Gertrude a soustroví Gulag

Pozornost veřejnosti se v těchto dnech upírá ke střetům v Kazachstánu, k jejichž pokojnému vyřešení vyzval rovněž papež František. Z kazašské katolické církve většinou nepřichází mnoho zpráv, byť se v případě Kazachstánu jedná o středoasijskou zemi s vůbec největším počtem katolíků. O to zajímavější může být informace o beatifikační kauze Gertrude Detzelové, apoštolky v gulazích, kterou loni v srpnu zahájila karagandská diecéze.

S oficiálním otevření beatifikační kauzy Gertrude Detzelové (1903-1971), katolické laičky, seznámil vatikánskou agenturu Fides karagandský biskup Adelio Dell’Oro. Gertrude se již odmalička chtěla zasvětit Bohu, ovšem střetla se s realitou Sovětského svazu. „Stala se však Boží služebnicí ve světě. Hlásala radostnou zvěst a učila lidi svým slovem, modlitbou a především příkladem svého svatého života, který se prokázal jako obzvláště cenný a nezbytný v době, kdy se nedostávalo kněží a kostely byly zavřené“, vysvětluje biskup Dell’Oro.

Gertrude se narodila 8.11.1903 na Kavkaze, jako třetí ze sedmnácti děti ve velice svorné ruské katolické rodině německého původu. Její otec, varhaník vesnice Rožděstvenskoje v dnešní saratovské diecézi, se každé odpoledne před uzamčením kostela nahlas modlil před svatostánkem. Jeho dcera, mírné, pečlivé, pilné a zbožné děvče, mu naslouchala a jednoho dne požádala: „Bože, nauč mne modlit se tak jako tatínek“. Pán Gertrudu vyslyšel a dívka poté uchvacovala své okolí natolik jímavou a hlubokou modlitbou, že rodinu ani přátele nikdy neunavilo její naslouchání. Již v dětství Gertruda vyjádřila touhu po zasvěcení Bohu před vesnickým farářem, který ji nabádal: „Buď trpělivá, Bůh sám ti ukáže, co od tebe chce“, avšak později přijal její osobní zasvěcení, už jako mladé ženy.

Po říjnové revoluci a vzniku Sovětského svazu začíná protináboženská propaganda a pronásledování kněží i věřících. Roku 1929 se Gertrudina rodina stala obětí represí proti kulakům – rodiče byli přestěhováni do Ingušska, kdežto jejich mladá dcera putovala do Tbilisi. O několik let později (1941) byli všichni jako povolžští Němci deportováni do jižního Kazachstánu, kde byli muži určeni na sběr bavlny, kdežto ženy pracovaly v ropném průmyslu. Během několikaměsíční deportace v nákladních vlacích byla Gertruda vzorem pevnosti a trpělivosti, bránila ostatním ženám v zoufalství, povzbuzovala je v modlitbě. Její spoluvězeňkyně vyprávějí, že navzdory tvrdé práci v gulazích si Gertruda uchovala ustavičnou vlídnost. Často opakovala: „Pán nám udělil tento kříž a pomůže nám jej nést“. Hovořila s ostatními, vyučovala, modlila se, křtila, pomáhala pohřbívat mrtvé a v neděli shromažďovala ženy k liturgii chval. Jak potvrdily očité svědkyně, vydobyla si respekt také u dozorců, avšak po nějaké době byla odsouzena kvůli náboženské propagandě k pěti letům tvrdého žaláře. I toto věznění nicméně srdnatě snášela, podporovala své druhy, vesměs politické vězně, zpívala hymny v ruštině i němčině.

„Je třeba ji co nejdříve propustit, dříve než konvertují všichni vězni a my s nimi“, prohlásil ředitel jednoho z táborů, v kterých byla Gertrude v padesátých letech zadržována. Možná i tento výrok jí roku 1956 dopomohl k amnestii, kterou přijala s prostými slovy: „Deo gratias. Vše, co je dobré, pochází od Pána“. Odstěhovala se do kazašské Karagandy, kde zbývající léta života věnovala tamním věřícím, přicházejícím z gulagů. Vzhledem k výjimečným organizačním schopnostem z nich utvořila společenství a připojila se k františkánským terciářům. Žila velice střídmě jako v klášteře, denně meditovala nad biblickými texty a pro rodící se katolickou komunitu se záhy stala opěrným bodem. „Lidé se za Gertrudou vydávali s prosbou o radu, útěchu nebo duchovní doprovázení“, vzpomíná řeholnice Klara Ritterová. „Když jsme ji viděli v modlitbě, měli jsme pocit, že skrze ni promlouvá Duch svatý. Lidi přitahovala její modlitba a vroucí, láskyplné vyprávění o utrpení Krista, který za nás prolil svou krev“.

Spolu s polským knězem Vladislavem Bukovinským, taktéž zadržovaným v gulagu, kterého papež František beatifikoval v roce 2016, se Gertrude vydávala na misie do odlehlých míst, v Karagandě připravila k přijetí svátostí tisíce dětí i dospělých. „Pokud se v naší diecézi zrodila řeholní a kněžská povolání, vděčíme za to také jejímu svědectví“, podotýká dnešní karagandský biskup. Gertrude Detzelová zemřela den po slavnosti Nanebevzetí Panny Marie – 16.8.1971. Měla nádor na plicích a modlila se k Matce Boží, aby si ji vzala s sebou v tak radostný a slavnostní den. A také tentokrát byla její modlitba vyslyšena.

(Agentura Fides, 26.8.2021; L´Osservatore Romano, 13.10.2021)