František: Komunikovat znamená zmírňovat osamělost a dávat hlas vyřazovaným

V písemném pozdravu, adresovaném zaměstnancům a účastníkům plenárního shromáždění Dikasteria pro komunikaci, které dnes přijal v Apoštolském paláci, papež definuje komunikaci jako řemeslné dílo, spřádající vazby, které má umožňovat různost názorů, usilovat o zachování jednoty a pravdy, bojovat proti pomluvám, slovnímu násilí, personalismu a fundamentalismu.

Úkolem komunikace je „podporovat blízkost, dávat hlas vyřazeným, upozorňovat na to, co běžně zavrhujeme a ignorujeme“, vyzdvihuje papež František v předaném textu.

Tři základní pilíře komunikace

Papež uvádí tři body, na které je třeba se v komunikaci zaměřit: zmírnit osamělost lidí, dát hlas těm, kteří ho nemají, vzdělávat se v úsilí o komunikaci. Rozvíjí tyto položky jednu po druhé a zdůrazňuje, že pokud komunikace nezmenšuje pocit osamělosti, k němuž se cítí odsouzeno tolik mužů a žen, pak je to jen zábava, není to tkaní vazeb. Naopak, vysvětluje František, člověk se cítí méně osamělý, když si uvědomí, že otázky, naděje a boje, které v sobě nosí, nacházejí vyjádření také navenek.

"Pouze církev, která je ponořena do reality, skutečně ví, co je v srdci současného člověka. Proto je každá skutečná komunikace tvořena především konkrétním nasloucháním, je tvořena setkáními, tvářemi, příběhy. Pokud neumíme být ponořeni ve skutečnosti, budeme jen shora ukazovat směry, kterými se nikdo nebude řídit. Komunikace by měla být pro církev velkou pomocí, aby mohla žít konkrétně v realitě, naslouchat a zachytit velké otázky dnešních mužů a žen," píše papež.

Přirozené prostředí církve jsou existenciální periferie

Papež František dále zdůrazňuje, že komunikace často marginalizuje a cenzuruje to, co je nepohodlné a co nechceme vidět. Úkolem církve je naopak „být s těmi posledními“ a „jejím přirozeným prostředím jsou existenciální periferie“.

"Existenciálními periferiemi nejsou jen ti, kdo se z ekonomických důvodů ocitli na okraji společnosti, ale také ti, kdo se sice nasytili chlebem, ale lační po smyslu, jsou to také ti, kdo žijí v situaci marginalizace v důsledku určitých rozhodnutí, rodinných selhání nebo osobních událostí, které nesmazatelně poznamenaly jejich historii."

František vyzval k zamyšlení, zda je církev schopna těmto bratrům a sestrám naslouchat a zda dokáže „spolu s nimi rozpoznat Boží vůli, a tak jim adresovat slovo, které zachraňuje“.

Harmonie ve zmatku

A konečně je třeba si navyknout na jistou namáhavost komunikace. V evangeliu se to projevuje nedorozuměním a „pomalostí v chápání Ježíšových slov“ nebo „nedorozuměním, jako se to stalo Jidáši Iškariotskému, který zaměnil Kristovo poslání za politický mesianismus“.

"Tento rozměr námahy musíme akceptovat i v komunikaci. Ti, kdo se na církev dívají zvenčí, jsou často zmateni různými napětími uvnitř církve. Ale ti, kdo znají způsob jednání Ducha svatého, dobře vědí, že rád vytváří společenství z různosti a harmonii ze zmatku. Společenství není nikdy uniformita, ale schopnost držet pohromadě velmi odlišné skutečnosti. Myslím, že bychom měli být schopni tuto namáhavost sdělit, aniž bychom předstírali, že ji řešíme nebo skrýváme."

Nesouhlas může být součástí společenství

Postoj rozkolu, nesouhlas, jak papež poznamenává, může být jednou ze složek společenství, protože „komunikace musí také umožňovat různost názorů a zároveň vždy usilovat o zachování jednoty a pravdy a bojovat proti pomluvám, slovnímu násilí, personalismu a fundamentalismu, které pod záminkou věrnosti pravdě šíří jen rozdělení a neshody“.

Odvaha k novým cestám a spolehlivost

Nakonec František zdůraznil, že práce Dikasteria pro komunikaci není „pouze odbornou záležitostí, ale že se dotýká samotného způsobu bytí církve“: „Sloužit církvi znamená být spolehlivý a zároveň odvážný při hledání nových cest“, uzavírá papež, který zaměstnance dikasteria vyzval právě k těmto postojům.