Edith Stein: 80 let od mučednické smrti spolupatronky Evropy

Polská filozofka a mystička je i 80 let po své smrti v Osvětimi symbolem kulturních kořenů, které zachraňují před nelidskými ideologickými nánosy. Svatá patronka Evropy, která prošla konfrontací mezi evropskou liberálně-demokratickou kulturou a totalitami a nabídla společenství prvky duchovního švu nabízí - jak upozorňuje historik Eugenio Capozzi - důležitý podnět k zamyšlení i pro současnost.

9. srpna 1942 byla v Osvětimi zavražděna Edith Steinová, filozofka, která se stala řeholnicí v řádu bosých karmelitek pod jménem Terezie Benedikta od Kříže. Narodila se 12. října 1891 v polském městě Vratislav v židovské rodině.

Myslitelka, která se vyznamenala

Po absolvování Vratislavské univerzity se rozhodla pokračovat ve své akademické kariéře v Německu, nejprve v Göttingenu a poté ve Freiburgu. Vyznamenala se navzdory tomu, že v té době bylo neobvyklé studovat coby žena filozofii a navzdory překážkám první světové války. Poté, co se stala členkou fakulty ve Freiburgu, věnovala se také společensko-politické činnosti a angažovala se v Německé demokratické straně (DDP) ve prospěch volebního práva žen a role pracujících žen ve společnosti. Kolem roku 1921 se vzdala ateismu a konvertovala. Pokřtěna byla 1. ledna 1922 v Bad Bergzabernu, poté učila na dvou dominikánských dívčích školách ve Speyeru a začala se přibližovat životu v klauzuře.

Nelidskost nacismu

V roce 1931 se stala lektorkou na Institutu pro vědeckou pedagogiku v Münsteru, ale o dva roky později musela kvůli rasovým zákonům rezignovat. 12. dubna 1933, několik týdnů po nástupu Hitlera do úřadu kancléře, Edith Steinová napsala do Říma papeži Piovi XI. a jeho státnímu sekretáři kardinálu Pacellimu, bývalému apoštolskému nunciovi v Německu a budoucímu papeži Piovi XII., aby odsoudili pronásledování Židů. Edith Steinová v roce 1934 vstoupila do karmelitánského kláštera v Kolíně nad Rýnem, aby naplnila svou touhu, kterou dlouho nosila v srdci. Aby ji řád ochránil před nacistickou hrozbou, přestěhoval ji do karmelitánského kláštera v nizozemském Echtu. 20. července 1942 je ve všech kostelích v zemi přečten dopis konference nizozemských biskupů proti nacistickému rasismu. 26. července nařídil Adolf Hitler zatčení všech Židů, včetně konvertitů ke křesťanství, kteří byli dosud ušetřeni. Edith a její sestra Rosa, rovněž konvertitka a zasvěcená Karmelu, byly zajaty a internovány v tranzitním táboře Westerbork a poté převezeny do koncentračního tábora Osvětim, kde byly 9. srpna 1942 zavražděny v plynových komorách. Těla obou byla později spálena v pecích táborového krematoria.

Dcera Izraele, mučednice z víry

"Dcera Izraele, která během pronásledování nacisty zůstala spojena vírou a láskou s ukřižovaným Pánem Ježíšem Kristem jako katolička a s jeho lidem jako Židovka." Tato slova pronesl Jan Pavel II. při příležitosti blahořečení Edity Steinové v kolínské katedrále 1. května 1987 a její kanonizace 11. října 1998 na Svatopetrském náměstí. Svatořečenou se stala na základě prohlášení o mučednické smrti pro víru, neboť pronásledování, kterému byla vystavena v táboře smrti, podstoupila pro své svědectví o víře. Papež František na ni několikrát poukázal jako na příklad života proti "každé formě netolerance a ideologické zvrácenosti".

Spolupatronka Evropy

Jan Pavel II. ji 1. října 1999 jmenoval "spolupatronkou" Evropy spolu se svatými Kateřinou Sienskou a Brigitou Švédskou a připomněl, že "nejenže strávila svůj život v různých zemích Evropy, ale celým svým životem jako myslitelka, mystička mučednice, postavila most mezi svými židovskými kořeny a svou příslušností ke Kristu, pohybovala se s jistou intuicí v dialogu se současným filozofickým myšlením a nakonec mučednickou smrtí vyznala hodnotu Boha a člověka v nesmírné hanbě šoa". A zdůraznil: "Stala se tak výrazem lidské, kulturní a náboženské pouti, ztělesňující hluboké jádro tragédie a nadějí evropského kontinentu." Nad historickým kontextem, v němž Edith Steinová žila, a nad silným poselstvím, které po sobě 80 let po své smrti zanechala, se zamýšlí Eugenio Capozzi, profesor soudobých dějin na neapolské univerzitě Suor Orsola Benincasa.

Pokud jde o historický kontext, v němž dozrávala zkušenost Edith Steinové, Capozzi hovoří o Evropě prvních desetiletí dvacátého století, která prožívala hlubokou krizi vědecké kultury pozitivistického původu a zaznamenala znovuzrození různých forem spiritualismu s přehodnocením náboženské zkušenosti.

Epistemologická krize a krize demokratické kultury

Historik upozorňuje na rozpad liberálně demokratické kultury a nástup diktatur a totalitarismu. Připomíná, že Steinová dozrála ve filosofickém prostředí, které bylo oživeno obavami z dědictví evropského vědeckého poznání - jejími učiteli byli Husserl a Scheler - a které se cítilo být v krizi. V těch letech nebyla tato konverze ojedinělou událostí: mnoho intelektuálů světské formace konvertovalo ke katolicismu, ke křesťanství. Capozzi uvádí příklad Giovanniho Papiniho, spisovatele, básníka, esejisty a františkánského terciáře; britského spisovatele G. K. Chestertona; Thomase S. Eliota, básníka, esejisty, literárního kritika a dramatika, nositele Nobelovy ceny za literaturu, který se nechal pokřtít v anglikánském ritu v roce 1927. A pak Capozzi zmiňuje Clivea Staplese Lewise, který v dospělosti i díky vlivu svého přítele a kolegy Tolkiena znovu objevil víru, kterou v dospívání opustil. Lewis, říká Capozzi, jistě vnáší do náboženské renesance těchto desetiletí svou hlubokou reflexi. Úvaha, která vychází právě z filosofie vědy, jež se zabývá otázkou krize poznání, potřebou propojit evropskou liberální a demokratickou kulturu s tím, co Capozzi definuje jako duchovní šev společenství.

Antisemitismus a protikřesťanství

Při úvahách o nacistickém vyhlazování, jehož oběťmi se staly i Edith a Rosa Steinovy, Capozzi konstatuje, že je třeba se zamyslet také nad tím, že nacistický antisemitismus a obecně antisemitismus totalitních režimů 20. století je úzce spojen s hlubokým protikřesťanstvím. Připomíná, že Stein se stala obětí nacistického útlaku a antisemitského pronásledování, které se týkalo i židovských konvertitů ke katolicismu, a to i kvůli formám odporu, které proti nacismu projevovala katolická církev, zejména nizozemská církev v kauze Stein. Capozzi však zdůrazňuje, že kromě toho je třeba pochopit, jak neslučitelné byly nacismus a totalitarismus s křesťanským poselstvím. Podle historika Capozziho lze říci, že kdyby nacismus zvítězil, pronásledování by brzy zasáhlo i křesťany. Pravděpodobně by dosáhl úrovně srovnatelné s tou, která byla provedena proti Židům, říká. Capozzi cituje epizodu z autobiografie papeže Benedikta XVI., konkrétně příběh, kdy byl sedmnáctiletý seminarista Joseph Ratzinger povolán do zbraně jako záložník a důstojník německé armády se ho zeptal, co chce dělat. Řečnická otázka, protože seminarista se zjevně chce stát knězem. Mladík odpoví, že chce být knězem, a důstojník mu odpoví: "V novém Německu nebudeme kněze potřebovat". Epizoda, která, zdůrazňuje Capozzi, pomáhá objasnit, že nacistická ideologie je v zásadě ideologií neslučitelnou se všemi formami hlubokého uznání humanismu, který má židovsko-křesťanské kořeny. Když filozof Benedetto Croce opakoval: "Nemůžeme se nenazývat křesťany", zdůrazňoval tím podle Capozziho zejména to, že základ vzdělání pro politickou filozofii, pro filozofii práva, je křesťanský. A to, říká Capozzi, představovalo a představuje pevnou hráz proti nelidské degeneraci totalitních ideologií a režimů.