Do ticha, které je jedním z Božích jmen

Kniha francouzského historika Alaina Corbina Dějiny ticha s podtitulem Od renesance do naší doby je prací, kterou přijme člověk křesťanského vyznání s vděkem, potěšením a duchovním užitkem.

Když literární kritik a esejista Miloš Dvořák napsal svůj esej „Inflace slova v našem věku“, připojil se k řadě významných osobností, které si již od počátku 20. století začaly uvědomovat, jak moc je veřejný prostor zaplaven balastem slov, ruchy a hlukem a jak je pro moderního člověka čím dál vzácnější ticho, sporadicky a tak trochu detektivně nalézané ještě v přírodě, v křesťanských chrámech, v krajině, kterou nepoznamenala industrializace a turismus, a na místech, na něž se dá dostat jen za investice ohromného množství vložené energie, času a odvahy.

Corbin si k tématu ticha přečetl snad všechny možné studie, články a úvahy, které vyšly zvláště ve francouzském literárním prostředí. O tichu toho ví přinejmenším tolik jako starý trapistický mnich, Charles de Foucauld nebo Jacques Bossuet. Ve svých úvahách dává promlouvat těm, kteří se snažili zachránit fenomén ticha pro druhé, objevit jeho smysl pro svět, který se nejpozději na konci 19. století stal místem, kde zvuky lidského konání téměř neutichají. V tisíci prostředích, ve městě, na venkově, v bezpečí sakrálních staveb, v přírodě, na horách, v samotě – tam všude objevuje autor ticho, které je ve většině případů útěšné, léčebné a návykové, v některých životních situacích ale také náročné a místy až nesnesitelné. To tam, kde klade otázky, které rozrušují a na které člověk není dosud připraven.

Corbin vedle velkých moderních textů o tichu zmiňuje pochopitelně i Bibli. V ní hlavně Ježíše a jeho vztah k tichu (mlčení) a také sv. Josefa, mlčenlivého tesaře, jenž nás toho o duchovní potřebě ticha může hodně naučit. Cituje z díla velkých spisovatelů, básníků, filozofů a malířů, věnuje se tichu třeba v myšlenkách svatých Filipa Neriho, Ignáce z Loyoly, Terezie z Ávily a Terezie z Lisieux.

Argumentů pro ticho přináší Corbin bezpočet. Kapitolu po kapitole před vámi otevírá cestu. Máte chuť všeho nechat a vydat se hledat alespoň kousek ticha, na které máte možná ty nejlepší životní vzpomínky a po němž živelně toužíte. Něco z toho, o čem se tu píše, jste prožili a znáte. Spolu s autorem víte, že setkání s tichem, které v člověku rozechvívá cosi hlubokého, je dnes vzácné.

Naše nároky na to, co to je ticho, jsou oproti lidem dřívějška doslova minimální. Mnoho vnějšího hluku, mnoho ruchů a balastu už ani nevnímáme. Jsme kolikrát málem blažení, když prožijeme půl hodiny v prostředí, kde si můžeme uvědomovat svůj dech a barvu ticha, které vytváří příroda. Sníme o světě, v němž by bylo možné vyjít z domu a vstoupit do posvátného ticha, anebo vůbec nevycházet a prožívat v místech, jimž říkáme domov, to, za čím my křesťané také chodíme do kostelů, kaplí a chrámů. „Jsou domy, které tichem dýchají a jejichž stěny jím jsou jaksi napuštěny.“

Nejsem si jistý, zdali to, o čem Alain Corbin hovoří, budeme moci ještě někdy naplno prožít. Jenže ticho má svůj vážný duchovní rozměr a zdá se být i jedním z Božích jmen. Vždyť mlčící Bůh toho někdy člověku řekne mnohem víc, než kdyby s ním mluvil celé hodiny. Corbinova kniha je pobídkou, abychom znovu promysleli svůj vztah k tichu a jeho každodenní otisk do tohoto světa. Lidé, kteří se milují, si leckdy vystačí bez závějí slov. Možná že je to právě láska, která nás může naučit mlčenlivosti, jež nezraňuje, ale léčí.

Alain Corbin: Dějiny ticha.

Od renesance do naší doby (Argo 2022)