Dva nakažení v domě – příběh ze života manželů Quattrocchiových

Italští blahoslavení manželé Luigi a Maria Beltrame Quattrocchiovi byli vyhlášeni patrony blížícího se, již desátého Světového setkání rodin, které v příštím týdnu bude hostit Řím. Quattrocchiovi byli blahořečeni jako první manželský pár v dějinách církve 21. 10. 2001 Janem Pavlem II. v Římě a na beatifikaci mohly být přítomny tři z jejich čtyř dětí. Životní i duchovní osudy tohoto manželského páru jsou sdostatek známé a dohledatelné – vyzdvihněme však jednu epizodu, aktuální i v dnešní době.

„Dvě nákazy v budově!“, ozve se hlas na schodišti bytového domu v římské ulici Depretis. Všichni to slyší přes dveře svých domovů, nikdo ale neotevírá, protože strach z nákazy strašlivou španělskou chřipkou je příliš velký. Píše se rok 1919, v Itálii začíná první těžké poválečné období. Po mnohém smutku v rodinách těch, kteří odešli na frontu a už se nevrátili, již několik měsíců stále zabíjí virus. Látkové roušky zakrývající polovinu obličeje, odstup, strach, sčítání nakažených a mrtvých: scénář, který se dnes, o sto let později, opakuje a všichni ho známe.

„Kdo jsou ti nakažení, Marie?“

„Jsou to ti manželé z přízemí, drahý Gino, rodiče tří malých dcer, před měsícem se jim narodila holčička Carla, vzpomínáš? Můj Bože! Oba jsou ve vážném stavu. Chudinky dívenky, kdyby se jejich rodičům něco stalo!“

„Co pro ně můžeme udělat?“

Maria a Gino, kteří se zajímají o holčičky s nemocnými rodiči, jsou pětatřicetiletá Maria Corsini a děvětatřicetiletý Luigi Beltrame Quattrocchi, manželský pár, který Jan Pavel II. blahořečil v roce 2001. O několik dní později oba nemocní zemřeli. Patřili k věkové skupině, kterou španělská chřipka zasáhla nejvíce, protože mladé a zdravé lidi jako oni zabíjela během několika dní. Maria a Luigi se na sebe podívali, nevíme, kdo z nich promluvil jako první a kdo z nich řekl tomu druhému, že si mohou vzít obě dívky i jejich novorozenou sestřičku k sobě domů. Z jejich životopisu se dozvídáme, že tři malí sirotci byli okamžitě přijati do domova Beltrame Quattrocchi a připojili se k jejich čtyřem vlastním dětem ve věku od čtyř do třinácti let.

Hrdinství, lehkomyslnost, šílenství, pohrdání zdravím, akt neuvěřitelné velkorysosti? Jejich gesto lze definovat mnoha způsoby, protože přijetí dětí, který předtím byly přímo vystaveny viru španělské chřipky, samozřejmě ohrožuje celou rodinu. Luigi a Maria se mohli nakazit jako první, mohli také zemřít a jejich děti by osiřely, jako se to stalo oněm třem dívkám. Jejich příbuzní, známí a přátelé proto také nešetřili kritikou manželského páru, který se vždy vymykal z řady a často byl vzdálen lidské logice a zdravému rozumu.

Dvě starší osiřelé dívky se okamžitě skamarádily se čtyřmi dětmi Quattrocchiových, které jim trochu ulehčily v jejich bolesti. Po několika dnech se dostavili jejich prarodiče, které si je odvedli do nového domova. Novorozeně, malá Carla, ovšem zůstala s Luigim a Marií; byla příliš malá na to, aby se o ni starali dva staří lidé. Do nocí v domově Quattrocchiových to vneslo značný ruch – stejně jako každý novorozenec potřebuje i měsíční dítě neustálou péči. Dny mezitím plynou a poznamenává je úzkost z nákazy virem. Luigi a Maria zahánějí myšlenky na to, co by se mohlo stát, kdyby se nakazili, a svěřují životy svých blízkých i své vlastní životy Pánu. Jak dny ubíhají, Carla roste a virus se zastavuje u dveří bytu Quattrocchiových, aniž by kdy vešel dovnitř. Pandemie odezní a svět se vrací do původního stavu.

Malé Carle, která si na ty dny nebude moci vzpomenout, jednou budou vyprávět o manželském páru, který se o ni statečně staral, o čtyřech „sourozencích“, kteří se předháněli v tom, kdo ji ukolébá ke spánku, snažili se ji zabavit a utišit její zoufalý pláč z hladu, zatímco rodiče připravovali mléko. Mimochodem, kdo měl na starosti toto ohřívání mléka? Zejména Luigi, vysoký úředník státního zastupitelství, kterému Carla pak v dospělosti vždycky říkala „můj chůva“. Nikdo si nedokázal představit, že tento muž, který zastával prestižní funkce, účastnil se důležitých summitů a setkání s vysokými státními představiteli, se doma stará o novorozenou holčičku, stejně jako o své vlastní děti. Luigi byl odborníkem na výměnu plenek (tehdy byly jen látkové), na noční hlídání v případě dětských nemocí, na podávání léků: již před sto lety si otcovskou roli vykládal moderním způsobem, který zahrnoval podporu a vedení, ale také pomoc v domácnosti a péči o děti. Maria a Luigi se o všechno dělili: Maria se doma nejen starala o děti, ale také psala knihy s psychologicko-pedagogickou tematikou či stránky o spiritualitě a věnovala mnoho hodin dobrovolnické práci. Děti Luigiho a Marie nikdy nevěděly, jak si jejich rodiče dokázali najít čas a energii na tolik aktivit, aniž by zanedbávali své rodinné povinnosti: čtyři děti a prarodiče, o které se starali. Maria popisuje jejich život v knize „Osnova a útek“ (L'ordito e la trama) těmito slovy: „... klidný, intelektuální, zajímavý, důvěrný a prodlévající. Neměla v něm místo faleš, smutek, pesimismus. Byl to život... vždy prodchnutý radostí z výdobytků, které s sebou přinášela každá minuta, prosycený stále novou radostí ze společného bytí“.

Giorgio Papasogli, životopisec rodiny Beltrame Quattrocchi, popisuje Marii okouzlenou a zaneprázdněnou jejím prvním dítětem, následujícími slovy: „Nebyla to jen záležitost citového povolání od těla k tělu, mateřství ji uchvátilo celou a byl to nesmírný akt inteligence, následování dítěte jako živého tvora v nekonečnosti, v níž se pohybuje Boží paprsek“. Luigi sdílel tento růst a zrání: „Když se vracel domů, byl i on přitahován k tomu tajemnému a neodolatelnému středu, jímž byla kolébkou prvorozeného, kde nacházel její drahou tvář proměněnou vzrušením, jehož vyšší význam sám vytušil“.

Blahoslavení Luigi a Maria Quattrocchiovi milovali život, který v té době ohrožoval virus, jenž za sebou zanechával řadu úmrtí. Reakce tváří v tvář strachu ze smrti může člověka ochromit, posílit jeho sobectví, anebo ho přiměje k obezřetnému odstupu. Rodina Beltrame Quattrocchi se při setkání se zlem vždy vystavila nebezpečí a vstupovala do jádra problémů, aniž by se zajímala o to, jaké důsledky z toho mohou plynout. Třeba když manželé ve svém domě přijali židovské uprchlíky a trávili hodiny vyplňováním falešných dokladů, aby umožnili režimem hledaným osobám opustit Itálii díky nevyplněným občanským průkazům, které zcizil jeden jejich známý. Z oken svého domu pohlíželi na italské ministerstvo vnitra, Viminale, kde Němci zřídili své velitelství. Ale tento pohled, byť je možná děsil, je nikdy nezastavil. Dobře věděli, že riskují popravu, ale už tehdy se na sebe podívali a s velkou spoluúčastí se ptali jeden druhého: „Co pro ně můžeme udělat, Gino?“ a „Co pro ně můžeme udělat, Marie?“.

Luca Pasquale (přeložila: Jana Gruberová)