Do poslední chvíle

Přinášíme poslední, devátou ukázku z knižní novinky Františka Koloucha „Nejvyšší oběť“ (vydalo KNA), v níž líčí životní příběh lidického faráře a mučedníka P. Josefa Štemberky. Úryvek zachycuje poslední hodiny statečného kněze.

Bylo 10. června ráno. Po odjezdu žen a dětí z Lidic přijel na horní náves ke škole Rudolf Vlček s nákladním vozem a vojáci složili sudy s benzinem. Nalévali jej do kbelíků a roznášeli po domech, kde se svítilo. Uvnitř polévali hlavně slamníky a hořlavé věci. Lidice začaly hořet. První byl zapálen dům starosty Hejmy a ostatní stavení v jižní části obce. Zapálen byl i kostel a Böhme s Geschkem, stojíce před ním, společně tipovali, zda se při požáru zhroutí věž kostela. Předtím byly domy vyrabovány a vše, co mělo nějakou cenu, se odváželo. Především radiopřijímače, kola, motocykly. Dobytek a koně byli odváděni na konec obce směrem k Buštěhradu, kde si je přebírali dělníci z buštěhradského velkostatku. Odvážely se tam i traktory, mlátičky a žací stroje. Bürger s radou Henzem se snažili zachránit co nejvíce, ale Böhme pospíchal. Získali od něj alespoň menší odklad pro mlýn, kde byly větší zásoby mouky a vojáci je rychle vynášeli. Ještě před zapálením byla vyrabována i fara. Vynášely se koberce, porcelánové nádobí i šatstvo. Příslušníci SD ukradli i oblíbený Josefův radiopřijímač, na nákladní auto naložili harmonium a odvezen byl i jeho automobil. Těsně před zapálením fary spálili vojáci na zahradě včelí úly se včelami, o které lidický farář vždy s takovou láskou pečoval. Členové SD se i přes varování Böhmeho snažili ukrást, co ještě mohli.

V době, kdy vzplály domy v jižní části Lidic, dal Böhme pokyn k zahájení popravy. Dle rozkazu vždy tři vojáci mířili na jednoho z lidických mužů. Jeden na hlavu a dva na prsa. Muži měli být popravováni po pěti. Vraždění započalo. Felkl byl poslán zpět na statek, kde opět vyvolával a kontroloval lidické muže, kteří byli odváděni na zahradu. Ti již pochopili, co je čeká. Na popravišti se museli rozestoupit na krok od sebe. Poslední rozloučení, stisk ruky. Velící důstojník zvedl šavli, ale jakoby pro jistotu se ještě podíval na Böhmeho, ten jen kývl hlavou. Šavle proťala vzduch a nad Lidicemi se rozlehla první salva. První nevinní byli zavražděni, bez obvinění, soudu a důkazů. Poddůstojník pak každému ještě prostřelil hlavu revolverem.

V době, kdy začalo vraždění lidických mužů, bylo ve sklepení Horákova statku k zalknutí. Všichni horečně oddychovali. Po odvedení prvních pěti a následné salvě jim došlo, co všechny čeká. Někteří propukli v pláč, někteří se ptali. Proč? Co jsme udělali? Jeden z nich vytáhl nenápadně kapesní nůž: „Zemřu raději vlastní rukou!“ zvolal a chtěl si přeříznout tepny na krku. Stráž ho vyvlekla ven a za chvíli se ozval výstřel. Někteří si před popravčí četou demonstrativně rozhrnovali košile a křičeli na vojáky, co si o nich myslí. Redaktor František Kubík, otec pětileté dcerky, se ptal ještě na popravišti, proč je zabíjejí. V tu dobu na zahradě leželo již téměř padesát mrtvých. Když velící důstojník zvedl šavli, aby dal povel k další salvě, vykřikl: „Pánové, řekněte, co po nás chcete vědět, a my vám to všechno povíme!“ Velitel sice nerozuměl česky, ale zaváhal. Když však z důstojníků gestapa a SD nikdo nic neříkal, strhl šavli a zazněla salva. Mladík uskočil za záda souseda a byl střelen do břicha. Svíjel se bolestí a dva členové čety na něj museli znova vystřelit. Teprve pak klesl mrtvý.

Josef pochopil, že mu jeho kněžské poslání velí své sousedy uklidnit a připravit na smrt, provázet je do poslední chvíle. Obětavě přijal tento úkol. Neměl strach, věřil a prosil Boha o spásu duší svých sousedů. Mnozí jeho slova slyšet nechtěli. Mysleli na své rodiny a v Boha nevěřili. Proklínali ty venku a ptali se, proč to Bůh, pokud vůbec existuje, dopustil? Přesto se lidický farář chopil slova. Nikdy se již nedozvíme, co přesně svým farníkům řekl. Určitě však slova o usmíření a naději v posmrtný věčný život. Všechny vyzval ke společné modlitbě a někteří se opravdu přidali. Modlili se. Ze dvora byl slyšet křik a rány. Ti, co byli ve chlévě, našli nějaké zemědělské náčiní a napadli stráže. Svůj život nechtěli dát zadarmo. Především ti mladší. Odpovědí jim byly pažby pušek. Josef to nevnímal a soustředil se. Vybídl je k pokání: „A nyní projevte svou lítost nad svými hříchy.“ Hlavy lidických mužů se sklonily a on jim udělil poslední rozhřešení: „Dobrý Bože, odpusť nám, litujeme všech svých hříchů. Smiluj se nad námi a odpusť nám.“ Josef Štemberka udělal nad lidickými muži kříž. Sotva zazněla jeho poslední slova, rozrazily se dveře sklepa a surový hlas začal vyvolávat jména dalších mučedníků. Nastupovali klidně, pevným krokem a v duši vyrovnáni. Přicházeli na popraviště vzpřímeně, každý se postavil na sobě určené místo, a aniž by kdokoliv z nich něco říkal, dívali se zpříma do hlavní pušek.

Pro Josefa si přišli mezi posledními. Na zahradě se mu naskytl hrůzný pohled na několik řad mrtvých. Někteří leželi na sobě s vypoulenýma očima a prostřelenou hrudí. Jeden z poddůstojníků ještě některé střílel do hlavy. O zeď byly opřeny rozstřílené matrace, všiml si i kolečka, na kterém ležela mrtvola. Obraz hrůzy. Vojáci se posilovali kořalkou, všude byl cítit zápach střelného prachu a benzínu. Vesnice hořela. Josef si stoupl hrdě a se vztyčenou hlavou před poslední řadu mrtvých. Své kněžské poslání splnil a nyní zde stál spolu s ostatními připraven zemřít. Napadla ho slova z evangelia svatého Jana o dobrém pastýři. Potichu si předříkával: „Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život…“ Poslední slova, poslední sepnutí rukou a kříž. Prožíval nejhorší chvíli svého života. Ta nekonečná doba před prahem smrti neměla konce. Někteří vojáci se totiž zdráhali na lidického faráře vystřelit. Nepomohla ani kořalka. Zastřelit nevinného stařičkého kněze bylo i na ně příliš. Zaznělo několik rozkazů a byli vyměněni. Velitel exekučního komanda mávl šavlí, zaduněla salva a P. Štemberka se zhroutil. Velitel kladenského gestapa společně s Bürgrem opustili popraviště a vydali se k mlýnu, který měl být zničen jako poslední. Wiesmann chtěl osobně dohlédnout na odvoz obilí. Když se od něj vraceli a přicházeli na horní náves ke kostelu, setkali se s Rostockem a Skalakem, kteří si v dobrém rozmaru a posměšně vyprávěli o lidickém faráři, jak se modlil ve sklepě a připravoval lidické muže na popravu. Zesměšňovali jeho čin a Rostock se smíchem prohlásil: „Ten farář to dělal dobře. Svými modlitbami a žehnáním dosáhl, že ti lidé šli na popravu jako ovce.“

Z knihy Františka Koloucha: Nejvyšší oběť (KNA, 2022)