Čtení na pokračování: Biskupský seminář (3)

Přinášíme třetí ukázku z knižní novinky Františka Koloucha „Nejvyšší oběť“ (vydalo KNA), v níž líčí životní příběh lidického faráře a mučedníka P. Josefa Štemberky. Úryvek zachycuje jeho seminární studia.

V době, kdy Josef přišel do semináře, zde studovalo sto třicet studentů, z čehož v prvním ročníku, kam nastoupil, jich bylo třicet. Studium bylo náročné, ale Josef ho zvládal výtečně. Úspěšně postupně skládal jak semestrální zkoušky z povinných předmětů, tak i ty závěrečné z těch mimořádných. V prvním ročníku byla hlavním předmětem, a také tím nejtěžším, fundamentální teologie. Ve druhém dostala nejvíce vyučovacích hodin biblistika, ve třetím církevní dějiny a v závěrečném čtvrtém církevní právo. To Josefa zajímalo nejvíce.

Cenným pramenem poznání byla pro Josefa seminární knihovna, která původně patřila jezuitům. Měla přes tři tisíce svazků. Dalším zdrojem knih byla vědecká knihovna, kterou založil biskup Trauttmansdorff. Josef zde studoval nejen teologickou odbornou literaturu, kterou potřeboval k přednáškám a zkouškám, ale rád sáhl i po Friedrichu Schillerovi či Williamu Shakespearovi. Pilně také studoval různé příručky pro včelaře a ovocnáře.

Běžný studijní den začínal již po páté hodině, kdy po ranní hygieně a úklidu ložnice následovala společná snídaně a odchod do učeben. Od šesti do jedenácti hodin probíhala výuka s jednou větší přestávkou pro bohoslužbu. Po obědě následovalo v seminárním kostele cvičení v gregoriánském zpěvu a liturgických obřadech. Od dvou hodin se bohoslovci cvičili v kázání a katechetice. Úterní a čtvrteční odpoledne sloužilo k rekreaci, kdy se mohli jít projít do města a nekonaly se žádné přednášky a cvičení. Večer pak proběhla společná večeře, kdy rektor či spirituál semináře vybíral, které části Písma se budou číst po jídle. Tím končil obvyklý studijní den.

Josef Štemberka byl povahou tichý a málomluvný student, který se naučil vážit každé slovo. Přesto z něho vyrůstal velmi dobrý kazatel a rétor. Překvapil tím ostatní. Rektor semináře Antonín Suchánek měl ve zvyku si občas vybrat někoho z bohoslovců, kterému dal za úkol připravit si kázání. Josef byl vybrán několikrát. Připravenou homilii musel jako ostatní ukázat nejprve rektorovi a teprve po úpravách přednést v kostele. Josef mluvil jasně a věcně, každé slovo pečlivě zvážil. Kázání měl jak v češtině, tak v němčině. Postupně se také stal velkým znalcem církevního práva. V semináři získal i velký smysl pro disciplínu a řád. Prohloubila se zde jeho oddanost církvi, a především jeho typická rozvaha a trpělivost. Seminář se pro něj stal rodinou a církev přístavem, kde zakotvil.

Ze spolužáků v semináři měl nejblíže ke svým spolužákům z gymnázia, ale největším přítelem mu zůstal kamarád z dětství Ludvík Folta. O to horší pro něj bylo, když se mu Ludva jednoho dne svěřil, že trpí tuberkulózou plic. Již na gymnáziu se Ludvíkův stav zhoršoval, ale až nyní lékařská prohlídka vše potvrdila. Josefův kamarád stále častěji kašlal krev a drasticky zhubl. Oba věděli, že se blíží konec. Na Vánoce 1890 spolu odjeli domů a po svátcích se do Hradce Králové vrátil Josef již bez něho. Se slzami v očích se spolu loučili. Tušili, že se vidí naposledy. Svůj boj se zákeřnou chorobou dobojoval Ludvík Folta 23. dubna 1891. Pan děkan Hrubý ho zaopatřil svátostmi a pohřbil 27. dubna na peckovském hřbitově. Josef propadl smutku a pocitu prázdnoty. Všichni jeho blízcí mu odchází. Maminka, Filomena a nyní Ludva, kamarád z dětství.

Dne 27. října 1892 zasáhla královéhradecký seminář smutná zpráva o smrti biskupa Josefa Haise a ještě před koncem roku byl jeho nástupcem jmenován Eduard Jan Brynych, který sám v semináři studoval. Pro Josefa to byla důležitá změna. Již před svým zvolením byl Eduard Brynych znám mezi bohoslovci jako skvělý kazatel. Do Hradce Králové se vrátil z Prahy, kde působil jako sídelní kanovník na Vyšehradě. Proslul zde svými májovými pobožnostmi. Brynych byl již jako kněz obzvláště citlivý k sociální problematice a vystupoval s polemikami proti liberalismu, pokrokářství a náboženské vlažnosti. Josefovi byl tím velmi sympatický a nový biskup na něj měl velký vliv.

V té době všichni studenti žili údajným zjevením Panny Marie v Suchém Dole na Náchodsku. Čtrnáctileté dívce Kristině Ringlové se ve zdejším lese od 10. srpna údajně zjevovala Panna Maria. Věřit, či nevěřit? Bohoslovci se rozdělili do dvou táborů a o záhadné dámě, údajné Panně Marii, která se dívce zjevila, když hledala houby, se o přestávkách diskutovalo na chodbách i večer na ložnicích. V lednu 1893, kdy se na místě zjevení konalo velké procesí, se někteří seminaristé do Šolcova (Ticháčkova) lesa, kde došlo postupně až ke dvaceti třem zjevením, vydali osobně. Nic neviděli, ale přesto si přinesli údajně léčivou lesní půdu z místa zjevení. Josef se rozhodl poslechnout nového biskupa, který se k záležitosti vyjádřil negativně a prohlásil údajné zjevení za podvod. I přesto byla v létě postavena v lese křížová cesta a socha Panny Marie. Biskup odmítl sochu požehnat a místo toho v říjnu 1893 vydal pastýřský list, kterým upozornil věřící, aby nekonali do lesa procesí.

V atmosféře rozporuplných názorů a polemiky, zda biskup jedná správně a zda je mariánské zjevení opodstatněné, se nachýlil ke svému konci poslední, čtvrtý rok studia v královéhradeckém semináři. Josef byl připraven pro pastoraci. Nyní měla přijít praxe.

(Pokračování příště)

Nejvyšší oběť - Poslední lidický farář Josef Štemberka (1869─1942)