Čtení na pokračování: Stát, který zklamal (6)

Přinášíme šestou ukázku z knižní novinky Františka Koloucha „Nejvyšší oběť“ (vydalo KNA), v níž líčí životní příběh lidického faráře a mučedníka P. Josefa Štemberky. Úryvek zachycuje dobu krátce po vzniku samostatného státu spojenou s kulturním bojem a dalšími nepokoji.

Josefova radost z nového státu netrvala dlouho a při svatomartinské pouti již nadšením neoplýval. Radost mu kazily zprávy o protináboženských a proticírkevních projevech, ke kterým začalo v zemi docházet jen několik dnů po vyhlášení republiky. Patřilo mezi ně i svržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí 3. listopadu. Na Smíchově byla zpustošena a vykradena bazilika sv. Václava a v noci na 10. listopadu vykraden, a jak lidický farář v kronice poznamenal „ohavným způsobem zneuctěn“, děkanský chrám v Kladně. Ve farnosti byly zničeny kříže. Jeden u Hřebče a druhý u Makotřas. V Lidicích před kostelem byl v noci vyvrácen obraz sv. Jana Nepomuckého a vhozen do farské zahrady. Lidický farář projevil svou nebojácnost a veřejně tyto činy při bohoslužbách odsoudil.

Oslavy vzniku státu byly velmi brzy vystřídány obyčejnými starostmi. Stále pokračovala bída a velký nedostatek potravin. P. Štemberka pomáhal, jak mohl. Dne 17. listopadu uspořádal sbírku pro pozůstalé po českých legionářích, kteří zemřeli v cizině. A pak tu byly děti, a to nejen z Lidic, ale i z Makotřas či Hřebče. Docházely na výuku a často neměly co jíst. Litoval je, cítil se za ně odpovědný a s Toničkou jim občas dali něco na přilepšenou z farní zahrady. Zvláště pomáhal dětem z Hřebče. Náboženství s nimi měl odpoledne a děti přes poledne zůstávaly v Lidicích. Na hodinu přišly vždy celé vyhladovělé. Josef Štemberka neváhal. Vzal si dva chlapce, ostatním nařídil, aby byli zticha, a odešel s nimi na faru. Tonička je vybavila pecnem chleba a sklenicí medu. Po návratu do školy chléb nakrájel, mazal krajíce sladkou lahůdkou a s úsměvem rozdával. Pak si spokojeně sedl na první lavici, jak to měl rád, a vyprávěl příběhy z Písma.

Vysoké ceny potravin způsobily s nástupem roku 1919 demonstrace a nepokoje, které zasáhly i Kladensko. Byly rabovány obchody. Radostný nebyl ani únor. P. Štemberka s lítostí vyslechl rozhodnutí pana řídícího Straky odejít do důchodu. Dne 1. března se rozloučil a přestěhoval se do vilky v Horní Liboci. Nový pan řídící byl prodchnut čechoslovakismem a s lidickým farářem si do oka nepadl. Byl symbolem nové doby a státu, který P. Štemberku zklamal. Pustošení kostelů a svržení Mariánského sloupu bylo předzvěstí dalších problémů.

V červnu 1919 vyhráli poprvé v historii Lidic volby do obecního zastupitelstva sociální demokraté. Prvním dělnickým starostou Lidic se stal socialista Karel Kácl. Místním socialistům ležel v žaludku majetek fary a obec se rozhodla vyvlastnit Josefovi oblíbenou farní zahradu. Bylo 10. června, když u dveří fary zazvonil sám starosta Karel Kácl a s výsměchem předal lidickému faráři rozhodnutí okresního úřadu, že farní pozemek bude vyvlastněn. Josef však byl člověkem, který nic nevzdává bez boje. Sedl a napsal na konzistoř, advokátovi do Unhoště i na okresní politickou správu. Starosta a další lidičtí soudruzi pochopili, že Josef se nebojí a bude za farní majetek bojovat, a tak další útok měl směřovat přímo na něj. Chtěli se ho zbavit. Spoluprací Karla Kácla s důvěrníkem a tajemníkem místní organizace sociální demokracie v Hřebči Emanuelem Marjánkem vznikla ve farnosti petice za odvolání lidického faráře P. Josefa Štemberky. Všichni, kdo ji podepsali, byli ochotni vystoupit z římskokatolické církve. Dohromady ji v Hřebči, Lidicích a Makotřasech podepsalo 132 obyvatel. Druhý den po prvním soudním jednání o pozemek v Unhošti také některé lidické děti rozbily kameny okna kostela sv. Martina. Útok na kostel se opakoval 21. března, kdy byl poničen i vnitřek kostela.

V prosinci 1920 se situace na Kladensku vyostřila. Všude v okolí se drancovaly krámy, komunisté se ozbrojovali. I v Lidicích chtěli zbraně pro případný převrat. Věděli, že jedna je i na faře. P. Štemberka k tomu napsal do kroniky: „V prvé polovině prosince 1920 bylo v Kladně a okolí značné hnutí komunistické. Převrat se však nezdařil. V Lidicích 12. prosince zastavili se na faře zástupci Stanislav Saidl a Bohumil Pospíšil, žádajíce slušným způsobem o zapůjčení zbraně na ochranu majetku. Z opatrnosti zbraň nevydána. Při vyšetřování sdělil farář, že na něj nebyl činěn žádný nátlak.“ Nezůstalo však jen u zbraní. Po bouřlivé schůzi vytvořili lidičtí komunisté 20. prosince revoluční výbor. Ten chtěl převzít v obci moc. Jen pár dnů nato však do Lidic přijelo četnictvo a došlo k jejich zatčení. Většina byla odvezena do pankrácké věznice a to byl konec socialistické revoluce v Lidicích.

(Pokračování příště)

Nejvyšší oběť - Poslední lidický farář Josef Štemberka (1869─1942)