Dilexit nos - encyklika papeže Františka o Nejsvětějším Srdci Ježíšově

V pořadí čtvrtá encyklika papeže Františka nese titul „Dilexit nos“, tedy “Zamiloval si nás” a je věnována “lidské a božské lásce Srdce Ježíše Krista“. Vyzývá k obnově autentické zbožnosti, která je nesena radostí ze služby a nadšením pro hlásání Krista.

„Zamiloval si nás“, abychom objevili, že od této lásky nás ‚nikdy nic nemůže odloučit‘ (Řm 8,37,39). Slovy sv. Pavla z listu Římanům je uvedena čtvrtá encyklika papeže Františka. Věnována je Nejsvětějšímu srdci, tématu drahému jezuitské spiritualitě. Podnětem k jeho novému pojednání bylo jednak 350. výročí prvního zjevení Nejsvětějšího Srdce Ježíšova svaté Markétě Marii Alacoque v roce 1673, ale také přesvědčení, že tato zbožnost je aktuální ve společnosti v níž se množí „různé formy religiozity bez odkazu na osobní vztah s Bohem lásky“ (87). Papež František proto připomíná, že v Kristově Srdci „můžeme najít celé evangelium“ (89). V jeho Srdci „konečně poznáváme sami sebe a učíme se lásce“ (30).

František staví do této christologické perspektivy hlavní akcenty svého pontifikátu a vysvětluje, že že setkáním s Kristovou láskou „se stáváme schopnými spřádat bratrské svazky, uznat důstojnost každé lidské bytosti a společně pečovat o náš společný domov“ (217). Před Srdcem Kristovým prosí Pána, „aby se znovu slitoval nad touto zraněnou zemí“ a vylil na ni „poklady svého světla a lásky“, aby svět, „přežívající uprostřed válek, sociálně-ekonomické nerovnováhy, konzumismu a protilidského využívání technologií, znovu získal to nejdůležitější a nejpotřebnější: srdce“ (31).

Encyklika je rozdělená do pěti kapitol. Shrnuje předchozí magisterium na téma Nejsvětějšího srdce a teologii vycházející z Písma, a přechází k podnětům aktuálním v dnešní době. Hned v první kapitole vysvětluje, proč je nutné „vrátit se k srdci“ ve světě, v němž jsme v pokušení „stát se nenasytnými konzumenty“ (2). Papež poukazuje na to, že současná devalvace této perspektivy pramení z „řeckého a předkřesťanského racionalismu i postkřesťanského idealismu a materialismu“, které upřednostňovaly pojmy jako „rozum, vůle nebo svoboda“. Proto nezbývá místo pro ideu středu, jímž je láska, schopná všechno sjednotit.

Druhá kapitola se věnuje rozboru evangelních zpráv o Kristových skutcích a slovech, v nichž projevuje lásku. Ukazuje, že Bůh „je blízkost, soucit a něha“. Jeho pohled je pohledem toho, kdo „věnuje plnou pozornost lidem“ a jejich utrpení. Jeho nejvýmluvnějším slovem lásky je „přibití na kříž“ poté, co oplakal svého přítele Lazara a trpěl v Olivové zahradě, při vědomí, že sám zemře násilnou smrtí „z rukou těch, které tak miloval“ (46).

Ve třetí kapitole papež objasňuje, že Kristovo Srdce obsahuje „trojí lásku“: lásku jeho fyzického srdce „a jeho dvojí duchovní lásku, lidskou a božskou“ (66), v níž nacházíme „nekonečné v konečném“ (64). Papež František vyzývá k obnově úcty ke Kristovu Srdci také proto, aby se čelilo projevům “spirituality bez těla‘ přítomným v dnešní společnosti“ (87). Je třeba se vrátit ke „vtělené syntéze evangelia“ (90), zejména nyní, kde potkáváme „společenství a pastýře zaměřené pouze na vnější aktivity, strukturální reformy zbavené evangelia, obsedantní organizování, světské projekty, sekularizované myšlení“ a na návrhy, „které se v některých případech vnucují všem“ (88).

Ve čtvrté kapitole se František vrací k několika církevním otcům, kteří rozjímali nad “ranou v Ježíšově boku jako původem vody Ducha, jež hasí naši žízeň po Boží lásce. Za zakladatele úcty k Nejsvětějšímu srdci označuje sv. Augustina, který v něm nacházel místo osobního setkání s Pánem“ (103). Postupně tento zraněný bok, „začal nabývat podoby srdce“, podotýká papež a připomíná celou řadu světic, které zakusily mytickou zkušenost spočinutí v Pánově srdci.

Svatá Markéta Marie Alacoque patří do tohoto proudu spirituality, jejíž poselství lze shrnout do slov, která slyšela při svých zjeveních Ježíše v Paray-le-Monial mezi koncem prosince 1673 a červnem 1675: „Pohleďte na Srdce, které tolik milovalo člověka“ „až se vyčerpalo a strávilo, aby lidem vydalo svědectví o své Lásce “ (121). O svaté Terezii z Lisieux dokument připomíná, že Ježíše nazvala „tím, jehož srdce tlouklo v jednotě s mým“ (134). Papež František připomíná také vidění sv. Faustyny Kowalské a její důraz na Boží milosrdenství, který inspiroval také sv. Jana Pavla II. (149). Encyklika rovněž žádá, aby se nikdo nevysmíval projevům zápalu věřícího Božího lidu, který se ve své lidové zbožnosti snaží “těšit Krista“ (160), abychom pak „v touze potěšit Jeho vyšli potěšeni“ a „i my mohli utěšovat ty, kdo se ocitají v jakémkoli soužení“ (162).

Pátá a závěrečná kapitola prohlubuje komunitní, sociální a misijní rozměr každé autentické úcty k Srdci Kristovu, která „vede k Otci, posílá nás k bratřím a sestrám“ (163). Ve skutečnosti je „láska k bratřím“ „největším gestem, které mu můžeme nabídnout, abychom mu oplatili lásku za lásku“ (167). Při pohledu do dějin spirituality papež připomíná, že misionářské nasazení svatého Charlese de Foucauld z něj učinilo „univerzálního bratra“. „Nechal se formovat Kristovým Srdcem a chtěl přijmout do svého bratrského srdce celé trpící lidstvo“ (179). František pak hovoří o „zadostiučinění“, v němž „společným obětováním se Srdci Kristovu může být na troskách nahromaděných nenávistí a násilím vybudována civilizace lásky, po níž tolik toužíme, království Kristova srdce‘“ (182).

Encyklika znovu připomíná spolu se svatým Janem Pavlem II. že zasvěcení Srdci Kristovu „je třeba připodobnit k misijní činnosti samotné církve“. V důsledku toho se skrze křesťany láska vlévá do lidských srdcí, aby rostlo Kristovo tělo, jímž je církev, stejně jako společnost spravedlnosti, míru a bratrství (206). Abychom se vyhnuli velkému riziku, které zdůraznil svatý Pavel VI. a které spočívá v tom, že v misii „se mnoho říká a mnoho dělá, ale nelze vyvolat šťastné setkání s Kristovou láskou“ (208), potřebujeme „misionáře v lásce, kteří se stále nechávají získávat Kristem“ (209).

V závěrečné modlitbě papež František prosí Pána, “aby z jeho svatého Srdce pro nás všechny vytryskly proudy živé vody, které by uzdravily rány, jež si sami způsobujeme, posílily naši schopnost milovat a sloužit, podnítily nás, abychom se naučili společně kráčet ke spravedlivému, solidárnímu a bratrskému světu. Až do chvíle, dokud nebudeme společně šťastně slavit hostinu nebeského království. Tam bude vzkříšený Kristus, který všechny naše rozdíly sladí světlem, jež bez ustání proudí z jeho otevřeného Srdce. Kéž je vždy požehnáno!“

Zdroj: Vatican News - italská sekce, redakčně zkráceno