František kardinálům: Přineste světu jemný a silný Kristův plamen

Během konzistoře v bazilice sv. Petra v sobotu 27. srpna papež František přednesl homilii, kterou přinášíme v plném znění.

Tento Ježíšův výrok přímo uprostřed Lukášova evangelia nás zasáhne jako šíp: "Přišel jsem vrhnout oheň na zem, a jak bych si přál, aby už vzplanul!" (12,49).

Když je Pán s učedníky na cestě do Jeruzaléma, oznamuje jim to typickým prorockým stylem, přičemž používá dva obrazy: oheň a křest (srov. 12,49-50). Oheň musí přinést na svět, křest musí přijmout on sám. Beru si pouze obraz ohně, který je zde mocným plamenem Božího Ducha, je to sám Bůh jako "stravující oheň" (Dt 4,24; Žd 12,29), vášnivá Láska, která vše očišťuje, obnovuje a přetváří. Tento oheň – podobně jako "křest" – se plně projevuje ve velikonočním tajemství Krista, když jako hořící sloup otevírá cestu k životu skrze temné moře hříchu a smrti.

Existuje však ještě jeden oheň, oheň žhnoucích uhlíků. Najdeme ho u Jana ve zprávě o třetím a posledním zjevení vzkříšeného Ježíše učedníkům u Galilejského jezera (srov. 21,9-14). Sám Ježíš zapálil tento oheň nedaleko břehu, zatímco učedníci byli na lodích a vytahovali sítě přeplněné rybami. Šimon Petr přicházel první, brodil se a byl plný radosti (srov. v. 7). Oheň z uhlíků je mírný, skrytý, ale dlouho vydrží a používá se k vaření. A tam, na břehu jezera, vytváří důvěrně známou atmosféru, kde se učedníci v úžasu a dojetí těší z důvěrného vztahu se svým Pánem.

  Bude dobré, drazí bratři a sestry, abychom v tento den společně rozjímali o obrazu ohně v jeho dvojí podobě a v jeho světle se modlili za kardinály, za nové kardinály, zvláště za vás, kteří právě při této slavnosti přijímáte svou důstojnost a úkol.

Slovy Lukášova evangelia nás Pán znovu vyzývá, abychom stáli za ním a následovali ho na cestě jeho poslání. Ohnivé poslání – jako Eliášovo – jak pro to, co přišel udělat, tak pro to, jak to udělal. A nám, kteří jsme v církvi byli vybráni z lidu ke zvláštní službě, jako by Ježíš předal hořící pochodeň a řekl: "Vezměte: jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás" (J 20,21). Pán nám tak chce předat svou apoštolskou odvahu, svůj zápal pro spásu každého člověka, nikoho nevyjímaje. Chce nám sdělit svou velkodušnost, svou lásku bez hranic, bez výhrad, bez podmínek, protože v jeho srdci hoří Otcovo milosrdenství. To je to, co plane v Ježíšově srdci: Otcovo milosrdenství, a v tomto ohni je také tajemné napětí, vlastní Kristovu poslání, mezi věrností svému lidu, zemi zaslíbení, těm, které mu Otec dal, a zároveň otevřeností vůči všem národům, ono univerzální napětí, otevřenost vůči všem národům na horizontu světa, vůči dosud neznámým periferiím.

Tento mocný oheň byl tím, který poháněl apoštola Pavla v jeho neúnavné službě evangeliu, v jeho misijním "závodě", vedeném stále vpřed Duchem a Slovem. Je to také oheň mnoha misionářů a misionářek, kteří zakusili únavnou a sladkou radost z evangelizace a jejichž životy se staly evangeliem, protože byli především svědky.

  To je, bratři a sestry, oheň, který Ježíš přišel "vrhnout na zem" a který Duch svatý rozněcuje také v srdcích, rukou a nohou těch, kdo ho následují. Ježíšův oheň, oheň, který přináší Ježíš.

Pak je tu druhý oheň, oheň žhavých uhlíků. I to nám chce Pán zprostředkovat, abychom podobně jako on s mírností, věrností, blízkostí a laskavostí – a to je Boží styl: blízkost, soucit a laskavost – s mírností, věrností, blízkostí a laskavostí mohli dát mnoha lidem zakusit přítomnost živého Ježíše uprostřed nás. Přítomnost tak zřejmou, i když tajemnou, že není třeba se ani ptát: "Kdo jsi?", protože srdce samo říká, že je to On, že je to Pán. Tento oheň se zvláštním způsobem rozhořívá při modlitbě adorace, kdy stojíme v tichu v blízkosti Eucharistie a vychutnáváme pokornou, diskrétní, skrytou přítomnost Pána jako oheň z uhlíků, takže právě tato přítomnost se stává pokrmem pro náš každodenní život.

Oheň žhavých uhlíků dává vzpomenout například na svatého Charlese de Foucaulda: na jeho dlouhý pobyt v nekřesťanském prostředí, v samotě pouště, kdy vše soustředil na přítomnost: na přítomnost živého Ježíše ve Slově a v Eucharistii a na svou vlastní bratrskou, přátelskou a dobročinnou přítomnost. Ale nutí také myslet na ty bratry a sestry, kteří žijí své světské zasvěcení ve světě, rozdmýchávají tichý a trvalý oheň na pracovištích, v mezilidských vztazích, při setkáních malých bratrských společenství; nebo jako kněží vytrvale a velkodušně slouží bez křiku uprostřed lidí ve farnosti. Jeden farář třech farností tady v Itálii mi řekl, že má hodně práce. "A ty zvládneš navštívit všechny ty lidi?" zeptal jsem se. "Ano, znám všechny!" – "A ty znáš jména všech?" – "Ano, dokonce i jména psů jednotlivých rodin." To je ten mírný oheň, který přivádí apoštolát v Ježíšově světle. A není to pak oheň žáru, který každý den zahřívá životy tolika křesťanských manželů? Manželská svatost... Oživená prostou, "domácí" modlitbou, gesty a pohledy plnými něhy a lásky, která trpělivě doprovází děti na jejich cestě růstu. A nezapomínejme na oheň žhavých uhlíků střežený starci: jsou pokladem, pokladem církve. Krb paměti, a to jak v rodinné, tak ve společenské a občanské sféře. Jak důležitý je tento oheň starých! Rodiny se u něj scházejí; umožňuje jim číst současnost ve světle minulých zkušeností a činit moudrá rozhodnutí.

  Drazí bratři kardinálové, ve světle a síle tohoto ohně kráčí svatý a věrný lid, z něhož jsme my, lid Boží, vzešli a k němuž jsme byli posláni jako služebníci Krista Pána. Co říká tento dvojí Ježíšův oheň, oheň dravý a oheň tichý, konkrétně mně a tobě? Zdá se mi, že nám připomíná, že člověk s apoštolskou horlivostí je oživován ohněm Ducha, aby se odvážně staral o věci velké i malé, protože "non coerceri a maximo, contineri tamen a minimo, divinum est". Nezapomeňte: říká to svatý Tomáš. "Non coerceri a maximo: mít velké obzory a velkou touhu po velkých věcech; contineri tamen a minimo, na nepřehlížet malé, to je božské – divino est".

Kardinál miluje církev, vždy se stejným duchovním ohněm, ať už se zabývá velkými nebo malými problémy; ať už se setkává s velkými tohoto světa – což musí dělat mnohokrát – nebo s malými, kteří jsou velcí před Bohem. Mám na mysli například kardinála Casaroliho, který se právem proslavil svou otevřeností, když moudrým a trpělivým dialogem podporoval nové obzory Evropy po studené válce – a nedej Bože, aby lidská krátkozrakost znovu uzavřela ty obzory, které otevřel! V Božích očích jsou však stejně cenné i jeho pravidelné návštěvy mladých vězňů ve věznici pro mladistvé v Římě, kde mu říkali "Don Agostino". Velkou diplomacii – mučednictví trpělivosti, takový byl jeho život – vykonával spolu s týdenní návštěvou Casal del Marmo, kde se věnoval mladým lidem. A kolik takových příkladů by se dalo uvést! Vzpomínám si na kardinála Van Thuâna, který byl povolán k tomu, aby v jiném klíčovém scénáři 20. století pásl Boží lid, a zároveň byl oživován ohněm Kristovy lásky, aby se staral o duši žalářníka, který střežil dveře jeho cely. Tito lidé se nebáli "velkého", "maximálního", ale brali i "malé" z každého dne. Po setkání, na kterém kardinál Casaroli informoval svatého Jana XXIII. o své poslední misi, nevím, jestli na Slovensku, v Čechách, nevím, v jedné z těch zemí, tam se mluvilo o vysoké politice, a když odcházel, tak si ho papež zavolal a řekl: "Ach, Vaše Eminence, jedna věc: Jezdíte i nadále za těmi mladými vězni?" - "Ano" - "Nikdy je neopouštějte". Velká diplomacie a malá pastorační věc. To je srdce kněze, srdce kardinála.

Drazí bratři a sestry, obraťme svůj pohled k Ježíši: jen on zná tajemství této pokorné velkodušnosti, této tiché síly, této univerzálnosti zaměřené na detail. Tajemství Božího ohně, který sestupuje z nebe, osvětluje ho od jednoho konce k druhému a pomalu vaří jídlo chudých rodin, migrantů nebo bezdomovců. Ježíš chce tento oheň vrhnout na zem i dnes; chce ho znovu zapálit na břehu našich každodenních příběhů. Volá nás jménem, každého z nás, každého z nás: nejsme číslo; volá nás jménem, dívá se nám do očí, každému z nás: - nechme ho podívat se nám do očí – a ptá se: Ty, nový kardinále, a vy všichni, bratři kardinálové: mohu s vámi počítat? Ta otázka Páně... A nechci skončit bez vzpomínky na kardinála Richarda Kuuia Baawobra, biskupa z Wa, který se včera po příjezdu do Říma cítil špatně a byl hospitalizován kvůli problémům se srdcem a udělali mu, myslím, operaci. Modleme se za tohoto bratra, který zde měl být a je hospitalizován. Děkuji.

(Přeložil Petr Vacík)