Homilie arcibiskupa Graubnera z Popeleční středy

Přinášíme homilii pražského arcibiskupa Mons. Jana Graubnera, kterou pronesl na Popeleční středu v katedrále sv. Víta , Václava a Vojtěcha.

Milujete Ježíše? On miluje každého z nás. Chcete mu dát v srdci první místo a zvolit si ho za krále svého srdce, či snoubence své duše? Pak se ptáte, kdy Ježíš nejvíce miloval? Říká se, že Ježíš nejvíce miloval ve chvíli, kdy nejvíce trpěl z lásky k nám. Kdy to bylo nejtěžší? Zdá se, že pro Božího syna musí být největším utrpením opuštěnost od nebeského Otce. Jako Bůh nemůže ztratit jednotu s Otcem, protože to by byla smrt Boha, která není možná. Jako člověk hledá nejhlubší spojení s Otcem, nechce nic, než to, co chce Otec, a plní jeho vůli až do posledního dechu. Přesto volá: Bože můj, proč jsi mě opustil? A Otec neodpovídá. Mlčí. Ježíš přesto s plnou důvěrou zvolá: Do tvých rukou svěřuji svého ducha. Jakoby už v této chvíli přešel z vrcholné opuštěnosti k jasné důvěře, že byl přijat do lůna Otce.

Když hledíme na kříž, nevnímáme jen utrpení, ale především lásku. Milujícího je třeba poznat, ať přijde v jakémkoliv převleku, a přijmout ho s láskou. Ježíš vzal na sebe bolesti všech lidí, všechny hříchy a jejich důsledky. Proto je možné jej poznat v každé bolesti, v každém člověku, i v tom nejhorším. Můžeme si vzít slovník a trochu se s ním hrát, nebo aspoň zpaměti vzpomínat nejrůznější výrazy, které znamenají bolest, škodu, zlobu, jakoukoliv nehodnotu. Najdeme jich tisíce. V každé z nich se můžeme setkat s Ježíšem, který se pro nás „stal hříchem“, když na sebe vzal hříchy všech lidí. I těch, kteří nám ubližují.

Hra může pokračovat v konkrétním životě, když prožíváme jakoukoliv bolest, zklamání, ponížení, neporozumění, neuznání, únavu, nervozitu, strach, vlastní chyby a selhání, když vstupujeme do těžkých situací a setkáváme se se zlobou lidí, nebo někdy se i z přátel stávají nepřátelé. Ve všech takových situacích můžeme potkat Ježíše.  Ve všech ho můžeme poznat jako milujícího Snoubence své duše a s radostí, že jsme ho poznali, jej obejmout. Věřte, je to ohromně silná chvíle. Reálná bolest sice nepřestane, ale objeví se štěstí ze setkání, z přítomnosti milovaného. Kdo to zakusí, chce ve hře pokračovat. Celý život se mu stane hrou a on získá dojem, že Snoubence baví brát na sebe nejrůznější podoby a tváře či převleky a těšit se na to, jestli jej poznáme a přijmeme, jestli se budeme radovat z jeho blízkosti.

Možná budeme jako malé dítě, které pláče, protože se udeřilo, ale zároveň se směje, protože ho maminka objala. Snoubenec Ježíše opuštěného není člověkem smutným, který vyhledává bolest, ale člověkem radostným a šťastným, protože i ve všech bolestech dovede najít štěstí z lásky. Jeho láska není sentimentální, ale velmi reálná, která sílí a roste ve všech zkouškách. Láska k Ježíši ukřižovanému a opuštěnému není jen téma pro meditaci, ale způsob života, který formuje silného křesťana a buduje nové vztahy a nese bohaté plody, mezi nimiž vyniká pokoj a jednota s Bohem i lidmi. V tom smyslu je zasnoubení s Ježíšem velmi plodné a působí růst samotné církve, bourá přehrady mezi lidmi, staví mosty a buduje rodiny, buduje jednotu mezi lidmi a přináší hlubší poznání Boha. Ten, který řekl: Tomu, kdo mě miluje, se zjevím (Jan 14,21), se dává poznat v každé tváři, která je poznačená bolestí. Volba Opuštěného přináší jistotu, že ani v nejtěžší temné noci nebude člověk bez Boha, protože ho pozná i v samotné temnotě. Ponoření do temnoty Velkého pátku v hlubokém spojení s Ježíšem přináší jistotu vítězství velikonočního rána, protože Opuštěný a Zmrtvýchvstalý je tentýž. Noc, v níž umřela smrt, je plná světla a v jejím tichu už hřmí radostné Aleluja.

Dnes jsme pozváni na křížovou cestu s mnoha zastaveními, cestu, která je plná dobrodružství, překvapivých setkání s Bohem, cestu lásky, která nekončí Velkým pátkem, ale ústí do velikonočního Aleluja.