Čtení na pokračování: Nešťastný dopis (7)

Přinášíme sedmou ukázku z knižní novinky Františka Koloucha „Nejvyšší oběť“ (vydalo KNA), v níž líčí životní příběh lidického faráře a mučedníka P. Josefa Štemberky. Úryvek nás zavádí už do roku 1942 a k jednomu osudnému dopisu.

Starosta Slaného a továrník Jaroslav Pála nebyl zvyklý po příchodu do kanceláře své továrny na baterie Palaba vyřizovat došlou poštu. To měl na starosti především syn Rudolf nebo ředitel Antonín Hnátek. Ve středu 3. června 1942 ráno však ani jeden z pánů nebyl přítomen a sluha Kozák donesl rozřezané a otevřené obálky na jeho stůl. Vyřízení pošty tedy zbylo na něm a s povzdechem se pustil do práce. Jeden z dopisů ho zaujal více než ostatní. Byl sice adresovaný na firmu, ale konkrétně na dělnici pod číslem 210 s připsáním jména Andulka. Dle kartotéky se jednalo o Aničku Maruščákovou z Holous u Třebusic, která toho dne nebyla z důvodu nemoci na dílně, jelikož si před několika dny poranila prst. Dopis se Pálovi zdál podezřelý: „Drahá Aničko! Promiň, že ti píši tak pozdě, a snad mne pochopíš, neboť víš, že mám mnoho starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Toho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv, na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan.“

Bylo pouhých šest dní po atentátu na Heydricha a nacistický režim běsnil. Jaroslav Pála se bál o svou rodinu a s gestapem měl již nejednu špatnou zkušenost. Záhadný text mu přišel jako provokace a zatelefonoval na slánskou četnickou stanici, aby si pro list někdo raději přišel. Ještě téhož dne informoval okresní velitel četnictva Polák o dopisu Wiesmanna a dopis odvezl na kladenské gestapo. Ten se po krátké poradě se svým zástupcem Thomsenem rozhodl celou záležitost prověřit. Případ svěřil Oskaru Felklovi. Ten si vzal k ruce Forstera a Poláka. Bylo něco málo po 17. hodině, když odjeli na četnickou stanici do Brandýska, kde si vzali jednoho z četníků a odjeli do nedalekých Holous.

Aničce Maruščákové bylo teprve 19 let. Pocházela z Kosmonos, její otec byl z Podkarpatské Rusi a matka ze Slovenska. Jako každá toužila po vážné známosti a před několika dny se seznámila s jakýmsi Milanem. Imponoval jí. Choval se nenuceně, byl veselý a zábavný. Vzbudil v ní dojem, že je odbojářem a jedním z parašutistů, kteří zaútočili na Heydricha. Naletěla. Vůbec netušila, že je ženatý, má dceru a s odbojem nemá nic společného. Nyní však bylo pozdě. U domu zastavilo auto. I když domovní prohlídka byla až na zabavení několika dopisů bezvýsledná, vyděšená Anička byla odvezena na služebnu do Kladna. Zde přiznala známost s jakýmsi Milanem a již při prvním výslechu uvedla, že se jí mladík ptal, zda má nějaké známé v Lidicích. Zde poprvé padlo jméno obce. Měla kamarádku Jarmilu Michalskou, roz. Strakovou, z Olšan, která pocházela z Lidic, a údajný odbojář ji požádal, zda by mohla vyřídit vzkaz Horákovým, že Pepi je v pořádku.

Oskar Felkl se zaradoval. V té době bylo již jasné, že atentát spáchali parašutisté z Anglie, a ne domácí odboj. Na základě výpovědi odjel Felkl s velitelem četnictva Polákem do Buštěhradu, v jehož obvodě byly Lidice. Zde jim strážmistr Babůrek potvrdil, že v obci Horákovi žijí a jejich syn Josef je od roku 1939 nezvěstný. Thomsen po poradě s Felklem volal do Kladna a do Prahy, kde požádal o schválení zatýkací akce na Čabárně a domovních prohlídek v Lidicích. Informoval také Wiesmanna, že z Lidic neodešel do Anglie jen mladý Horák, ale i Josef Stříbrný. Babůrek uměl německy a rozuměl, jak do telefonu řekl: „Už ho máme, sežeru koště, jestli to není náš pachatel.“ Babůrkovi gestapo nedůvěřovalo a Thomsen ho přidělil Felklovi, který ho měl mít pod dozorem. Musel s ním okamžitě odjet do Cvrčovic na Čabárnu, kterou již obklíčily dva oddíly Schupo, a došlo zde k razii. Všichni muži byli vyzváni, aby se shromáždili na návsi. Zatčeno bylo 38 mužů. Vojáci je odvezli na kladenské gestapo, kde byli vyslechnuti a zadrženi. Po Čabárně přišly na řadu Lidice.

Bylo kolem třetí hodiny ráno, když byla obec obklíčena oddíly Schupa. Dostaly jasný rozkaz: Do obce pustit každého, ale ven nikoho. Lidičtí se probouzeli do nejistoty a strachu. Již před dvěma dny se v obci zatýkalo. Četníci odvedli Štěpánku Mikešovou, židovku žijící v podnájmu u Alžběty Doležalové. Nyní však na všechny padl strach. Vojáci byli všude a celá obec obklíčena. Nikdo navíc netušil, o co jde. Po příjezdu Wiesmanna, Felkla a Thomsena i dalších úředníků kladenského gestapa započaly domovní prohlídky. Hlavním cílem bylo najít ukrývajícího se Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, kteří se dle představ gestapa vrátili domů a podíleli se na atentátu. Hledali i vysílačku, zbraně, cokoliv, co by jen trochu svědčilo o podvratné a teroristické činnosti. Horákovi a Stříbrných byli vyvedeni a postaveni ke zdi statku. I z ostatních domů byli muži vyvedeni a museli stát venku pod dozorem Schutzpolizei. Podobně prohlídka probíhala i na faře. P. Štemberka byl z fary doslova vyhnán ven na chodník a nešťastná Tonička se musela s hrůzou dívat, jak gestapáci ze zásuvek a skříní vše vyhazují. Neušetřili ani knihovnu. Domovní prohlídky byly důkladné. Přesto gestapo nic nenašlo.

Oskar Felkl zuřil a svůj vztek si chtěl zchladit na P. Štemberkovi. Když vyrazil k faře a uviděl ho stát na chodníku, vytáhl pistoli se slovy: „Já toho černýho odstřelím!“ Vojáci od faráře odstoupili. Josef se jen s napětím díval na Felklovu zbraň. Modlil se. Felkl nakonec nevystřelil. Život lidickému faráři zachránil buštěhradský četník Vojtěch Babůrek.

(Pokračování příště)

Nejvyšší oběť - Poslední lidický farář Josef Štemberka (1869─1942)