Přinášíme duchovní zamyšlení k evangeliu z 6. neděle postní, které připravili bohoslovci z Papežské koleje Nepomucenum v Římě.
V textech této neděle se setkáme s Ježíšovým slavným vjezdem do Jeruzaléma, s nadšeným voláním Hosana, se spoustou radosti a naděje. V posledním čtení však najdeme urážky a spílání.
I my známe radost počátků, i my jsme zažili euforii začínající lásky, radost z přátelství. Jistě ale také známe bolest ztroskotaných plánů a projektů, marnost a zklamání z nezdařených vztahů. Pokud však žijeme v křesťanské perspektivě, pak náš život, stejně jako život Ježíšův, nekončí bolestí Velkého pátku, ale radostí ze vzkříšení a z Božího přijetí.
Vrcholící postní doba tak pro nás může být příležitostí pozvat Hospodina do našich nezdarů a bolestí. Nemusíme nechat poslední slovo bolesti a zlobě, ale můžeme se pokusit vyslovit slova lásky. Nikdo nám nezaručí, že se naše krachující plány postaví na nohy. Nemůžeme ani čekat, že bychom změnili minulost. Jistě však můžeme pozvat Ježíše do našich ran a začít s léčbou. Třeba se naše vztahy neobnoví, a je možné, že jediným výsledkem bude ono posvátné slovo “odpouštím”. Není ale právě ono tím často postrádaným slovem života? Není právě ono tím vzkříšením po kterém tolik toužíme? Odpovědět musí každý sám za sebe. Není třeba začít od největších bolestí. I malé věci si zaslouží naši pozornost, stejně tak jako se Bůh věnuje každému z nás.
připravili bohoslovci z Papežské koleje Nepomucenum