Gallagher na Ukrajině: Setkal jsem se se zraněným a odvážným lidem, pro mír je třeba vést dialog

Rozhovor s arcibiskupem sekretářem pro vztahy se státy na závěr jeho mise na Ukrajině: "Papež by mohl i nadále hrát velmi významnou roli v tomto konfliktu a jeho řešení. Je zde prostor. Dejme si pozor, abychom v Evropě a ve světě nezačali nové závody ve zbrojení."

"Ukrajinský lid je skutečně zraněný a zároveň velmi odvážný, velmi odhodlaný: nemůžeme přehlížet velké utrpení tohoto velkého národa... Musíme obnovit závazek vyřešit konflikt prostřednictvím diplomatického a politického dialogu." Arcibiskup Paul Richard Gallagher, který nyní končí svou misi na Ukrajině, bilancuje svou cestu v rozhovoru pro Vatican News.

Vaše mise na Ukrajině dnes po třech dnech plných jednání končí. Jaké jsou Vaše první dojmy a závěry z výsledku této mise?

Rád bych na úvod poděkoval především Bohu, který nám umožnil tuto misi uskutečnit. Vše šlo velmi dobře. Pak samozřejmě poděkování všem, kteří tuto cestu umožnili: církevním a civilním úřadům Polska, které nás doprovázely z Krakova až na hranice s Ukrajinou; církvi zde na Ukrajině - řeckokatolické církvi, latinské církvi - a také úřadům, které nám v mnoha ohledech pomáhaly. Zvláštní poděkování samozřejmě patří apoštolskému nunciovi Mons. Visvaldovi Kulbokasovi a jeho spolupracovníkům v Kyjevě, kteří nás přijali a v mnohém nám pomohli. Takto jsme mohli bezpečně cestovat, seznámit se se situací a setkat se s lidmi. Jsem velmi rád, že mise byla na této úrovni úspěšná. Myslím, že nám bylo umožněno prezentovat pozornost, starost Svatého otce, Svatého stolce obecně, a že jsme se mohli dotknout reality, setkat se s autoritami, které jsou také pod tlakem války, a pak s církví se všemi jejími starostmi. Viděli jsme a také slyšeli od autorit velké uznání za veškerou práci, kterou církev zde na Ukrajině během této mimořádné situace vykonala: humanitární práci a duchovní podporu, kterou poskytla lidem. A to je velmi, velmi důležité. Vím, že Svatý otec bude mít z této zprávy velkou radost.

Měl jste možnost přejet zemi ze Lvova do Kyjeva. Tolik lidí, které jste potkali, tolik svědectví o hrdinství v jednoduchých věcech, které se skládají i z jednoduchých činů, ale také tolik utrpení, kterých jste se mohli dotknout vlastníma rukama...

Ano. Pro ty z nás, kteří většinou žijí pohodlně ve svých zemích, představit si ty měsíce konfliktu, utrpení, lidi, kteří museli během několika minut utéct a nechat za sebou všechno, lidi, kteří prožívají úzkost z toho, že neznají osud svých blízkých... Dokonce i na psychologické úrovni jsme viděli v benediktinském klášteře tady ve Lvově rodiny, které byly zjevně traumatizované, děti, které trpěly a stále mají velký strach. Tak jsme se dotkli utrpení tohoto lidu. A myslím, že to platí pro Východ stejně jako pro Západ: je to něco nevídaného, co nikdo nečekal. Šok je u těchto lidí velmi silný. A také pohled do budoucnosti, nejistota, pochybnosti, snaha být statečný, mít sílu pokračovat a pak odpovědnost, kterou každý cítí, aby povzbudil ostatní a nedal najevo - možná - někdy i své vlastní pocity. Je to skutečně zraněný národ, zároveň velmi statečný a odhodlaný: nemůžeme přehlížet velké utrpení tohoto velkého ukrajinského národa v této době.

Ukrajinský národ, který představuje velkou rozmanitost a bohatství kultur, což se odráží i v náboženské rozmanitosti a bohatství. Jak důležitý je ekumenický duch při obnově míru na budoucí Ukrajině?

Domnívám se, že je to zásadní, protože v takové době v každé zemi, i když je jednotná - a my jsme tuto jednotu pocítili -, hrozí také nebezpečí, že začnou mezi sebou soupeřit a cítit k sobě zášť. Je tedy nezbytné, aby všichni zůstali pevně odhodláni pracovat pro jednotu země, politického těla země, pro jednotu křesťanů, jednotu katolické církve, jednotu s ostatními náboženstvími, aby dokázali využít duchovních zdrojů, milosti, kterou Bůh v těchto chvílích uděluje, a nerozptylovali tyto věci v těžkostech, v hádkách. To je nezbytné. Je to také příležitost, kdy se objeví některá nedorozumění nebo historické potíže, které však lze v této době překonat.

Měl jste možnost hovořit s institucionálním vedením Ukrajiny. Jedna z velkých otázek se týká prostoru pro otevření cesty k dialogu, aby bylo možné dosáhnout mírové budoucnosti. Jaké prostory jste v těchto rozhovorech zaznamenal?

První, čeho jsem si všiml, byl fakt, že je to, že jsem sem přijel se svými spolupracovníky na několik dní, bylo velmi oceněno. Dodrželi jsme slib daný ministru zahraničních věcí, že přijedeme, a tedy jsme přijeli. Všichni pak ocenili papežova slova při audiencích, při modlitbě Anděl Páně a v rozhovorech. Měli pocit, že papež "cítí tep" tohoto lidu v jeho utrpení. Myslím si tedy, že cítili, že Svatý stolec, sám Svatý otec, může i nadále hrát velmi významnou roli v tomto konfliktu a jeho řešení. Je zde prostor. Prezident Zelenskyj řekl, že v případě pokračující války musí být nakonec řešením diplomacie; strany konfliktu musí zasednout k jednacímu stolu a jednat. Již se o to pokusili - a to si zaslouží uznání -, ale toto úsilí je třeba obnovit, aby se konflikt vyřešil prostřednictvím diplomatického a politického dialogu.

Vaše Excelence, diplomatický a politický dialog probíhá na velmi vysoké úrovni. Pak je tu lidský rozměr. Zažil jste to v citové zátěži některých lidí, se kterými jste se setkal. Mám na mysli například duchovního ukrajinské pravoslavné církve, který vyprávěl o svých zkušenostech z nejtěžších dnů obléhání, a také slova nuncia, když vám vyprávěl o svých osobních zkušenostech z dnů bombardování a ukazoval předměty, které byly nalezeny ve zničených domech. Učinil tak s velkými emocemi. Jak lze tento lidský rozměr v obyvatelstvu probudit, aby byla zajištěna cesta k nápravě po skončení konfliktu?

Tito lidé prožívali a prožívají hrozné dny, jak o nich vyprávíte. Velmi mě zasáhla odvaha pravoslavného kněze, se kterým jsme se setkali v Buče, který vyprávěl o těch strašných dnech, kdy všude ležely mrtvoly a on žádal, aby byly pohřbeny. Ano, nakonec vidíte, že na některých místech je to dnes možná o něco lepší, ale rány zůstávají, a i my se snažíme v malém s nimi mluvit, projevit empatii vůči jejich utrpení, gesto podpory, gesto povzbuzení. To však podle mého názoru nemůžeme udělat my lidé sami. Opravdu, když jsme v nouzi, nutně cítíme potřebu setkání s Kristem, který uzdravuje naše rány. V jistém smyslu musí Ukrajina kráčet trochu jako Máří Magdaléna v zahradě, aby se setkala se vzkříšeným Kristem. Jedině to může osušit slzy tohoto lidu. Jsem přesvědčen, že když vidíte tyto lidi, je v nich velká lidská solidarita, ale také velká víra. Jsem přesvědčen, že lidé mohou prohloubením své víry bez ohledu na své tradice - katolické, pravoslavné, protestantské, židovské a další náboženství - dospět ke vzkříšení i v této velikonoční době.

Ještě poznámka k očekáváním, která má Ukrajina od zbytku světa. Zazněla velká vděčnost za to, že se Evropa stará o ukrajinský lid. Došlo však také k určitému poklesu pozornosti, možná i k poklesu objemu pomoci, která se do země dostává. Co lze konkrétně udělat pro pomoc ukrajinskému lidu? Co byste navrhoval?

Určité potíže s posíláním jakékoliv pomoci jsou přirozené; viděli jsme je na mnoha místech světa. Je těžké udržet zájem, sympatie a solidaritu po velmi dlouhou dobu; to se děje všude. Myslím si, že by se nyní mělo usilovat o navázání kontaktů s úřady, občanskou společností a církvemi, které již existují, ale je třeba je zintenzivnit, a pokusit se pochopit, co skutečně potřebují. Když jsem mluvil s ministrem zahraničních věcí, tajemníkem prezidenta a premiérem, velmi mě zaujalo, že všichni říkali: "Zůstaňme v kontaktu. Svět, Evropa, je vůči Ukrajině velmi štědrý; slyšeli jsme mnoho svědectví vděčnosti vůči Polsku, katolické církvi v Polsku, ale také pocit osamělosti tváří v tvář velkým výzvám současnosti. A proto se domnívám, že mezinárodní společenství na všech úrovních se musí v této době spojit kolem Ukrajiny.

Člověk má někdy pocit, že na Západě se debata o válce na Ukrajině často zvrhává v polemiku o zasílání výzbroje či jiné podpory. Je podle vás správné vnímání situace konfliktu a skutečné potřeby národů, ukrajinského a ruského, k dosažení usmíření, k ukončení konfliktu?

Zdá se mi zcela jasné, že je bohužel příliš brzy mluvit nejprve o míru a pak o usmíření. Mnozí nám řekli, že tomuto tématu rozumějí, že chápou, že jde o hluboce lidské a křesťanské hodnoty, ale bohužel lidé v těchto měsících tolik trpí. Je příliš brzy. Ukrajina se musí bránit a k tomu potřebuje pomoc, včetně vojenské. Vždy jsme trvali na tom, že musí existovat určitá proporcionalita, protože začít znovu závody ve zbrojení v Evropě, ve světě, není vhodné. Jak jsem již řekl, Ukrajina musí být zahrnuta do všech mírových iniciativ v této zemi.

Autor rozhovoru: Stefano Leszczynski – za Vatican News v Kyjevě