Papežovo poselství u příležitosti Mezinárodního dne osob se zdravotním postižením: „Každému bez zásluh a bez rozdílu je dáno celé evangelium a spolu s ním i radostný úkol hlásat ho.“
„Učení o lidské křehkosti je charisma“. To je jedna z hlavních pasáží poselství papeže Františka k Mezinárodnímu dni osob se zdravotním postižením. „Vy, sestry a bratři s postižením,“ píše Svatý otec, „můžete obohatit církev: vaše přítomnost může pomoci proměnit realitu, ve které žijeme, a učinit ji lidštější a přívětivější. Bez zranitelnosti, bez hranic, bez překážek, které je třeba překonávat, by nebylo skutečné lidskosti. A proto se raduji, že synodní cesta se ukazuje jako příznivá příležitost k tomu, že bude konečně slyšet i váš hlas a že ozvěna této vaší účasti se objevila v přípravném dokumentu pro kontinentální fázi synody.“
Jak dále papež vyzdvihuje, „každému člověku je dáno celé evangelium a s ním i radostný úkol hlásat ho. Všichni jsme povoláni vydávat druhým svědectví o Pánově spásonosné lásce, která nám přes naše nedokonalosti nabízí jeho blízkost, jeho slovo, jeho sílu a dává našemu životu smysl. Předávání evangelia není úkol vyhrazený jen pro některé, ale stává se nevyhnutelnou nutností pro každého, kdo prožil setkání a přátelství s Ježíšem. Důvěra v Pána, zkušenost jeho něhy a útěcha v jeho společnosti nejsou výsadami vyhrazenými jen několika málo lidem, ani výsadami těch, kteří prošli pečlivým a dlouhodobým výcvikem. Jeho milosrdenství se naopak dává poznávat zcela zvláštním způsobem těm, kdo nedůvěřují sami sobě a cítí potřebu odevzdat se Pánu a sdílet se se svými bratry a sestrami,“ vysvětluje František.
Papež se v dokumentu věnuje konceptu „magisteria o křehkosti“: „Kdyby mu bylo nasloucháno, učinilo by naše společnosti lidštějšími a bratrštějšími a vedlo by každého z nás k pochopen skutečnosti, že štěstí je chléb, který nelze jíst o samotě. Jak moc by nám vědomí, že se navzájem potřebujeme, pomohlo k tomu, abychom měli méně nepřátelské vztahy s lidmi kolem nás! A jak moc by nás uvědomění, že ani národy se samy nezachrání, přimělo hledat řešení nesmyslných konfliktů, které zažíváme.“ Papežovy myšlenky se obracejí i k současným událostem: „Dnes chceme připomenout utrpení všech postižených žen a mužů, kteří žijí ve válečných situacích, nebo těch, kteří v důsledku bojů žijí se zdravotním postižením.“ Papežova slova doprovází otázka: „Kolik zdravotně postižených lidí - na Ukrajině i v jiných válečných oblastech - zůstává uvězněno v místech, kde se bojuje, a nemá ani možnost útěku? Je třeba jim věnovat zvláštní pozornost a všemožně jim usnadnit přístup k humanitární pomoci.“
Papež v poselství také připomíná, že společně boříme zdi nepochopení a diskriminace. „Synoda nám především svou výzvou ke společné cestě a vzájemnému naslouchání pomáhá pochopit, že v církvi – a to též s ohledem na postižení – neexistuje „my“ a „oni“, ale jediné „my“ s Ježíšem Kristem uprostřed, do něhož každý přináší své dary a omezení. Toto vědomí, založené na skutečnosti, že všichni jsme součástí téhož zranitelného lidství, které přijal a posvětil Kristus, odstraňuje jakékoli svévolné rozlišování a otevírá dveře účasti každého pokřtěného na životě církve." Nakonec František vyslovuje přání, aby „synoda byla skutečně inkluzivní a umožnila rozptýlit hluboce zakořeněné předsudky. Právě setkání a bratrství totiž boří zdi nepochopení a překonávají diskriminaci; proto doufám, že každé křesťanské společenství bude otevřené přítomnosti sester a bratří s postižením a vždy zajistí, aby byli vítáni a plně začleněni“.