František připomněl Artemida Zattiho, „příbuzného chudých“ a zítřejšího světce

Papež František v promluvě ke zhruba tisícovce poutníků, které přijal v Aule Pavla VI. v souvislosti s nedělní kanonizací salesiánského koadjuktora, lékaře, lékárníka a misionáře v Patagonii Artemida Zattiho vyzdvihl jeho poslání života zcela zasvěceného nemocným, opuštěným a zavrženým: s trvalým úsměvem přepsal stránku evangelia v Patagonii.

Artemide Zatti je prvním salesiánským světcem, který nebyl mučedníkem a byl kanonizován: spatřoval Ježíše v sirotcích, nemocných a původních obyvatelích, ke kterým se choval, jako by byli členy jeho rodiny, zdůraznil představený salesiánů dona Boska, don Ángel Fernández Artime, během zvláštního dopoledne v aule Pavla VI. věnovaného tomuto svědkovi víry ve Zmrtvýchvstalého Krista, který bude zítra povýšen ke cti oltáře.

Artemide Zatti se narodil v Borettu v italském kraji Reggio Emilia, z Itálie se přestěhoval do Argentiny, kde poznal salesiány a vstoupil do salesiánské rodiny přítomné v nejobtížnějších místech Buenos Aires: V Buenos Aires, připomněl papež František mnoha účastníkům audience, kteří přijeli z celého světa, salesiáni nešli do nejdůležitější čtvrti, ale do čtvrti Boca, kde žili komunisté a socialisté, antiklerikálové! Právě tam se salesiáni vypravili jako velcí vychovatelé srdce…

Uvěřil jsem, slíbil jsem, uzdravil jsem se

Mottem kanonizace Artemida Zattiho je věta Credetti, Promisi, Guarii (Uvěřil jsem, slíbil jsem, uzdravil jsem se), převzatá z jeho pamětí. Artemide, nemocný tuberkulózou, totiž uvěřil slovům otce Evasia Garroneho, který jej, když viděl jeho zhoršující se stav, vyzval, aby slíbil Panně Marii, Pomocnici křesťanů, že se bude věnovat péči o nemocné, pokud se uzdraví. Jeho slova se naplnila a od té doby se Artemide bezvýhradně věnoval svým nemocným a potřebným bratřím a sestrám, stal se jejich bližním, vždy s úsměvem a neúnavně spojen s Bohem v modlitbě.

Papež František zdůraznil chudý původ Artemidovy rodiny. Rodina Zattiových byla na rozdíl od jiných migrantů, kteří přišli do Argentiny a často se nechali unést prací a problémy, výjimkou, neboť si zachovala víru s jejími hodnotami. Budoucí světec vyrůstal ve skvělém křesťanském prostředí a v Bahìa Blanca díky vedení otce Carla Cavalliho dozrál pro salesiánský život. Byl příbuzným všech chudých, zdůraznil dále papež: Nemocnice San Josè a Sant'Isidro ve Viedmě a v oblasti Rio Negro se díky němu staly místy vyzařování Boží lásky:

„V tom cípu patagonské země, kde se odehrával život tohoto blahoslaveného, se přepsala stránka evangelia: milosrdný Samaritán v něm našel srdce, ruce a vášnivé zaujetí především pro ty nejmenší, chudé, hříšníky, poslední. Tak se nemocnice stala Otcovým hostincem, znamením církve, která oplývá dary lidskosti a milosti, příbytkem přikázání lásky k Bohu a bratru, místem uzdravení jako zástavy spásy.“

Zatti ve skutečnosti, pokračoval římský biskup, žil naprostým odevzdáním se Bohu a zasvěcením všech svých sil pro dobro bližních v hlubokém spojení s Pánem: neustálá modlitba, dlouhá eucharistická adorace, modlitba růžence. Artemide byl také mužem společenství, uměl spolupracovat s druhými a svým příkladem a radami formoval lidi a jejich svědomí, obracel srdce.

Vše pro chudé

František pak vyzdvihl hodnotu Artemida Zattiho jako salesiánského koadjutora: věděl totiž, že člověk může sloužit Bohu jako kněz i jako koadjutor, že jedno je pro Boha stejně cenné jako druhé, pokud to člověk dělá s povoláním a láskou. Zdraví, které se mu po uzdravení vrátilo, bylo pro tohoto nového světce potvrzením, že život už není jeho majetkem, ale že je plně určen pro chudé. Na závěr se papež s účastníky podělil o osobní vzpomínku:

„Když jsem byl provinciálem argentinských jezuitů, seznámil jsem se s životním příběhem Artemida Zattiho, přečetl jsem jeho životopis a svěřil mu prosbu k Pánu o povolání k laickému zasvěcenému životu v Tovaryšstvu Ježíšovu. Od chvíle, kdy jsme se začali modlit na jeho přímluvu, se počet mladých fráterů výrazně zvýšil a byli vytrvalí a velmi odhodlaní. A tak jsem vydal svědectví o této milosti, které se nám dostalo.“

Charisma řeholních bratrů

Potvrdila se tak důležitost povolání řeholích bratrů, kteří, jak František zdůraznil, mají zvláštní charisma, jež se sytí modlitbou a prací a prospívá celé kongregaci. Jsou to lidé zbožní, veselí, pracovití, popisoval papež. Nevidíme v nich komplexy méněcennosti, protože nejsou kněžími a neusilují o to, aby se stali jáhny. Jsou si vědomi svého povolání a chtějí, aby tomu tak bylo. Proto se papež obrátil na všechny bratry koadjutory:

„Kéž jste také vždy vděční za dar tohoto povolání, které vydává zvláštní svědectví o zasvěceném životě, a tak ho nabízíte mladým lidem jako formu evangelijního života ve službě maličkým a chudým.“