Encyklika Fratelli tutti a Ubuntu

Afrika může být zásobárnou spirituality pro západní svět, který uvázl v rozdvojenosti mezi osobním zdravím a kosmickým blahobytem, domnívá se Agbonkhianmenghe Orobator, nigerijský jezuita a teologický hlas, kterému naslouchá nejen Afrika. Jako kazatele při duchovní obnově pro politické lídry jižního Súdánu, pozvané do Vatikánu, si jej vybral také papež František.

V knize nazvané „Vyznání animisty“ otec Orobator hovoří o „duchovní obnově“, kterou africká religiozita nabízí celému světu. Staví se totiž kriticky proti extrémistickým pokusům o zredukování hodnoty a podstaty náboženství na sektářskou a soutěživou ideologii a místo trvalého napětí mezi náboženstvími (kupříkladu křesťanstvím a islámem) sází na lidskost, umění tolerance, pokojnou koexistenci a úctu k lidské důstojnosti. Za syntetickou formu africké religiozity lze považovat filosofickou tradici Ubuntu, kterou zastával Julius Nyerere, prezident Tanzanie, který zemřel v pověsti svatosti. Tato africká filosofie se ve svém pohledu na svět nijak neliší od františkánské opce, kterou přinesla poslední papežova encyklika Fratelli tutti, soudí nigerijský jezuita a předseda Jezuitské konference Afriky a Madagaskaru v úvaze, kterou napsal pro deník L´Osservatore Romano.  Přinášíme ji v plném znění.

Africká filosofická a politická tradice Ubuntu

„Umuntu ngumuntu ngabantu“. Toto rčení v různých obdobách najdeme v bantuských jazycích, jimiž se hovoří na jihu Afriky. Lze ho přeložit asi takto: „Člověk se stává člověkem skrze druhé lidi“, anebo „Jsem, protože jsme“. Jistě zaujme skutečnost, že encyklika papeže Františka „Fratelli tutti“ obsahuje cosi velice podobného: „Každý z  nás je plně osobou, když jsme součástí lidu. A  lid zase neexistuje bez uznání individuality každého člověka” (182). Jinými slovy, všichni jsme “bratři a sestry” (8). František mezi různými inspirátory své encykliky cituje rovněž jihoafrického arcibiskupa Desmonda Tutu, který patří k hlavním podporovatelům Ubuntu, africké humanistické filosofie, založené na kultuře sdílení, vzájemné otevřenosti i závislosti, dialogu a mezilidského setkávání.  Z pohledu této filosofie dosahuje lidská existence svého nejvyššího stupně, když se stává součástí celku a když se společenský růst opírá o společné lidství. Odpuštění a smíření jsou přitom předpokladem k zachování sociálního smíru.

Bratrství a sociální přátelství, tyto Františkovy nerozlučné ideje, vyzdvihují naléhavost filosofie Ubuntu v našem současném kontextu, v němž předivo lidství natrhávají atavistické konflikty, ideologická rozdělení, izolacionistická paranoia a politické polarizace, které uvalují katastrofickou daň na slabé a zranitelné (18-19). Bez jednotného a společného obzoru nás obavy z druhých, zděděné po předcích, vedou ke stavbě hradeb (26-27, 37, 41), poněvadž tento strach oslabuje naši příslušnost k jediné rodině a sen sledující společné cíle postupně vyprchává (30). Již jsme celkem (35), a z toho plyne imperativ utvářet společenství založené na solidaritě a sounáležitosti. „Hory se nemohou setkat, to přísluší lidem“, tvrdí jedno svahilské přísloví. Ustavujícím předpokladem filosofické vize Ubuntu je právě setkání s druhým člověkem. Také pro Františka spočívá bratrství na kultuře autentických setkání, jehož podmínkou je tvořivá otevřenost vůči druhému člověku (50).

Takovouto vzájemnou otevřenost bohužel ohrožuje digitální komunikace, jejíž jedovatost se někdy mění v sociální agresi, slovní násilí a ideologickou krátkozrakost. Výsledkem je virtuální zkrat, spojený se sdíleným strachem a nenávistí vůči druhým (42-46).

František předkládá novou cestu směřující ke kultuře bratrství založené na „milosrdném setkání“ (83). Vykládá podobenství o milosrdném Samaritánovi a poukazuje na odpovědnost lásky k druhým, která souzní se sdílenou odpovědností ve filosofii Ubuntu. Takto láska utváří všeobecné bratrství, které přesahuje jiné životní okolnosti, jakými jsou postavení, pohlaví, původ či místo narození a bydliště (107, 121). Univerzální bratrství obnáší utrpení a vyžaduje čas (48, 63), aby se navázalo nové, solidární pouto, které se ujímá zranitelnosti a křehkosti druhých lidí (66-69, 115). Papež takové společenství přirovnává k mnohostěnné realitě, nikoli k izolované monádě (111, 143-5), jinými slovy, jedná se o plurálové „my, které je silnější než souhrn jednotlivých malých členů“ (78).

Polyedrická realita je vynikajícím příkladem vize Ubuntu, protože ji stmeluje sociální inkluzivní láska, přesahující dějinné a kulturní bariéry, malicherné zájmy a všechny předsudky (83). Podle Františka lze radikální vzájemnost, vlastní Ubuntu, dosáhnout prostřednictvím neomezené lásky, která lidstvo proměňuje v sousedskou komunitu bez hranic. Stejně jako filosofie Ubuntu nabízí papež František sociální prémii spočívající na právech a povinnostech propojených s racionalitou lidské bytosti, jejímž nejhlubším projevem je schopnost přesáhnout sama sebe a utvářet solidární vztahy ve službě druhým (87, 88, 111). Františkova sociální láska překonává bezprostřední dobré vychování v sousedských vztazích. Tato láska se rozpíná, obohacuje životy druhých lidí, projevuje se jako pohostinnost, protože přijímá a doceňuje druhé, jací jsou (90-93), rozpoznává v každém člověku „existenciálního cizince“ s nezvratným mravním poukazem na to, že potřebuje naši péči (97). Tato rozpínavá láska vytváří základy k inkluzivnímu sociálnímu přátelství a bratrství bez hranic. Aniž by toto bratrství nivelizovalo rozdíly, zbavovalo svět různorodosti ve „falešném univerzalismu“, či, ještě hůře, shromažďovalo úzkou skupinu stoupenců téhož smýšlení, nabízí – ve spojení se svobodou a rovností – silný protilék na virus individualismu (105). Pokud „jsem, jelikož jsme“, neponechává opravdové bratrství nikoho pozadu (108), protože „se zachráníme společně“ a neseme odpovědnost za život každého člověka (137).

„Když u sousedů hoří, nemohu klidně spát“, praví jiné africké přísloví. V duchu Ubuntu se ryzí bratrství varuje „lokálního narcismu“, který oklešťuje myšlení a srdce (146,147). Autentické bratrství utváří rodinu národů, založenou na pohostinnosti a nezištnosti (139,141), uznává práva všech národů, komunit i společenství v osobní i soukromé oblasti (118, 124, 126). Ve Františkově mravní vizi se lakmusovým papírkem pravého bratrství stává jeho schopnost přijímat, chránit, podporovat a integrovat migranty, kteří k nám nepřicházejí jako obtíž či zátěž, nýbrž jako dar a požehnání (129, 133).

Encyklika Fratelli tutti se věnuje různým politickým tématům, která se týkají rovněž Afriky, v níž současné a převažující modely politické angažovanosti nejsou na výši Františkova politického ideálu, vyjadřovaného jako povolání k lásce. Vezměme, kupříkladu, v úvahu různé politické a hospodářské patologie dnešního globalizovaného světa, jakými jsou populismus, nacionalismus, liberalismus a neoliberalismus. Krátkozrakost populismu, liberalismus, umenšující společnost na souhrn individuálních zájmů (163) a hegemonie trhu podle neoliberalismu (168) zasazují do naší současné ekonomické a politické situace takové rány, jejichž škody jsou nevyčíslitelné. V roce 2009 druhá mimořádná biskupská synoda věnovaná Africe kategoricky prohlásila, že „tento světadíl potřebuje světce ve významných politických úřadech, potřebuje svaté politiky“. Synoda věnovala velice ostrá slova katolickým politikům, kteří nedosahovali výše tohoto ideálu, a zdůraznila: „Je politováníhodné, že mnozí katolíci v prestižních pozicích nesplnili přiměřená očekávání při výkonu svých úřadů. Synoda tyto lidi vyzývá k pokání a odchodu z veřejného života, aby tak nadále neškodili Božímu lidu a nezavdávali podnět ke špatné pověsti katolické církve“. Tatáž slova by papež František mohl použít v encyklice Fratelli tutti. Politika se pro mnohé lidi podobá „špinavé hře“ a již sám výraz politika mnozí pokládají za „sprosté slovo“ (176), a to z četných důvodů.

Za prvé kvůli tomu, že současná politika uspokojuje potřeby a zájmy elit a privilegovaných tříd, zatímco vyřazuje chudé a slabé (155). Za druhé politika vyprazdňuje slovo „lid“ a zbavuje ho významu (157, 160). Stejně jako ve filosofii Ubuntu má také pro Františka tento pojem mnohem hlubší a mystický význam: je to dynamické, otevřené, různorodé slovo. „Lid“ není jen logickou či komerční kategorií (158, 160, 163). A konečně za třetí se politika stala způsobem, jak si přivlastnit veřejné zdroje, a nástrojem k udržení autokratů u moci. Tento typ politického kořistnictví se mění v násilí, když se prvotní zásadou stává žádostivost a sobectví. Jinými slovy, politika se mění v uspokojení „sebe sama, vlastní skupiny a svých nízkých zájmů“ (166). Z lidí se tak stávají užitečné a využitelné předměty při urputném dobývání moci.

Papež František objasňuje, že ve světě potřebujeme nové politické modely. Potřebujeme politiku, která by měla srdce, zdravou, „lepší politiku“ (154, 177, 179). Františkův vzorec předkládá novou a jinou opci, založenou na lásce (180,186). Politika prodchnutá láskou slouží obecnému dobru, a nikoli individuálním zájmům (180), pracuje na tom, aby zajistila všem občanům důstojný život prostřednictvím práce (162), „hledá cesty, jak budovat komunity na rozličných úrovních života společnosti” (182), nabízí konkrétní řešení na naléhavé problémy (183-184), odstraňuje takové sociální podmínky, které zapříčiňují utrpení (186), přednostně se zaměřuje na nejposlednější (187), vzdoruje všem situacím, které ohrožují nebo porušují základní lidská práva, potírá hlad a chudobu (189, 192), snaží se skoncovat s obchodováním s lidmi (190) a prosazuje dodržování základních lidských práv (172).

To vše není plané řečnění či utopie (190), nýbrž realita uskutečnitelná rovněž v Africe a celém světě, pokud se politiky chopí lidé, kteří prokazují lásku, a nikoli tací, kteří dychtí po moci (193, 195), jinými slovy lidé, které africká synoda nazvala „svatými politiky“. Tento typ politiků neobětuje národ za osobní zájmy či prospěch, ale „vytváří prostor pro každého“, buduje svět, „ve kterém je pro každého místo“ a kde jsou lidé uznáváni za „bratry a sestry“.

V tomto kontextu propojuje univerzální bratrství a sociální přátelství lokální a globální sféru ve vzájemně prospěšném vztahu (142). Kulturní ukotvení předpokládá otevřenost k setkávání s druhými, ať už jsou to národy, či jiné kultury anebo země. Kulturní pohostinství vytváří společenství a vzájemnou závislost mezi různými národy (146-9).

Dalším synonymem Ubuntu – kromě setkání – je dialog. Dialog podporuje sociální přátelství, protože ctí různost názorů a zorných úhlů. Dialog se otevírá vůči druhým, uznává naši sdílenou přináležitost a je prodchnut společným hledáním pravdy, obecného dobra a službou chudým (205,230). Na tom všem spočívá možnost dospět k pokoji, založenému na pravdě (228).

Tato kultura dialogu a setkávání přesahuje rozdílnosti a rozdělení, začleňuje do sebe veškeré perspektivy a předkládá nové možnosti a procesy životních stylů, sociální organizace a setkání (215-217; 231). Jelikož je sociální přátelství formou laskavosti, upřednostňuje lásku vůči chudým, zranitelným a posledním (224, 233, 235). ¨

Jak jsem již zmínil, z hlediska Ubuntu se privileguje odpuštění a smíření, zejména tehdy, když zlý skutek poničil sociální harmonii. Papež František shodně s tím píše, že sociální přátelství hodnotí odpuštění a smíření nikoli jako mechanismy k zapomenutí či prominutí nespravedlnosti a útlaku, nýbrž jako způsob, jak konflikt vyřešit prostřednictvím dialogu (241, 244, 246, 251). Jak pronesl Desmond Tutu, dosažení spravedlnosti „nemá budoucnost bez odpuštění“ (250, 252). Řečeno souhrnně, encyklika Fratelli tutti souzní s hodnotami a zásadami africké filosofie Ubuntu.

Přeložila: Jana Gruberová