Dějiny bez konfrontací a hádek

Jsme uprostřed období modliteb za jednotu křesťanů. Jedním ze společných projektů několika církví byla Ekumenická komise pro české církevní dějiny 17. století, která završila na sklonku loňského roku pětiletou činnost. Nabízíme ohlédnutí některých jejích členů za prací, kterou odvedla, když otevřela těžké období náboženských dějin Čech a Moravy.

Daniel Ženatý, synodní senior Českobratrské církve evangelické

Komise vznikla v době, kdy jsme jako křesťané v naší zemi stáli před úkolem připomenout si a reagovat na události 17. století v naší zemi. Především na Bílou horu a popravu dvaceti sedmi mužů na Staroměstském náměstí. V té době byly rozvířeny emoce kolem obnovení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. Jak katolická, tak protestantská strana, a nepřímo všichni křesťané u nás, byli vtahováni do diskuse, kterou jsme nevyvolali, nebyl to náš zájem a chyběl nám čas společného rozhovoru. Byli jsme nepřipraveni. I z tohoto důvodu jsme se chtěli společně přichystat na výročí, jež stála před námi. Víme, že v sobě skrývají mnoho emocí, která mohla být zneužita k nacionálním a nesnášenlivým postojům.

Komise potvrdila, že různé interpretace událostí 17. století nelze chápat jako soupeření denominací proti sobě, že nikde nejsou patrné stopy po tom, že bychom se i přes různost pohledů o výklad hádali. Stále jasněji se ukazuje, že sporná místa našich dějin patří nám všem, že to jsou naše společné dějiny.

Jsem moc rád, že jsme vydali Pracovní listy. Byly psány svěže, moudře, mohou pomáhat v rodinách, na farách, ve školách. Mají větší dosah než společné prohlášení, které je někdy nezbytné vydat, ale za pár měsíců, natož let, o něm nikdo neví. A navíc se listy mohou stát pomocí v boji proti těm, kdo si náboženské spory minulosti berou jako munici pro své politické cíle a místo k hledání jednoty je zneužívají k nenávisti a zjednodušujícímu populismu. Dělat společně ekumenicky dobré věci je prospěšné nejen křesťanům, ale i společnosti.

Je na nás, abychom o sebe navzájem měli zájem. Abychom byli schopni to svoje, na čem nám záleží, formulovat kladně, bez špinavého otírání se o druhé. Abychom znovu a znovu odstraňovali předsudky, které jsou protivné a vytrvalé jako plevel.

Tomáš Holub, biskup delegát Rady pro ekumenismus a mezináboženský dialog ČBK

Pravda osvobozuje. A tato práce odborníků i představitelů církví se stala poctivým hledáním pravdy. Zkušenost z této komise znovu ukázala, že obtížná témata v ekumenických vztazích se dají řešit tak, aniž by hrozilo, že nás ještě více rozdělí, ale že nás naopak sblíží. Každý přinášel svůj pohled a ti druzí k tomu měli respekt. Byly to postřehy, které obohacovaly. Já bych to dokonce nazval synodální cestou napříč vyznáními. Ukázalo se, že při interpretaci událostí Bílé hory a 17. století přežívají spíše mýty a narativy, jakási převyprávění, která se vyvinula až později. Někdy jako nástroj pro vytváření vlastní církevní identity založené na odlišnosti vůči těm druhým – což ovšem směřuje nikoliv k pravdě, ale k ideologii. Ukázala to situace, která nastala na pražském Staroměstském náměstí v den výročí popravy stavovských povstalců (21. června 1621). Sešli jsme se ke společné modlitbě smíření. Přišli tam však i lidé, kteří se na nás zlobili – pohlcení ideologií –, že ani jedna strana nechce stát na té „své straně“ specifického ideologického výkladu tohoto úseku dějin. Například nabádali synodního seniora Českobratrské církve evangelické Daniela Ženatého, aby se nepropůjčil jakémukoliv procesu smíření. Protože věc je přece jasná: za vše mohou katolíci. A Daniel se nedal a přímo tam jim jasně řekl, že věci jsou jinak.

Na Bílé hoře byl také vztyčen nový památník na bitvu. Už samotný proces jeho vzniku i následného společného odhalení během pandemie byly symbolem hledání nových cest k vzájemným vztahům mezi křesťany.

Jiří Just, historik, člen Českobratrské církve evangelické

Diskuse o rekatolizaci se kvalitativně posunula na jinou rovinu, oprostila se od emocí. S kolegou Tomášem Parmou jsme po mnohých setkáních dospěli k názoru, že neexistuje žádné téma, kde bychom na sebe narazili tak, že by nebylo možné formulovat společný pohled.

Pokrok v ekumenických vztazích za poslední čtvrtstoletí má tedy docela konkrétní podobu: jsme kamarádi. Měli jsme si co říct, i když jsme neřešili historická témata – tedy například když jsme šli do redakce KT kvůli přípravě Pracovních listů nebo když jsme seděli na obědě. V celém ovzduší práce této komise chyběl byť jen závan konfrontace.

Většinovou společnost už navíc naše staré šarvátky nezajímají. Jsme pro ni na jedné lodi. Možná se ještě najdou lidé, kteří do kostela nechodí, v Boha nevěří a přitom pořád cítí potřebu hájit konfesní pravdy té strany, které fandí. A to je úplně něco jiného, než když se sejdou věřící, navíc historici, a jsou si vlastně schopni vyříkat prakticky cokoliv. Pánem církve je Kristus. Čím víc se mu snažíme přiblížit, tím více ztrácejí na relevantnosti hranice, které jsme si vůči sobě za ta staletí postavili.

Tomáš Parma, historik, člen Církve římskokatolické

Na té komisi bylo nesmírně zajímavé, že byla průnikem světa historické vědy a světa církevního života. Stává se, že vedení církví chce od historiků nějakou práci na interpretaci dějin. Ale tentokrát jsme pracovali společně historici a představitelé církví. Tyto světy se protnuly.

Spřátelil jsem se s lidmi, které jsem znal jen podle jména nebo z letmých setkání. Z hlediska odborného pro mě bylo zajímavé se učit skutečně poznávat a zažívat, jak fungují mentálně a spirituálně bratři a sestry z jiných církví. Zažil jsem na vlastní kůži, že mají svá specifika a odlišně vnímají evangelium, jinak prožívají své křesťanství.

Velká zkušenost byla i spolupráce s Katolickým týdeníkem. Redakce nás donutila vykročit z vědeckého popisu historických skutečností a zevšeobecňovat je, přiblížit čtenářům. Mně to pomohlo i pro další práci, jak se vyjadřovat, jak přednášet studentům.

***

Komise pro studium dějin 17. století

Ekumenická rada církví v České republice a Česká biskupská konference společným rozhodnutím ustavily skupinu historiků a zástupců církví v červnu 2017. Největší díl práce ležel na historicích různých vyznání: Tomáši Parmovi, Jiřím Justovi, Otovi Halamovi a Tomáši Petráčkovi. Církve trvale zastupovali generální sekretáři P. Stanislav Přibyl (ČBK) a Petr Jan Vinš (ERC).

O čem debatovali, pak postupně představovali v tzv. Pracovních listech, s nimiž se setkávali čtenáři KT ve speciálních přílohách. Komise uspořádala také kolokvia a pomáhala při vybudování památníku na Bílé hoře a přípravě modlitebních shromáždění, která měla zejména kající charakter za hrůzy, jež se odehrály ve jménu víry v Krista.