Důvěra Růže z Lisieux

„Malé ptáče“, „Kvítek z Lisieux“, Terezka – to všechno jsou důvěryplná a laskavá pojmenování slavné normandské karmelitky, která zrcadlí dvě pevné souřadnice jejího života: láskyplné zázemí rodiny a vědomí, že Bůh je nesmírně štědrý Tatínek a dobrotivý dárce. Ten, který nikdy nezklame, i když se občas skrývá za mraky.

Třebaže Tereziini životopisci připomínají rány a kříže, které stály za Terezčinou skrupulozitou a přecitlivělostí – předčasná smrt matky Zélie, odloučení od „náhradní maminky“, rodné sestry Pavlíny, která odešla do klášterní klauzury, Tereziina smrtelná nemoc v jejích devíti letech – celé její dětství a dospívání se odehrávalo v atmosféře milující rodinné srdečnosti a blízkosti.

K neochvějné dívčině důvěře přispělo, že vyrůstala coby benjamínek v domě se zahradou, tak trochu ve „skleníku“, opečovávaná svými čtyřmi sestrami, vnímavým tatínkem Ludvíkem a guvernantkou. Její zázemí bylo navíc světem, nad nímž byla nebesa plná andělů a svatých – a Bůh v tehdejší katolické Normandii dosud seděl pevně na svém patriarchálním trůnu. Víra, která se u malé Terezie projevovala dětskou důvěřivostí, byla až do závěrečné fáze jejího života neotřesitelná. Její temnoty byly až pozdním důsledkem bolestivé nemoci, ale také mimořádné intuice světice, která se intenzivně vciťovala do hříšníků a skoro „kristovsky“ se identifikovala s temnotami svých současníků, z nichž stále víc už tehdy žilo bez Boha.

Jak jemnocitné je srdce matky

„Co nedokážeme prozradit mámě, neprozradíme ani sobě samým,“ tvrdil zakladatel teorie citové vazby – „attachment theory“ (teorie přilnutí), britský psycholog John Bowlby. Při svých výzkumech rané fáze dětského vývoje objevil přímou souvislost mezi nedostatečnou ranou péčí o dítě, absencí mateřských doteků, hlazení a kojení s psychickými deprivacemi u dětí. Jeho teorie ukazuje, o co přicházíme, když nám chybí primární důvěra v nejbližší bytosti – naše vazba na druhé se stává nejistou či zmatenou a po celý život ji hledáme a doháníme nesprávnými způsoby a směry. Proto je tak důležité, aby dítě bylo chtěné už od početí, aby se ve své rodině setkalo s přijetím a láskou. Chybí-li primární důvěra a láska, nelze je v životě dohnat.

Jakoby v komentáři na Bowlbyho píše Terezie ve svém Příběhu jedné duše: „Jak jemnocitné je srdce matky! Projevuje svou něhu tisícerou péčí, na kterou by nikdo nepomyslel!“ Oproti mnoha dnešním lidem měla výhodu, která ji vynesla ke svatosti: její kořeny a zázemí byly natolik pevné, že kdykoli kvůli vrozené křehkosti v životě ztrácela půdu pod nohama (byla to taková „sněhová vločka“!), měla se kde zachytit a čeho přidržet. Když z domu odešla sestra Pavlína, byla po ruce ještě starší sestra Marie a také její skoro dvojče Célina. Když malá Terezie na smrt onemocněla, usmála se na ni socha Panny Marie. Když kvůli paralyzující trémě neobstála ve škole u sester benediktinek, vzal si ji do péče milovaný tatínek Ludvík a hodná guvernantka.

Křehká květina

A navíc se v tom pro současné teenagery nejtěžším věku, ve třinácti letech, odehrálo její „vánoční obrácení“, mimořádná událost jejího života, kdy se z otřesené a sebelítostivé bytosti proměnila ve zralou dívku. Všechno hodila na Pána, na svého Miláčka, a přestala si „lízat rány“.

Dnešní teenageři mají mnohem obtížnější startovní pozici, než měla svého času Terezie. Zhruba polovina dětí se rodí mimo manželství, mnoho manželství se rozpadá uplakaným dětem před očima, většina dětí vyrůstá jako jedináčci, navíc se často na dětech uplatňuje „nevýchova“, kdy rodiče naivně věří, že se děti vychovají samy, případně že si všechno najdou na internetu.

Důvěra se rodí jedině ve vztahu – a nejlépe, když je to v rodině. Nikdy to není teoretický koncept, který by se dal přenést na děti až ve škole nebo ve skautu či v salesiánské oratoři – tam se ta primární dětská důvěra jen utvrzuje a rozvíjí. Pěstuje se jako křehká květina mnoho let a snadno ji spálí mráz zklamání. Proto je vlastně zázrak, když dnešní mladý člověk najde na své cestě životem důvěru v rodiče, v Boha a občas třeba i v církev.