Čtení na pokračování: Mládí a studia P. Josefa Štemberky (1)

V minulých dnech uplynulo 80 let od tragických událostí v Lidicích a od mučednické smrti zdejšího faráře P. Josefa Štemberky. Jeho životní osud přibližuje kniha Františka Koloucha „Nejvyšší oběť“, kterou právě vydalo KNA a z níž přineseme ukázky v rámci Čtení na pokračování.

Dne 2. února 1869 se narodil Josef. Mamince pomáhala při porodu místní porodní bába Marie Součková ze Lhoty a ještě ten den byl chlapec pokřtěn v kostele sv. Bartoloměje místním kaplanem Václavem Kuřilem. Radost nad narozením třetího syna zkalila bolest ze ztráty dalšího dítěte. V zimě dostal čtyřletý František zápal plic a po několika dnech zemřel. Rodiče mu nebyli schopni pro svou chudobu zajistit dostatečnou lékařskou péči. Františkův organismus byl příliš slabý, aby mohl vzdorovat nemoci, a jeho sourozenci na tom byli podobně. Pořádně najíst dostali často jen v neděli, kdy bylo občas i trochu masa… Byla to velká rodina a otec musel těžce dřít, aby všechny děti uživil. Celé dny proseděl u tkalcovského stavu, jehož klapání se rozléhalo chalupou již od časných ranních hodin. Přesto vydělával týdně jen dva tři zlaté. Své dětství prožil Josef pod doškovou střechou malé podkrkonošské chaloupky postavené z trámů a mezi zdmi vymazanými jílem. Do života si z dětství odnesl své dvě hlavní charakteristické vlastnosti – skromnost a spořivost, ke kterým ho otec vždy vedl. Josef pochopil již v útlém věku, jak těžké je vydělat pár krejcarů na živobytí.

Josef měl jako chlapec nejblíže ke staršímu bratrovi Jindřichovi. Pokud nemuseli zrovna pomáhat doma rodičům, utíkali z chalupy ven. Pecka a její okolí skýtaly tolik možností ke klukovským hrám a objevným výpravám. Nejvíce je přitahovala hradní zřícenina nad městečkem. Bývalé výstavní sídlo bylo již jen ruinou. Josef s bratrem zříceninu prolézali, hráli si na rytíře a bývalé sídlo mocného českého velmože dobývali. Večer, kdy se celá rodina sešla u jednoho stolu, jim po jídle otec občas vyprávěl i různé pověsti spjaté s romantickou zříceninou. Zkouškou odvahy tak byla výprava do sklepení zničeného Harantovského paláce, které hlídal černý mnich s okovanou skříňkou, a se zatajeným dechem poslouchali příběh o smrti nejmladší dcery Kryštofa Haranta, která ve velmi živém snu viděla svého popraveného otce v otevřeném okně, chtěla ho obejmout a zřítila se dolů. Na hradní nádvoří chodili oba bratři velmi rádi i na představení ochotnického divadla či pozorovali členy Sokola, kteří zde občas cvičili. Pecka byla českou enklávou na pomezí Sudet a Josef i jeho sourozenci vyrůstali ve vlasteneckém ovzduší malého ryze českého městečka.

Josef dosahoval ze začátku školní docházky jen průměrných výsledků. To se s příchodem do čtvrté třídy změnilo. Vliv na něj měl řídící učitel Karel Štěpán. Právě od něj získal Josef do budoucna kvalitní jazykové základy němčiny a velkou oblibu varhanní hudby. Karel Štěpán byl zkušený pedagog a poznal, že u obou chlapců Štemberkových je nadání a schopnost se dál rozvíjet. Doporučil tedy rodičům, aby dali Jindřicha i Josefa studovat. Stejný názor měl i peckovský děkan Antonín Hrubý. Ten Josefovi půjčoval velmi rád knihy z farní knihovny a měl radost, že tak rád čte. Láska ke knihám provázela Josefa celý život.

Za Josefovým zlepšením ve čtvrté třídě však nebyl jen sympatický pan řídící. Právě v době, kdy šel Josef do školy, těžce onemocněla jeho maminka. Časté porody a starost o tolik dětí ji vyčerpaly. Měla před sebou již pouhých pět let života a Josef ji chtěl povzbudit, udělat jí radost. Nejenže pomáhal v domácnosti a staral se o mladší sestry, ale snažil se i nosit ze školy dobré známky. Maminka již nemohla ani vstát. Trpěla tuberkulózou a její stav se zhoršoval. V rodině Štemberkových se tradovalo, že maminka je v příbuzenském vztahu s Karlem Jaromírem Erbenem z nedalekého Miletína. Byl pro ni vzorem vlastence, básníkem a především člověkem, který dokázal z chudých poměrů vyrůst v uznávaného básníka, historika a právníka. Vštěpovala svým dětem, že pouze pílí a odříkáním lze dojít ke stejnému cíli. Přála si, aby se jim dařilo lépe než jí. Navíc pan řídící rodiče v tomto velmi povzbuzoval. Osobně se znal s řídícím jičínského gymnázia Františkem Lepařem. Doporučil mu oba hochy a bylo rozhodnuto. Problémem byly pro rodiče peníze, ale v tomto jim slíbil pomoc peckovský farář. A pak přišel bolestný rok 1880, kdy se zdravotní stav maminky zhoršil. Zaopatřena svátostmi zemřela 25. června. Josef a Jindřich jí plačíce u smrtelné postele slíbili, že udělají vše, aby vystudovali… Josef často pro svou maminku plakal. Zůstalo po ní prázdno, chyběl mu její hlas, pohlazení.

Čas hojil rány osudu. Josef cítil nyní se svým bratrem Jindřichem větší odpovědnost za rodinu. Pomáhali otci s domácností a při venkovních hrách hlídali mladší sestry. Právě tehdy prokázal Josef svou další vlastnost, odvahu a obětavost. Oblíbenou zimní zábavou peckovských dětí bylo bruslení na rybníku. Jednou led začal praskat, starší a zkušenější chlapci křičeli na ostatní, aby všichni rychle jeli ke břehu. Josefova sestra Anička nebyla dost rychlá a led se pod ní prolomil. Josef neváhal ani okamžik, a i přes varování některých chlapců se vydal za ní. Připlížil se po ledě k ní a vytáhl ji z ledové vody. Stal se hrdinou nejen pro svou rodinu, ale i pro ostatní peckovské děti. Ten hubený a malý chlapec ukázal, že má pro strach uděláno.

(Pokračování příště)

Nejvyšší oběť - Poslední lidický farář Josef Štemberka (1869─1942)