Obsah
Obsah
Portál
Přihlásit se
Vatican News
13. 3. 2022, 12.29
Mise úřadujícího prefekta Dikasteria pro integrální lidský rozvoj mezi ukrajinskými uprchlíky v Maďarsku skončila. Kardinál je zpět v Římě. V poslední den navštívil Jezuitskou službu pro uprchlíky v Budapešti, stanici Nyugati a přijímací středisko Maltézského řádu, kde si vyslechl dramatické příběhy Natálie, Tamary a dalších lidí, kteří uprchli z Ukrajiny. Na závěr přivítání s mladými Ekvádorci evakuovanými z Kyjeva.
Fotogalerie
Marina a Nadja jely taxíkem až k moldavským hranicím, aby unikly bombám na Charkov. Natalia používala stůl v restauraci jako postel. Tamara si při útěku zapomněla doma mobilní telefon a několik týdnů nebyla v kontaktu se svými dětmi, které zůstaly v Kyjevě. Dana a Danjra cestovaly ve svých 18 letech samy patnáct hodin autem.
V hale zařízení na okraji Budapešti je cítit bolest, kterou tato krutá válka přináší obyvatelům Ukrajiny. Šest uprchlíků, samé ženy, nyní v bezpečí díky pomoci, kterou jim poskytly týmy Maltézského řádu, čeká na novou destinaci. Kardinál Michael Czerny, prozatímní prefekt Dikasteria pro podporu integrálního lidského rozvoje, se s nimi setkal 10. března odpoledne, během svého třetího a posledního dne mise v Maďarsku, ve sportovním centru, které se během několika dní proměnilo v přijímací středisko. Kardinál se za asistence tlumočníka zastavil, poslouchal tyto příběhy, kladl otázky a prohlížel si obrázky na mobilních telefonech. Fotografie bunkrů, provizorního ubytování, dětí a starých rodičů.
Jde o rodiče, jako ty Natalie, kterým válka od roku 2014 nedopřála oddechu. Původem z Doněcku, odkud uprchla v roce 2015, se nyní znovu ocitla uprostřed strachu a zkázy a od 5. března cestuje s další 29letou dívkou, která se později oddělila: jedna do Německa, druhá do Francie. Když přijde kardinál, je jediná, kdo ani nezvedne oči, stále upřeně sleduje svůj chytrý telefon. Když pak vyslechne příběhy ostatních krajanů, přiblíží se k nim a ochotně ukazuje Czernemu jednotlivé etapy své cesty, zdokumentované na mobilní telefon: sklepení domu, kde pod vodovodním potrubím spí sousedova teprve několikaměsíční dcera, tělocvičny a noci ve spacácích, restauraci opuštěného hotelu se stolem sloužícím jako postel. V galerii se pak objeví fotografie rodičů a Natalia se rozpláče: "Nemají jídlo, nemají léky, zemřou i bez bomb.
Ruku na rameno jí položí Marina, 62 let. Bývalá zaměstnankyně továrny na výrobu raketoplánů utekla z Charkova se svou mentálně postiženou dcerou. "Jeli jsme taxíkem do středu Ukrajiny. A kolik jste zaplatili? "Nic, taxikář chtěl jen příspěvek na benzín." Nyní Marina čeká na převoz do Německa. Neviděla, jak se její dům rozpadá pod minometnou palbou, ale nastal "bod, odkud není návratu": "Když jsme byli po třicáté první donuceni sestoupit do sklepa. Už jsem nemohla vydržet neustálý zvuk sirény, přivádělo mě to k šílenství. Rozhodla jsem se odejít. Svého rozhodnutí nelituje, i když nechala manžela a otce "doma". Místo toho pláče pro " lidskou vřelost", které se jí v Budapešti dostalo: "Jsem opravdu vděčná", opakuje kardinálovi, který jí žehná a dává jí malý obrázek s modlitbou papeže Františka.
"Já to chci taky," vloží se do toho Tamara. Je to drobná žena kolem šedesátky, má pohublý obličej a oči unavené pětidenní cestou. Se smíchem říká, že když si ve spěchu balila kufr na útěk z Kyjeva, zapomněla někde v domě telefon. Je to ale hysterický smích, který se rychle mění v pláč: "Už skoro týden se potuluju po světě, aniž bych byla schopná komunikovat. Moje děti jsou ve městě. Díky dobrovolníkům se nám ozvali, jsou v bezpečí u baptistické komunity v bunkru."
Tyto ženy jsou jen malou částí z 54 uprchlíků, kterým v současné době pomáhá Maltézský řád, jenž na hranicích poskytuje také záchrannou službu ("nemocnici na čtyřech kolech"). Je to jediná charitativní organizace, která tak činí. Spolu s diecézní Caritas působí také na nádraží Keleti na východě Budapešti. Czerny ji navštívil hned první den cesty. Po dlouhé zastávce v sídle Jezuitské služby pro uprchlíky, kterou vedl otec Sajgó Szabolcś, chtěl navštívit stanici na západě, Nyugati pálayauvdar. Je to úplně jiný scénář než v Keleti, kde se uprchlíci tísní a služby jsou špatně sladěné. Problém je, že v Nyugati vystupuje dvakrát více lidí: téměř 3-4 tisíce denně. Krátce před Czerneho příjezdem přichází e-mail z pohraničí, který oznamuje příjezd vlaku se 125 lidmi ze Zahony. Mnoho, mnoho lidí romského etnika: sledují kardinálův průchod s lhostejností, a když je poprvé vyzve, aby se přiblížili, jsou zvědaví a vyprávějí svůj příběh. Miriana například říká, že v Oděse byla její rodina obchodníky či dělníky v továrnách. Evakuace probíhala z hodiny na hodinu: "Chceme se dostat do Berlína, ale nemáme prostředky. V Německu na ně nikdo nečeká, ale chtějí zkusit štěstí, "protože je tam více možností".
Poslední zastávkou třetího dne kardinálovy mise byla farnost Szent József v Esztergomi, kterou vedl o. András Szili. Je mu 35 let, knězem je deset let a tři roky byl farářem a kaplanem hispánských obyvatel. Již několik týdnů žije mezi telefonáty typu: "Done Andrási, dnes dalších 42!". Jsou to mladí ekvádorští uprchlíci evakuovaní z Kyjeva, kteří díky konzulátu čekají na návrat domů, a proto se zdržují v oratoři nebo v katechetických místnostech. Zůstanou zde několik nocí a 56 z nich se dělí o počítač a dvě koupelny s jednou sprchou. A to do té míry, že obyvatelé čtvrti dali k dispozici toalety ve svých domech. Chlapci sedí v kruhu v sále a vítají papežského vyslance v doprovodu budapešťského arcibiskupa kardinála Petera Ërda. "Jsem zde, protože papež chce vyjádřit blízkost a naději Ukrajině," začal Czerny. "Svatý otec vás prosí, abyste se modlili a sjednotili, abychom přispěli k míru." Ke kardinálovi přistoupily dvě děti a nabídly mu sušenky. Poté následuje vyprávění a podání ruky a následně skupinová fotografie. Papežův vyslanec se rozloučil s doporučením: "Nezapomeňte na milodary, které jste zde dostali, až se vrátíte do své země, budete to vy, kdo je bude muset nabídnout ostatním."
(vac)
Tisk
