Dymokurská klenba

Na 25. října připadá v liturgickém kalendáři slavnost výročí posvěcení kostela. Následující text oblíbeného kněze a spisovatele Františka Lukeše (1921–1998) vypráví o „malém společenství věřících v nesnadné době“ a také o tom, co všechno způsobil pád klenby v jejich kostele.

Za dobu více než třiceti let, kdy jsem působil v Činěvsi, jsem s dymokurskými a dalšími farníky projel křížem krážem celou českou a moravskou zemí. Viděli jsme stovky kostelů, ale Dymokurští se vždy s radostí vraceli domů a říkali, že jejich kostel Zvěstování Panně Marii, připisovaný slavnému staviteli Janu Blažeji Santinimu, je nádherně klenutý.

Tento barokní chrám však stále více chátral. Pokoušeli jsme se jej opravit. Dostal nové omítky, opravila se střecha. Ale klenba byla prasklá a praskala stále víc. S obavou jsem se na ni díval, neboť se čím dál více pronášela. Abych měl jistotu, že nespadne, vystoupil jsem na půdu a po té klenbě několikrát přešel. Nešel jsem zrovna s velkou jistotou, spíš naopak, měl jsem tenkrát pořádnou váhu, ale klenba vydržela. Potom jsem si pozval odborníka, statika, ten sice po klenbě nechodil, ale usoudil, že ještě něco vydrží. Bál jsem se, aby neřekl opak, což by znamenalo zavření kostela. Cítil jsem však, že k tomu všechno směřuje.

Na dlažbě kostela bylo stále více omítky, která padala shora. Pan kostelník jí jednou nametl plnou lopatku. Bylo mi těžko, když jsem to viděl. Jindy jsem zahlédl věřícího, jak si otírá hlavu. Po mši svaté mi řekl, že to byl písek, který padal z klenby.

Už jsem byl nucen vyjednávat nový statický posudek, ale do toho přišly vánoční svátky. Slavili jsme je s radostí. Dole při mši svaté hrála skupina mladých na kytary, shora slavnostně zněly varhany. Když jsme se rozcházeli, všiml jsem si, že dole na dlažbě jsou zas kousky omítky, ale na nejhorší jsem nepomyslel.

Nazítří mi Dymokurští zavolali do Činěvsi. Řekli mi jen, že něco z té klenby spadlo. Když jsem tam přijel a vstoupil do kostela, zděsil jsem se. Shora se propadlo několik desítek čtverečních metrů klenby, které odhalily půdu, její krovy a trámy. Část trámů se propadla dolů. Padající zdivo utrhlo kus zábradlí na kůru a dole rozbilo lavice. Děkoval jsem Bohu za to, že se to nepřihodilo během bohoslužeb a že se nikomu nic nestalo.

Domníval jsem se tehdy, že kostel už nezachráníme. I když jsem věděl, že všechno nelze vyřešit hned, že to potřebuje čas, připadalo mi neuvěřitelné, že by se dymokurský kostel dal ještě kdy opravit. Pomalu však přibývalo těch, kterým pád klenby zvedal srdce vzhůru. Ti dávali potřebnou naději.

Přibývalo i pomocných rukou.

Pomáhal jsem nahoře odklízet suť, sháněl peníze na opravu. Započaly práce: obětavě přišli na pomoc tesaři z Třebestovic a Stanislav Jansta se zedníky. Ukázala se také velká láska dymokurských věřících k jejich chrámu. Udělali všechno, co jen šlo, s největším nadšením. Byly to především ženy, které v kostele pracovaly.

Později, kdy jsem již Činěves opustil a odešel do Poděbrad, se začala od dymokurského chrámu odtrhávat kostelní věž. Musely být upevněny její základy a byla to zas práce těžká a nákladná. Dnes je dymokurský chrám opět krásný, klenba opravená a věž zpevněná.

Nyní s odstupem času poznávám, že tehdejší pád klenby naše malé společenství věřících semknul v té nesnadné době, v níž jsme žili, mnohem blíž k sobě a ještě více obrátil naše zraky vzhůru. I když člověk dokáže mnoho, někdy si sám pomoci nemůže. Jsou zhroucené chrámy lidských duší a jejich oprava je mnohem těžší.

Spadneme-li někam, sami se za vlasy nevytáhneme, to nás někdo musí za ty vlasy vytáhnout… A tak my všichni tolik toužíme po TOM, kdo nám z těch jam, do nichž padáme, pomůže.

František Lukeš: Mám tolik práce, že si jdu raději lehnout (Karmelitánské nakladatelství 2012)