František: Prorocký pohled Jana Pavla I. na rány světa

Časopis Avvenire zveřejnil předmluvu podepsanou papežem Františkem ke knize "Il Magistero. Texty a dokumenty pontifikátu" Jana Pavla I. Svazek vatikánské nadace Jana Pavla I. vydaný nakladatelstvím LEV a Editrice San Paolo, v němž jsou kromě poznámek a úvah shromážděny homilie, projevy, dopisy, úvahy při generálních audiencích a při modlitbě Anděl Páně, které papež Luciani pronesl nebo napsal během 34 dnů svého pontifikátu od 26. srpna 1978 do 28. září 1978. Text papežovy předmluvy přinášíme v plném znění.

Jan Pavel I., Albino Luciani, byl římským biskupem 34 dní. Bůh našel způsob, jak nám v těchto rychlých týdnech pontifikátu ukázat, že jediným pokladem je víra, prostá víra apoštolů, kterou znovu představil Druhý vatikánský ekumenický koncil. Svědčí o tom i stránky tohoto svazku, který shromažďuje jeho magisterium, všechny projevy napsané a pronesené během jeho pontifikátu. Papež Jan Pavel I. během svého krátkého působení ve funkci Petrova nástupce vyznával víru, naději a lásku jako ctnosti dané Bohem a věnoval jim své středeční katecheze. A zopakoval nám, že upřednostňování chudých je neomylně součástí apoštolské víry, když při liturgii sloužené u příležitosti jeho nástupu na římský stolec ve svatém Janu Lateránském citoval formule a modlitby, které se naučil jako dítě, aby potvrdil, že utlačování chudých a "okrádání dělníků o jejich spravedlivou mzdu" jsou hříchy, které "volají po spravedlnosti před Bohem".

A právě díky víře křesťanského lidu, k němuž patřil, dokázal vrhnout prorocký pohled na rány a zlo světa a ukázat, jak moc církvi záleží také na míru. Svědčí o tom například řada jeho veřejných projevů z těch dnů, o nichž se píše na těchto stránkách a v nichž vyjadřoval podporu mírovým rozhovorům, které se konaly od 5. do 17. září 1978 a jichž se v Camp Davidu účastnili americký prezident Jimmy Carter, egyptský prezident Anvar al-Sadat a izraelský premiér Menachem Begin. Nebo také slova adresovaná 4. září více než stovce zástupců mezinárodních misií, v nichž vyjádřil naději, že "církev, pokorná hlasatelka evangelia všem národům Země, může přispět k vytvoření klimatu spravedlnosti, bratrství, solidarity a naděje, bez nichž svět nemůže žít". Papež Luciani tedy opakoval, že to nejnaléhavější, nejaktuálnější z naší doby, není výplodem jeho vlastní myšlenky nebo velkorysého projektu, ale prostým kráčením ve víře apoštolů. Víru dostal jako dar ve své rodině dělníků a emigrantů, kteří znali dřinu života, aby přinesli domů chléb. Lidé, kteří chodili po zemi, ne v oblacích. Součástí tohoto daru byla také pokora. Uznat se za malého ne ze snahy nebo pozérství, ale z vděčnosti. Člověk se totiž může stát pokorným pouze ve vděčnosti za to, že zakusil Ježíšovo nezměrné milosrdenství a odpuštění. A tak se může stát snadným i to, co žádá: "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce" (Mt 11,29).

Když papež Luciani zemřel, sloužil Óscar Arnulfo Romero - arcibiskup ze San Salvadoru zavražděný u oltáře a dnes uctívaný Božím lidem jako světec - 3. října také mši na památku zesnulého papeže. Vzhledem ke krátkosti jeho pontifikátu - řekl Romero - měl Jan Pavel I. "pouze čas dát světu krátkou, ale hutnou odpověď, kterou Bůh dává dnešnímu světu". V tak krátké době, po smrti dvou papežů a dvou papežských volbách," poznamenal umučený arcibiskup, "byla pozornost světa upřena "na vrchol hierarchie katolické církve", té hierarchie, která leží "na bedrech křehkých lidí", ale je povolána být "kanálem, jímž je církev vedena a řízena", a "svátostným znamením" "milosti, která je dána lidem". Je to tajemství, které svatý Ignác z Loyoly nazývá "Naše svatá Matka, hierarchická církev". V církvi není hierarchie izolovanou a soběstačnou jednotkou. Je uvnitř lidu, který Bůh spojil "ve službě Království a celému světu" - jak zdůraznil biskup Romero - protože církev "není cílem sama o sobě, tím méně hierarchie: hierarchie je pro církev a církev je pro svět". Za těchto okolností, za okolností smrti Jana Pavla I. - jak znovu poznamenal svatý mučedník - bylo snadné poznat, že církev nebuduje papež ani biskupové: Petrův nástupce je "kamenem soudržnosti", na němž církev, kterou buduje sám Kristus, darem své milosti nabývá jednoty. A pokud brány pekla a smrti nezvítězí, nestane se tak díky papežovým "křehkým ramenům", ale proto, že papež "je podpírán tím, který je věčný život, nesmrtelný, svatý, Boží: Ježíšem Kristem, naším Pánem". A právě toto tajemství se odráží i v příběhu a učení Jana Pavla I.

(přeložil Petr Vacík)