Dnes slavíme svatého Vavřince z Brindisi, mnicha, který "vydal za celou armádu"

21. července slaví církev svátek svatého Vavřince z Brindisi, kapucína, kterého papež Jan XXIII. v roce 1959 prohlásil za učitele církve.

Giulio Cesare Russi - světcovo křestní jméno - od útlého věku vynikal ve studiu díky dobré paměti a jasnému uvažování. Proto když jako teenager zaklepal na dveře kapucínských františkánů ve svém rodném městě Brindisi, byl jimi ihned přijat. Giulio se cítil povolán jít ve stopách svatého Františka z Assisi.

Krátce po vstupu do řeholního života vedl se svým představeným dialog, který se mu navždy vryl do paměti. Převor ho chtěl varovat před tvrdostí a přísností františkánského života. Říká se, že dialog probíhal asi takto:

"Otče, bude v mé cele kříž?" zeptal se Giulio. "Ano, bude," odpověděl představený. "To mi stačí. Při pohledu na ukřižovaného Krista budu mít sílu snášet z lásky k němu jakékoli utrpení," dodal chlapec s nadšením. Giulio otevřel své srdce dokořán Pánu. Při přijetí řeholního hábitu přijal Giulio jméno "Vavřinec".

Jako jáhen začal neodbytně kázat na různých místech. Bůh mu dal zvláštní dar slova a mladý řeholník na rozvoji tohoto talentu usilovně pracoval. Netrvalo dlouho a jeho kázání přineslo první obrácení mezi těmi, kdo ho slyšeli. 

Později mu papež Klement VIII. svěřil zcela zvláštní službu: kázat Židům a snažit se je získat pro Krista. Málokdo znal a ovládal hebrejštinu tak dobře jako Vavřinec a papež chtěl, aby evangelium bylo hlásáno s blízkostí a vřelostí těm, kteří jsou "našimi staršími bratry" (výraz, kterým papež Jan Pavel II. označil židovský národ).

Již od svých univerzitních let v Padově projevoval Vavřinec neobvyklé schopnosti: znal téměř dokonale hebrejštinu, aramejštinu a chaldejštinu, stejně jako latinu a řečtinu. Ovládal ale také španělštinu, italštinu, francouzštinu a němčinu.

Jednoho dne se Vavřince jeden kněz zeptal, v čem spočívá jeho "tajemství", že tak dobře káže, a on mu odpověděl: "Z velké části je to díky mé dobré paměti. Z další dobré části je to tím, že se mnoho hodin připravuji. Ale hlavní důvod spočívá v tom, že svá kázání svěřuji Bohu, a když začnu kázat, zapomenu na celý svůj plán a začnu mluvit, jako bych četl z nějaké tajemné knihy z nebe."

Mnich Vavřinec byl také příkladem askeze a střídmosti v hmotných věcech: spal na prknech, v noci vstával k modlitbě žalmů, postil se, vyhýbal se poctám a snažil se udržovat si dobrou náladu.

Vavřinec byl zvolen generálním představeným svého řádu a v této funkci působil v letech 1602-1605. Po tomto období požádal, aby nebyl znovu zvolen, protože byl přesvědčen, že Bůh by dal přednost tomu, aby se věnoval jiným povinnostem.

Papež Klement VIII. požádal Vavřince, aby úzce spolupracoval s německým císařem Rudolfem II. a jmenoval ho svým diplomatickým zástupcem. Ve velmi těžké době pro Němce se světec musel snažit získat podporu všech německých knížat, aby se vypořádali s hrozící tureckou invazí.

Před závěrečnou bitvou se Vavřinec postavil před všechny a hlasitě jim uděloval pokyny. Poté vyšel před vojsko, do první linie, s jedinými dvěma zbraněmi: křížem a svou vírou. Toho dne Turci utrpěli drtivou porážku. Papež poté, co obdržel zprávu o triumfu, zvolal: "Jistě by on sám [Vavřinec] vydal za celou armádu" (Klement VIII.).

Po návratu z vítězné bitvy zůstal Vavřinec v klášteře v Gorici. Později ho papež pověřil dalšími diplomatickými misemi pro upevnění míru v různých částech Evropy.

Nakonec světec odešel do kláštera v Casertě. Tam byl často vídán v extázi při slavení mše svaté.

Svatý Vavřinec z Brindisi zemřel 22. července 1619, ve stejný den, kdy měl narozeniny. Kanonizován byl v roce 1881 a v roce 1959 mu svatý Jan XIII. udělil titul "Učitel církve".