Federico Lombardi SJ: Noví kardinálové pro univerzální a misijní církev

Italský jezuita Federico Lombardi, redaktor listu La Civiltà Cattolica a bývalý ředitel tiskového střediska Svatého stolce a Vatikánského rozhlasu, se zamýšlí nad nadcházející konzistoří.

Federico Lombardi SJ: Noví kardinálové pro univerzální a misijní církev

V neděli 29. května na konci modlitby Anděl Páně papež František oznámil jmenování nových kardinálů a stanovil 27. srpna jako datum konání konzistoře. Stalo se tak již poosmé za jeho pontifikátu, od roku 2014 slaví František konzistoř každý rok, výjimkou byl rok 2021, možná kvůli pandemii. Takové oznámení se tedy očekávalo. Datum zvolené pro konzistoř je popravdě řečeno neobvyklé. Je však třeba poznamenat, že papež současně se jmenováním nových kardinálů svolal na 29. a 30. srpna také setkání všech kardinálů, „aby se zamysleli nad novou apoštolskou konstitucí Praedicate Evangelium“ zabývající se reformou římské kurie. Proto se tohoto setkání zúčastní i noví kardinálové. Bude to velmi důležitá příležitost nejen kvůli řešenému tématu, ale také pro vzájemné poznání a soudržnost členů celého kardinálského kolegia, starých i nových, volitelů i nevolitelů. Srovnatelné setkání se totiž již nějakou dobu nekonalo.

Papež oznámil 21 nových kardinálů, z nichž 16 je volitelů (tj. mladších 80 let) a pět nikoli (jsou starší 80 let a nemají právo účastnit se konkláve). Jeden z posledně jmenovaných však požádal, aby byl z přijetí nominace omluven, čemuž papež vyhověl. Budeme tedy mít 20 nových kardinálů, z nichž čtyři jsou nevolitelé a nevolitelní. To je nejvyšší počet v konzistořích papeže Františka, ale je to zcela normální, pokud si uvědomíme, že každý rok v průměru nejméně desítka kardinálů překročí hranici 80 let a že tato konzistoř se uskuteční více než půldruhého roku po té předchozí. Pavel VI. nařídil, že 120 je přiměřené maximum pro počet kardinálů-volitelů, a i když může být dočasně překročeno (jak se několikrát stalo za pontifikátu svatého Jana Pavla II.), vidíme, že jeho nástupci tuto praxi nadále dodržují. Díky této konzistoři nyní kardinálové-volitelé jmenovaní papežem Františkem zřetelně překročí polovinu celkového počtu: 83 ze 132. Počet těch, které kreoval Benedikt XVI., klesne na 38 a těch, které jmenoval Jan Pavel II., zůstane 11.

Poměr mezi kontinenty zastoupenými v kardinálském kolegiu se nadále postupně mění, zejména pokud jde o volitele. Klesá počet Evropanů (54), kterých je nyní zřetelně méně než polovina, zatímco stále více jsou zastoupeni kardinálové z jiných kontinentů: z Ameriky (38), Asie (20), Afriky (17); počet těch z Oceánie je přirozeně menší (3). Pokud jde o Itálii, srpnové konzistoře se zúčastní 20 italských volitelů, avšak s vyhlídkou, že se jejich počet do roka sníží na 14. To vše se zdá být přirozené v globalizovaném světě, v němž církev zapustila kořeny a rozrostla se na všech kontinentech, ve světě, v němž je díky možnostem cestování a komunikace reálné svolat na konkláve v relativně krátké době kolegium kardinálů, kteří pocházejí z míst ležících daleko za hranice města Říma, Itálie, Evropy, což je v jiných dobách pochopitelně omezovalo.

Země zastoupené v celém kardinálském kolegiu dnes čítají 90 položek. Od doby, kdy Pius XII. zahájil „internacionalizaci“, tedy od slavné konzistoře v roce 1946, po skončení druhé světové války, byla vykonána dlouhá cesta.

Kdo jsou noví kardinálové?

U příležitosti každé konzistoře je správné se zastavit a krátce se zamyslet nad volbou, kterou papež učinil, a nad některými „poselstvími“, která z ní lze vyvodit. V čele seznamu nových kardinálů najdeme jako obvykle tři muže, kteří zastávají významné posty ve správě církve a městského státu Vatikán s úkoly, které jsou obvykle svěřovány kardinálům. Jsou to: prefekt Dikasteria pro bohoslužbu a svátosti, Angličan Arthur Roche; prefekt Dikasteria pro klérus, Korejec Lazarus Ju Hung-sik; předseda Papežské komise pro Městský stát Vatikán a jeho Governatorát, Španěl Fernando Vérgez Alzaga, který je Legionářem Kristovým. Následuje řada arcibiskupů a biskupů, kteří se věnují pastoraci v různých částech světa. Za zmínku stojí početná skupina Asiatů. Vedle korejského kardinála z římské kurie k nim patří dva, kteří jsou pastýři dynamické katolické církve indického subkontinentu: Felipe Neri António Sebastião do Rosário Ferrão, arcibiskup z Goa a Damão (starobylý stolec „patriarchy Východní Indie“, dnes čestný titul), a arcibiskup Anthony Poola z Hyderabadu.

Dále pak arcibiskup ze Singapuru William Seng Chye Goh a arcibiskup z Dili, hlavního města Východního Timoru, Virgilio do Carmo da Silva, salesián. V obou případech. jak pro kosmopolitní ostrovní městský stát na špičce Malajského poloostrova, tak pro malou bývalou portugalskou kolonii s velmi početnou katolickou většinou, která statečně brání svou nezávislost, se jedná o prvního kardinála z těchto příslušných lokalit.

Nejmladšího z nových kardinálů, sedmačtyřicetiletého Giorgia Marenga, bychom také mohli považovat za Asiata: je to Ital, rodák z Cunea a misionář z kongregace P. M. Těšitelky, ale dnes je apoštolským prefektem hlavního města Mongolska, Ulánbátaru, a tedy pastýřem malé katolické komunity uprostřed bezbřehé Asie, na skutečné výspě evangelizace.

Pokud jde o Ameriku, jsou zde dva brazilští kardinálové. Nezapomínejme, že brazilské katolíky můžeme považovat za největší národní skupinu a jejich episkopát za nejpočetnější na světě. Kardinály se stali arcibiskupové hlavního města Amazonie, Manausu, Leonardo Ulrich Steiner, františkán, a hlavního města země, Brasilie, Paulo Cezar Costa. Jak známo, Amazonie, jíž byla věnována zvláštní synoda, je předmětem pozornosti a zájmu papeže a všeobecné církve a arcibiskup Steiner odvážně zaujímá kritické postoje vůči vládní politice. V Latinské Americe se kardinálem stal také asunciónský arcibiskup Adalberto Martínez Flores, čímž Paraguay získala vlastní zastoupení v kolegiu kardinálů. Pokud jde o Spojené státy americké, papež František vybral biskupa Roberta McElroye ze San Diega. V episkopátu, kde není nouze o diskuse, se jedná o člověka, který zaujímá jasné postoje, například k chudobě a imigraci, za což mu papež chtěl zřejmě projevit uznání.

Významná jsou také dvě africká jmenování. Papež v roce 2018 neochotně přijal rezignaci nigerijského biskupa Petera Okpalekeho, kterého z etnických důvodů nepřijal klérus jemu tehdy svěřené diecéze Ahiara. Tím, že ho nyní papež František jmenoval kardinálem, vysílá velmi jasný signál proti všem formám tribalismu, a to jak ve společnosti, tak ještě více v církvi. Druhým novým kardinálem je současný biskup ghanské provincie Wa Richard Baawobr, který byl v roce 2010 jako první Afričan zvolen generálním představeným Misionářů Afriky, známých jako „bílí otcové“.

Pojďme konečně do Evropy. Kromě dvou již zmíněných „římských“ kardinálů je tu marseillský arcibiskup Jean-Marc Aveline, přední postava francouzského episkopátu, který se narodil v Alžírsku, ale od svých sedmi let žije v Marseille. Stojí v čele mezináboženského dialogu a zabývá se také pastoračními a sociálními problémy tohoto velkého středomořského města. Itálii zastupuje Oscar Cantoni, bývalý biskup v Cremě a nyní biskup v Comu, diecézi, kde velkorysou křesťanskou angažovanost ve prospěch nejchudších zvýraznila vražda dona Roberta Malgesiniho v roce 2020. Zabil ho jeden z těch, kterým pomáhal. Nelze si nevšimnout svobody, s níž se papež František pohybuje ve svých jmenováních, aniž by se omezoval na stolce tradičně spojené s kardinály. To jistě platí pro Itálii, ale i jinde.

Tato konzistoř nám opět přinese několik nových kardinálů nevoličů, kteří nedávno dovršili 80 let. Emeritní arcibiskup z Cartageny, Kolumbijec Jorge Enrique Jiménez Carvajal, řeholník Kongregace Ježíše a Marie, je významnou osobností latinskoamerické církve, neboť byl sekretářem CLAR (Latinskoamerické konference řeholníků) a generálním sekretářem a poté předsedou CELAM (Latinskoamerické biskupské rady). Emeritní arcibiskup ze sardinského Cagliari, Arrigo Miglio, dříve biskup v Iglesias a poté v Ivrea (jeho rodná diecéze, kde byl dlouhou dobu generálním vikářem Luigi Bettazzi), biblista, byl generálním asistentem skautů Agesci a předsedou Výboru pro sociální týdny italských katolíků; nakonec vykonal cennou službu jako apoštolský vizitátor opatství sv. apoštola Pavla za hradbami. Seznam doplňují dva italští kněží, kteří nejsou biskupy. Otec Gianfranco Ghirlanda, jezuita, významný kanonista, profesor na Gregoriánské univerzitě, byl po desetiletí poradcem mnoha vatikánských dikasterií a ostražitě plnil delikátní úkoly, které se týkaly reformy řeholních institutů, mezi nimiž byli i Legionáři Kristovi. Podílel se také na přípravě nové apoštolské konstituce o římské kurii Praedicate Evangelium, kterou se bude zabývat srpnové setkání kardinálů. Po svých předchůdcích Dezzovi, Muñozovi Vegovi, Martinim a Navarretovi je pátým bývalým rektorem Gregoriánské univerzity, který byl v poslední době jmenován kardinálem. Mons. Fortunato Frezza, biblista a uznávaný duchovní rádce, nyní svatopetrský kanovník, zase více než třicet let velkoryse, kompetentně a diskrétně pracoval v sekretariátu biskupské synody, což je klíčový orgán pro výkon biskupské kolegiality a rozvoj synodality v životě církve. Belgičan Lucas Van Looy, salesián, jmenování odmítl. Než byl v roce 2003 jmenován biskupem v Gentu, působil jako misionář v Koreji a zastával odpovědné funkce ve vedení své řeholní kongregace. V prohlášení Belgické biskupské konference z 16. června se uvádí, že „biskup Van Looy požádal papeže Františka, aby ho zprostil přijetí nominace na kardinála, a že papež této žádosti vyhověl“. Důvodem bylo, že „oznámení o jeho ustanovení kardinálem vyvolalo mnoho pozitivních reakcí, ale také kritiku, že jako biskup v Gentu nereagoval vždy s dostatečnou energií proti zneužívání“. Biskup Van Looy chtěl proto zabránit dalšímu utrpení obětí. K takovému zřeknutí se dosud nedošlo, nemělo by však být příliš velkým překvapením. Papež František se od počátku svého pontifikátu vědomě rozhodl oznamovat nová kardinálská jmenování po delší osobní úvaze, prováděné z dobrých důvodů v naprosté diskrétnosti, a vyhýbal se dokonce i předchozí konzultaci se zvažovanými osobami. Ti totiž byli často zcela zaskočeni. Sám přitom počítal s možností zřeknutí se, pokud by se na straně dotyčných objevily oprávněné důvody, které nemohl předem vzít v úvahu. Právě to se stalo v tomto konkrétním případě, který poukazuje na pečlivost a citlivost biskupa Van Looye i papeže Františka ve snaze zabránit dalšímu utrpení obětí zneužívání.

Ve službě všeobecné a misionářské církve

Mezi mnoha dalšími postřehy, které by bylo možné učinit k novým kardinálským nominacím, stojí za zmínku hojné zastoupení různých řeholních řádů a kongregací: salesián, františkán, jezuita, legionář, bílý otec, misionář P. M. Těšitelky, řeholník z Kongregace Ježíše a Marie (eudisté). Závěrem lze říci, že výsledkem srpnové konzistoře bude kolegium kardinálů, které bude stále více odrážet univerzální přítomnost katolické církve a také výrazný vývoj jejího rozložení v jednotlivých kontinentech a zemích. Misionářské církve pozorné k různým „periferiím“: geografickým, kulturním, sociálním. Církve bohaté na pastorační zkušenosti a velké duchovní tradice. Církve, která také zažívá situace napětí, a to jak uvnitř, tak ve vztahu ke společnostem, v nichž působí.

Mají-li být kardinálové úzce spojeni s papežem a mezi sebou navzájem ve službě svědectví o víře a jednotě církevního společenství, je třeba doufat, že nadcházející setkání na konci srpna bude velkou zkušeností společenství, aby povzbudilo a podpořilo účinné svědectví o jednotě církve „v Kristu jakoby svátosti neboli znamení a nástroji vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (II. vatikánský koncil, Lumen gentium, č. 1).

Nesmíme zapomínat, že červená barva kardinálského roucha nemá přitahovat pozornost fotografů, ale připomíná nám, že mají být připraveni svědčit i za cenu prolití krve. Doprovázejme tudíž nové i staronové kardinály v modlitbě za jejich náročnou službu.

Z listu La Civiltà Cattolica přeložila Jana Gruberová