Důvod k naději, či zklamání?

V neděli skončila v Egyptě klimatická konference COP27. Přinesla nějaké povzbudivé výsledky?

Naše suché roky 2015 a 2018 byly jen slabou ozvěnou katastrof, které stále častěji dopadají na různá místa na Zemi. Je totiž rozdíl, udeří-li sucho na Česko, které má stále hojné zásoby podzemní vody a kvalitní vodárenské soustavy, jimiž lze pitnou vodu přečerpávat na velké vzdálenosti, nebo dopadne-li na chudou africkou zemi, která nemá jedno ani druhé a která je na hraně přežití. Zatímco naše uhelné a plynové elektrárny chrlí každou vteřinu tuny CO2 do vzduchu, uhlíková stopa běžného Afričana je o několik řádů menší než stopa blahobytného Čecha. Například roční emise CO2 na hlavu jednoho Čecha převyšují emise Mozambičana 57krát. A tak ti, kdo klimatickou krizi především způsobili, nejsou totožní s těmi, kdo nesou její nejtíživější důsledky.

V encyklice Laudato si’ vyzývá papež František bohatší státy, aby nesly větší odpovědnost při řešení problémů změny klimatu, které způsobily. Tyto země – a naše Česká republika mezi ně patří – profi tovaly z pokročilé industrializace za cenu enormních emisí kysličníku uhličitého do ovzduší celé planety. Ve světě sílí vědomí, že není spravedlivé, aby důsledky klimatických katastrof nesly především chudší rozvojové země, zatímco ty bohatší klima narušovaly posledních 200 let a mnohdy pokračují stejným tempem.

Společný fond

Tento apel, tedy požadavek větší spravedlnosti, byl klimatickou konferencí COP27, která v egyptském Šarm-al-Šajchu skončila 20. listopadu, vyslyšen. Odhlasovaná rezoluce zavazuje světové společenství ke zřízení fondu, do něhož budou platit zejména bohatší státy a ze kterého se bude přispívat těm, kdo jsou postiženi nejvíce. Zatím tedy nebylo stanoveno, odkud peníze do fondu přitečou a podle jakých pravidel se budou rozdělovat. Přesto musíme toto rozhodnutí přivítat. Zajímavé je, že závazek k vytvoření fondu nebyl v původním programu a byl prosazen teprve po nátlaku 134 zemí, které trvaly na jeho vytvoření do konce roku.

Tím ale, zdá se, dobré zprávy z konference končí. Nepodařilo se totiž prosadit zpřísnění závazků týkajících se přechodu z fosilních paliv na obnovitelné zdroje. Stále platí rámcový cíl udržet oteplování planety pod úrovní +1,5 0C, což je limit, který vědecká komunita chápe jako samu hranu, za kterou by mohly nastat nevratné změny složitě vybalancovaného zemského klimatického systému. Vyhlášenému cíli ale tempo redukce či eliminace spalování fosilních paliv neodpovídá. A nepomohl ani emotivní projev předsedy OSN Guterrese: „Agenda cíle 1,5 0C není jen o udržení cíle naživu – ale je o udržení lidí naživu.“

Proč si lidstvo řeže větev, na které sedí? Ve filmu Dopis, který je věnován encyklice Laudato si’, pronesl papež toto podobenství: „Při stavbě babylonské věže - tohoto symbolu lidské arogance - pracovaly tisíce otroků a byly vyrobeny miliony cihel. Upustil-li otrok z lešení jednu cihlu, byl za to krutě potrestán. Zatímco spadl-li sám otrok, záležitost proběhla v tichosti a otrok byl rychle nahrazen novým. Toto je klíč k pochopení, co se děje dnes: stavíme věž lidské zpupnosti z cihel moci a cihel ekonomiky. Tolik lidí na tomto cíli pracuje jako otroci, a když spadnou, nic se nestane. Ba co více: pokud spadne sama příroda, také se nic neděje.“

Papež tím chce v první řadě zpochybnit převládající cíl lidstva – technickou civilizaci přinášející maximální pohodlí a bezpečnost, a to co nejrychleji a za jakoukoli cenu. Víru, že více techniky znamená více štěstí, podrobuje zevrubné kritice. Nejde jen o to, že příroda, ale i řada lidí přitom strádá. Zdá se, že ani ti, kdo jsou cíli nejblíže, nejsou zrovna oslněni štěstím. Technika překlenula mnohé vzdálenosti, ale nepřinesla žádnou blízkost. Přetrhla spojení s přírodou, rozbila mnohá společenství, odnaučila člověka pracovat rukama a vyslala do jeho života plíživou nudu přehlušovanou konzumací technických novinek, typických svou prchavostí.

Dalším dopadem technokratického paradigmatu je schopnost ignorovat samu realitu, sténající přírodu. Jsme tak oslněni svým cílem, že nevidíme, kterak se věž, kterou stavíme, povážlivě naklání a hrozí rozbít i to, co zůstalo na zemi.

Konference COP27 je dalším milníkem na klopotné cestě lidstva k vlastní záchraně. Zdá se, že povědomí o tom, že jen s pralesy, tučňáky a delfíny přežijeme, nebo spolu s nimi vyhyneme, sílí. Ale bude to stačit? Kdo dnes přiměje Rusko, aby snižovalo emise? Doporučíme chudým Indům, aby přehodnotili svou touhu být bohatí jako my? Jakou vizi jim místo toho nabídneme? A co s miliony čínských otroků v továrnách, vyrábějících pro nás téměř vše od koloběžky po pračku? Nejsou čínské emise vlastně tak trochu (hodně) i naše emise? Tyto otázky jsou a budou velmi živé v blízké budoucnosti našeho propojeného světa. Nedokážu si představit, že se na jejich řešení obejdeme bez spirituální dimenze. Proto jako křesťané musíme usilovně pracovat na přehodnocení současných modelů vývoje, založených pouze na ekonomice.