František k Papežské koleji Nepomucenum: Varujte se duchovního zesvětštění

Papež František dnes v Konzistorním sále Apoštolského paláce přijal komunitu české Papežské koleje Nepomucenum. Úvodního pozdravu, poděkování a představení koleje se zhostil její rektor P. Roman Czudek, který také Svatému otci předal tzv. „růžencový kalendář“ – modlitební dar, v němž je každý den představen jeden zástupce této koleje. Ti se pak v období 11. listopadu až 1. ledna budou každý den modlit za službu papeže Františka růženec. Podrobnou zprávu z návštěvy u papeže připravujeme.

Promluvu Svatého otce přinášíme v plném znění (s redakčními mezititulky).

Dobrý den, drazí bratři a sestry, a vítejte!

Děkuji rektorovi za jeho úvodní slova a také za onu plánovanou modlitbu růžence: děkuji, protože mi to dává sílu! Chtěl bych se s vámi podělit o několik úvah, plynoucích ze svědectví vašeho patrona, sv. Jana Nepomuckého. Zde se skrývá mocný zdroj a stále živé kořeny, schopné sytit přítomnost a budoucnost vašeho společenství, jako to již činily v minulosti.

Na tomto světci nás trvale oslovuje skutečnost, že byl zabit, protože chtěl zachovat věrnost zpovědnímu tajemství: to se nás dotýká. Odmítl krále svým „ne“, aby potvrdil své přitakání Kristu a církvi, což nás přivádí k myšlence na to, co v dějinách za různých autoritativních a totalitárních režimů museli vytrpět mnozí kněží a biskupové. Ve vašich dějinách s tím máte zkušenosti…

Politická, kulturní a ideologická moc může diskreditovat služebníky církve

Vaší koleje se toto týkalo ve čtyřech desetiletích, která následovala po druhé světové válce, a proto bych dnes spolu s vámi chtěl uctít památku četných kněží a biskupů, zasvěcených mužů a žen, ale také mnoha laiků, kteří s Boží pomocí měli odvahu odporovat režimu svým „ne“, aby si udrželi věrnost svému povolání a poslání. Je to zástup skrytých mučedníků, které neznáme. V pozadí vašich životů, vašich dějin jsou tito mučedníci…

Z této odvahy a evangelijní neochvějnosti, které svými kořeny dosahují až k vašemu svatému patronovi, se nikdy nesmí stát pouhá pamětní deska, visící na zdi, či muzejní exponát, svatý obrázek… Nikoli, tyto kořeny si mají podržet svou životnost, protože také dnes je zapotřebí jejich mízy! I dnes se v Evropě a všech koutech světa po křesťanech a zejména služebnících církve, či zasvěcených mužích a ženách žádají mnohá „ne“, vyřčená na adresu mocností tohoto světa, aby se stvrdila „ano“, přitakající evangeliu. Někdy se jedná o politickou moc, jindy zase o ideologickou a kulturní, jejichž podmíněnost je jemnější a prochází skrze sdělovací prostředky, které mohou vyvíjet nátlak, způsobit ztrátu důvěry, vydírat, izolovat a podobně, či ještě hůře, dovést vás k zesvětštělému životu. Dávejte si pozor na duchovní zesvětštění, což je to nejhorší, co se církvi, zasvěcenému muži či ženě může stát. Vystříhejte se světského života, podle světských měřítek.

Nepomucenum jako domov a škola vnitřní svobody

Svědectví sv. Jana Nepomuckého nás dnes více než kdy jindy upomíná na převahu svědomí nad jakoukoli světskou mocí, na prvenství člověka a jeho nezcizitelné důstojnosti, jejíž střed spočívá právě ve svědomí, chápaném nikoli v pouhém psychologickém smyslu, nýbrž v jeho plnosti, jako otevřenost vůči transcendentnu. Přeji si, aby Papežská kolej nesoucí jméno tohoto významného kněze a českého mučedníka vždy byla domovem a školou svobody, vnitřní svobody, založené na vztahu ke Kristu a Duchu svatému. Svobody, která se ukazuje také smyslem pro humor, jaký projevoval kupříkladu otec Špidlík, jehož jsem velmi dobře a zblízka poznal a který po mnohá léta vykonával službu ve vaší koleji s oním smyslem pro humor, který se dokázal lecčemus zasmát, ale uměl se smát i sám sobě. Byl to velký člověk.

Ženy jsou schopnější stavitelky mostů

Další podnět k reflexi poskytl váš rektor, když připomněl sv. Jana Nepomuckého jako ochránce mostů – světce, který byl sám vržen do Vltavy z pražského Karlova mostu, a tak korunoval své svědectví. Vhodným způsobem k uctění jeho památky je stavět mosty tam, kde vládnou rozpory, odstup, nepochopení, či se dokonce sami stávat mostem, pokorným a odvážným nástrojem setkávání a dialogu mezi různými lidmi a skupinami protichůdných názorů. Tento povahový rys patří k totožnosti Kristova služebníka, jak ukazují životopisy mnoha svatých kněží a biskupů, kteří v konfliktních situacích byli tvůrci pokoje a smíření.Lépe to však zastanou také ženy, že? (obrací se k přítomným ženám): ono stavění mostů, protože žena dokáže stavět mosty lépe než my muži. A vy (stále se obrací k ženskému publiku) je naučte, jak se staví mosty.

Jak dobře víte, něco takového nelze konat bez modlitby. Mosty se budují počínaje modlitbou – přímluvnou modlitbou, každodenním neúnavným klepáním na Kristovo srdce, kladením základů k tomu, aby se dva odlehlé a znepřátelené břehy mohly navrátit ke sdílení. V této souvislosti bych chtěl připomenout meditaci kardinála Martiniho, nazvanou „Orodující výkřik“, kterou pronesl v době války v Zálivu, v lednu 1991. Dnes, když zuří válka na Ukrajině, je tato homilie navýsost aktuální. Zvláště podtrhuji pasáž o přímluvné modlitbě, kde Martini říká: „Přimlouvat se znamená postavit se tam, kde je místo konfliktu a mezi jeho strany.  […] Je to Ježíšovo gesto na kříži“.

Varujte se světského protagonismu, který klame ušlechtilým převlekem

A zde se dotýkáme ústředního bodu: Ježíš Kristus je most a pontifex (stavitel mostů). On je naším pokojem, který strhává dělící přehradu nepřátelství (srov. Ef 2,14). A právě k Němu máme ustavičně směrovat a přivádět jednotlivce, rodiny i společenství, což činíme při ústředním momentu svého dne, když slavíme mši. V jejím centru nejsme a nesmíme být my, ale On! Varujme se, prosím, pokušení světského protagonismu. Bratři a sestry, Pán z nás všech chce mít služebníky, nikoli primadony nebo hlavní aktéry, nikoli protagonisty (a to leckdy protagonisty smutných a průměrných příběhů). Nikoli, Pán z nás chce mít zápasníky: vystříhejme se proto tohoto světského protagonismu, který nás často klame svým ušlechtilým převlekem. Pro každého z nás trvale platí heslo Jana Křtitele: „On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3,30).

Drazí bratři a sestry, kolej Nepomucenum dnes kromě kněží z České republiky hostí také jiné kněze z různých zemí, včetně afrických a asijských. Je to znamení času, s nímž se setkáváme v rozličných římských kolejích, stále více utvářených smíšenými komunitami, které již nejsou národní, nýbrž mezinárodní. Z této skutečnosti, závisející na úbytku evropského zastoupení, se při správném nakládání může stát lidské a formační obohacení. V této různorodosti se můžete lépe cvičit v tom, jak být „mosty“ a služebníky kultury setkávání, kteří v druhém dokáží zachytit původní výjimečnost a zároveň společné lidství.

Děkuji vám za návštěvu. Kéž Pán stále žehná vašemu společenství a Panna Maria nechť vás provází. Ze srdce vám všem žehnám a děkuji za tento dar modlitby růžence, ale až v ní skončíte, pokračujte, prosím, protože tato práce není snadná. Děkuji!

Přeložila Jana Gruberová