Deset reprezentativních promluv Benedikta XVI. vychází knižně

Sbírku promluv Benedikta XVI. pod titulem, který v doslovném překladu zní “S Bohem nejsi nikdy sám”, vydalo italské Rizzoli spolu s vatikánským knižním nakladatelstvím (LEV). V čem vybočuje těchto 168 stránek textu oproti jiným podobným, třeba i obsáhlejším sbírkám proslovů a homilií nedávno zemřelého papeže-teologa?

Bezpochyby v tom, že jde o výběr reprezentativní, ale také a především užitečný pro každého, kdo si chce ve shonu dnešní doby připomenout základní kameny a akcenty učení Benedikta XVI. Díky překladům publikovaným na stránce radiovaticana.cz jsou téměř všechny tyto texty dostupné rovněž v češtině.

“Velkou část projevů a příspěvků nepíše přirozeně papež osobně, redigují je jeho spolupracovníci, a on je “bere za své” poté, co ověřil, zda odpovídají jeho smýšlení. Platilo to i pro papeže Ratzingera, jakkoli méně než pro ostatní. O promluvách zařazených do této sbírky si však můžeme být jisti, že jsou zcela jeho, od prvního do posledního slova,” píše dřívější dlouholetý vedoucí Vatikánského rozhlasu P. Federico Lombardi v předmluvě.

Editoři zvolili desítku textů, rozdělených do dvou skupin: v pěti z nich se Benedikt XVI. obrací k církvi v užším slova smyslu a v druhé pětici promlouvá ke světu kultury a politiky, k široké veřejnosti.

Prožitek živé a životné církve se ozýval v promluvách, kterými Benedikt XVI zahajoval i uzavíral svůj pontifikát. “Církev je živá! Ano, je živá, protože Kristus je živý, protože On opravdu vstal z mrtvých. V bolesti, jež byla ve tváři Svatého otce (Jana Pavla II.) ve dnech velikonoc, jsme nazírali tajemství utrpení Krista a zároveň se dotýkali jeho ran. Ale ve všech těch dnech jsme se mohli v hlubokém smyslu dotýkat Zmrtvýchvstalého.” - Zaznělo 24. dubna 2005 při inaugurační homilii na Náměstí sv. Petra. A o osm let později, 27. února 2013, když se před stopadesátitisícovým zástupem loučil před odchodem do ústraní, znovu mluvil o radosti z toho, jak mu bylo dáno prožívat církev jako živé společenství bratří a sester.

Další promluvu zařazenou do sbírky pronesl papež Benedikt na Světových dnech mládeže v Kolíně nad Rýnem. Vyzýval v ní mladé lidi, aby se jako Tři králové, vydali na cestu církve dějinami, na cestu, kterou navzdory chybám a omylů nepřestávají vyznačovat svatí, jediní praví revolucionáři v dějinách (jak tu nevzpomenout na slova Hanse Urs von Balthasara, který říkal, že mezi teology ho zajímají jen ti svatí).

Za směrodatné pro cestu církve označoval Benedikt XVI. dokumenty II. vatikánského koncilu. Jak zdůrazňuje P. Lombardi, “coby svědek koncilu, jehož se aktivně účastnil jako teologický odborník, má autoritu k rozvíjení diskurzu o správné recepci koncilu. V promluvě, proslavené pojednáním o rozdílu mezi hermeneutikou “zlomu a diskontinuity” a hermeneutikou “reformy a kontinuity”, se věrnost a dynamismus stávají jedinou věcí. Papež Benedikt potvrzuje, že pozitivní plody koncilu se mají dále rozvíjet.” A mezi těmito pozitivy vyzdvihuje zejména postoj církve orientovaný k dialogu mezi rozumem a vírou, který je klíčový pro vztah mezi vědou a vírou, mezi moderním sekulárním státem a církví, stejně jako pro vztah mezi církví a velkými náboženstvími. (K tématu odkazu a rozvíjení dědictví koncilu by ještě patřilo Benediktovo poslední setkání s římským klérem, kde rozlišuje mezi koncilem mediálním a koncilem Otců.)

Pátý z vybraných textů se dotýká krize vyvolané skandálními případy sexuálního zneužívání; “bolestná a dramatická situace, které musel papež věnovat velkou část svých sil,” glosuje P. Lombardi. Mezi “početnými příspěvky na toto téma se v této sbírce textů odkazuje - v teologicko-spirituální perspektivě -na promluvu k závěru Roku kněží”. Doplněna je v tomto kontextu o List irským katolíkům, “nejúplnější dokument, který věnoval této problematice a který zároveň nabízí prozíravou orientaci a širokou perspektivu k cestě obrácení a obnovy.”

Druhá série promluv, adresovaných “ad extra”, patří k nejznámějším a nejvýznamnějším projevům tohoto pontifikátu. Při návštěvě koncentračního tábora v Osvětimi zaznívá trýznivá otázka “Kde byl tehdy Bůh?”. V přednášce na řezenské univerzitě se věnuje podrobnému výkladu vztahu mezi vírou a rozumem. V pařížské Collège des Bernardins analyzuje vztah mezi počátky západní teologie ve středověku a kořeny evropské kultury, aby uzavřel, že otázka po Bohu a hledání Boha zůstává základem každé skutečné kultury. Na místě, kde byl veden proces proti sv. Tomáši Morovi, v londýnské Westminster Hall, mluví o místě náboženství v dnešním světě a konstatuje, že pokud morální principy podpírající demokratický proces nejsou založeny na něčem víc než na pouhém společenském konsensu, dříve či později se projeví jejich křehkost. A v posledním vybraném textu, v promluvě před Německým federálním parlamentem v Berlíně, si klade otázku po základech liberálního právního státu a zastavuje se nad obtížností rozlišovat mezi dobrem a zlem v základních antropologických otázkách dneška.