Homilie arcibiskupa Jana Graubnera k Pochodu pro život

Přinášíme homilii, kterou pronesl pražský arcibiskup Jan Graubner během mše svaté v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, jež se konala 6. dubna při příležitosti Pochodu pro život.

Sestry a bratři, drazí rodiče a milé děti, milá mládeži,

je krásné, že Velikonoce, které slavíme už celý týden, můžeme dnes společně završit touto slavností rodin. Velikonoce jsou především o lásce, o lásce Boha k člověku, kvůli kterému se sám Bůh stal člověkem.
Vzal na sebe všechny lidské viny a ukázal nám lásku až do krajnosti, když pro naši záchranu přinesl na kříži smírnou oběť. Pak vstal z mrtvých, protože láska vítězí i nad smrtí, tak jako vítězí nad zlem.

Z evangelia jsme právě slyšeli, že po svém zmrtvýchvstání se Ježíš ukázal řadě lidí. Když to vyprávěli ostatním, nechtěli jim věřit. Přesto dostali úkol: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu!
Ano, velikonoční radost se nemůže skrývat, či nechávat sobecky jen pro sebe. Kdo má opravdovou radost, ten ji rozdává všem kolem. Děcka, to přece znáte všichni. Když jste plné radosti, tak ji musíte rozdávat, abyste nepraskly. To platí i o radosti z Boha, o radosti z přátelství Pána Ježíše. Ano, dnes říká Pán Ježíš každému z nás, kdo Ježíše zná, aby o něm vyprávěl těm, kdo Ježíše neznají. To je úkol nejen na dnešek, ale na celý život.
A nesmíme se nechat odradit jako se nenechali odradit Petr a Jan, o kterých jsme slyšeli v prvním čtení. Když dostali od velerady zákaz mluvit o Ježíšovi a v jeho jménu, řekli: Suďte sami, zda je to před Bohem správné, abychom poslouchali více vás než Boha. Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli. Tak můžete všude vyprávět i o dnešním krásném setkání s Ježíšem, který je uprostřed nás.

Papež František v knize Amoris Laetitia (česky Radost z lásky) mluví o různých vyjádřeních velikonoční víry, například ukazuje na společnou modlitbu v rodině, která je přednostní prostředek vyjádření a posilnění velikonoční víry… chvíle modlitby může rodině přinést velmi mnoho dobra. Společná cesta modlitby dosahuje vrcholu ve společné účasti na Eucharistii (AL 318), na mši svaté, o které říkáme, že je zpřítomněním kalvárské oběti a Nové smlouvy. 

Drazí manželé, každá vaše společná účast na mši svaté vám může připomenout nejen Velikonoční smlouvu o našem vykoupení, ale taky vaši manželskou smlouvu, do které vstoupil Bůh svým požehnáním. A když oba přijímáte Eucharistii, je to On, který vás oba naplňuje, sjednocuje a dává schopnost ke vzájemné lásce, která dokáže milovat vždy nově a překonávat překážky. Kdo chce lásku dávat, musí ji taky dostávat, musí čerpat. Když přijímáte Boha, máte v sobě vždycky dost důvodů k lásce, protože On je Láska.

Když rodina přijímá druhé a vychází jim vstříc, zejména chudým a opuštěným, je znamením a svědkyní mateřství církve, na kterém se podílí (AL 324), říká papež a my dodejme, že to platí i pro ty, kteří jsou třeba světsky bohatí, ale chudí na víru. Znám některé konvertity, kteří uvěřili právě proto, že je přijala věřící rodina tak, že poprvé zakusili oblažující přítomnost Boha a změnilo jim to život.

Rodina je první škola lidských hodnot, kde se člověk učí správně užívat svobodu. Některé sklony se rozvíjejí v dětství a zakoření se tak hluboko, že přetrvávají celý život jako vnitřní náklonnost k některým hodnotám nebo jako přirozený odpor k určitým způsobům jednání. Mnozí lidé jednají určitým způsobem, protože považují za správný způsob jednání to, co si osvojili v dětství: Tak mě to naučili, nebo, tak jsme to dělali doma…. (275n), říkají.

Papež ukazuje taky na nesmírnou cenu správné sexuální výchovy, která chrání zdravý stud. Je to přirozená obrana osoby, která si chrání svůj vnitřní život a brání se být považována za pouhý předmět. Sexuální výchova nesmí být jen o ochraně proti nechtěnému dítěti, jako by ono bylo nepřítelem, ale musí být školou skutečné lásky. 

Je neodpovědné zvát dospívající mládež ke hře s jejich tělem a touhami, jako by už měli zralost, hodnoty, vzájemný závazek a cíle, které jsou vlastní manželství. Tak se jen lehkovážně povzbuzují k tomu, aby používali druhou osobu jako předmět, na kterém si kompenzují své nedostatky… naopak je třeba učit je cestě k projevům lásky, vzájemné péče, uctivé něžnosti, komunikaci s bohatým obsahem (283).

A všimněme si ještě jedné věci. V dnešním uspěchaném světě jsme v nebezpečí přenášení digitálního rychlého tempa do všech oblastí života. Proto je důležité se naučit čekat, například: odložit touhu neznamená ji odmítnout, ale prostě pozdržet její uspokojení. Když nenaučíme děti, že na některé věci je třeba čekat, stanou se bezohlednými. Neumět čekat a chtít všechno hned, je neřest, která oslabuje svobodu. Kdo se naučí některé věci odložit, vyčkat na vhodnou dobu, naučí se ovládat sám sebe, nebýt otrokem instinktů. Podobně je důležité nést zodpovědnost za sebe. Tím vzroste zdravé sebevědomí i respekt ke svobodě druhých (275). Papež František tak uvádí celou řadu témat důležitých pro výchovu dětí v rodině, protože rodinu považuje za zásadně důležitou pro budoucnost církve i společnosti.

A já chci v této chvíli poděkovat všem rodičům, kteří se snaží o výchovu dětí, kteří respektují právo dětí na stabilitu domova, na lásku otce i matky, na rozvoj jejich talentů, mezi něž patří i vrozený talent být mužem či ženou. Jako se snažíme dětem mimořádně nadaným na hudbu či sport zajistit dobré trenéry na rozvíjení jejich talentů, tak je třeba věnovat skutečnou péči rozvoji talentu být mužem či ženou u všech dětí.

Nikdy nesmíme zapomínat na právo dětí poznat Boha. Jako jsme posláni hlásat zmrtvýchvstalého Krista světu, tak musíme myslet především na vlastní děti a jejich právo poznat Boha a rozvinout osobní přátelství s Kristem, vrůst do společenství církve. Jinak poneseme spoluvinu, když budou trpět samotou, opuštěností či depresemi. Existují nezaviněné nemoci, ale u mnohých současníků by se nemusela rozvinout řada nemocí, kdyby žili zdravě. Ke zdravému způsobu života musíme však počítat nejen zdravou stravu, životosprávu a životní prostředí, ale i zdravé vztahy a zdravý duchovní život, zdravé morální prostředí. Moc prosím, pomozte všem dětem se zapojit do živého společenství víry jejich vrstevníků. Pokud to není možné u vás v obci, vozte je jinam. Účast na společenství vrstevníků a spoluodpovědnost za jeho vedení je nejlepším nástrojem výchovy dobrých křesťanů a občanů.

Bůh vám pomáhej. A ještě jednou: Díky!