Homilie arcibiskupa Jana Graubnera z poutní mše svaté ve Staré Boleslavi

Přinášíme homilii pražského arcibiskupa a předsedy ČBK Mons. Jana Graubnera, kterou pronesl 28. září při příležitosti svátku svatého Václava během poutní mše svaté ve Staré Boleslavi.

Foto: František Nedbal, ČaV

Eminence, excelence, vzácní hosté, milí přátelé,

svátek sv. Václava s vámi slavím poprvé jako pražský biskup a jsem rád, že jste pozvání přijali, ba mám radost, že jsou zde i poutníci, kteří se řídí starým heslem: Na pouť se nezve, na pouť se chodí. Jsem rád, že jsou s námi duchovně i mnozí, kteří sice zůstali doma, ale díky televizi a rozhlasu mohou být s námi.

Prožíváme zvláštní dobu. Máme mimořádnou svobodu i blahobyt tak vysoký, jako dosud nikdy. V sousedství však zuří válka, která má ekonomický dopad i na nás a nahání nám strach Připutovali jsme k svatému Václavu, kterého nazýváme věčným knížetem naší země, abychom ho prosili o mocnou přímluvu u Boha i o dobrou radu. V jeho době taky nebylo snadné zajistit mír a zlepšení životní situace lidu. Bezpečně víme, že jako vládce hledal rady k moudrým rozhodnutím v modlitbě a v Božím slově.

Boží slovo nás v prvním čtení uvedlo do historické chvíle příchodu Izraele do zaslíbené země. Mojžíš ukazuje na nádheru a mnohé výhody země, kterou od Boha dostali, a upozorňuje: Nezapomeňte na Boha. Až se vám bude dařit dobře, neříkejte, že jste toho všeho dosáhli jen svou prací, že na to máte právo, ale buďte vděční Bohu, který vás obdaroval. Přiznávám, že v této chvíli se smutkem a zahanbením myslím na hlasy našich spoluobčanů, kteří se zlobí na rozhodnutí šetřit v zimě teplem kvůli válce na Ukrajině, a argumentují tím, že jde o snížení komfortu, na který mají přece právo. Copak nemají stejné lidské právo lidé na Ukrajině a v Sýrii či Libanonu, nebo v Africe? Kéž by se situace obrátila k lepšímu, ale svatý Václav nám radí nezapomínat na vděčnost. Když biblický Job onemocněl a přišel o své bohatství i rodinné štěstí, řekl pokorně: Bůh dal, Bůh vzal, ať je jméno Pána pochváleno. A časem se nejen uzdravil, ale dostal více, než měl před tím.
Hledáme-li program na skutečné štěstí této země, zastavme se u slov evangelia, kde zazněla část Ježíšovy programové řeči na Hoře blahoslavenství. Chcete být blahoslavení, čili blažení, šťastní?

Záleží na tom, v čem štěstí hledáte, zda v tom, oč můžete snadno přijít, nebo v něčem jiném. Těm, kteří hledají štěstí jen v bohatství a blahobytu, říká Ježíš: Běda vám, protože jste už svou odměnu dostali a spoléháte na to, oč můžete snadno přijít. Šťastnými pak nazývá ty, kteří nemají oč přijít, ale jsou plní naděje a umí se radovat z maličkostí, ty, kteří neudělali středem všeho svoje já a svá domnělá práva, neuzavřeli se do sebe, či do bubliny těch, kteří jim vyhovují, ale mají cíle větší. Otevřeli své oči a vidí druhé lidi, otevřeli svá srdce, vyšli ze sebe a žijí pro štěstí těch druhých. Nepotřebují se prosadit, nepotřebují, aby je všichni poslouchali, aby jim tleskali, nemusí upoutávat pozornost na sebe. Protože milují, hledají dobro druhých. Protože jsou přejícní, radují se z úspěchů a štěstí druhých. Nebudí závist ani žárlivost, ale přinášejí pokoj. Protože mají otevřené oči i rozum, vidí krásu a úspěchy, ale i nezdary a chyby druhých. Ale neodsuzují je, protože znají i chyby své. K druhým jsou milosrdní, protože vědí, že i oni potřebují milosrdenství. Nejsou však zbabělí a dovedou snášet křivdy i urážky a pronásledování pro spravedlnost a pravdu.

Ne všichni přijali Ježíšův program obnovy společnosti. Někteří se tak zatvrdili, že se rozhodli Ježíše zbavit a ukřižovali ho. On to jako věrný svému programu přijal tiše, ale jako vítěz vyšel z hrobu, protože poslední slovo nemá smrt, ale láska. Ti, kteří jeho program přijali, vybudovali naši civilizaci. Rozložili otrokářský systém, protože i v otrocích, v těch nejposlednějších viděli Krista, naučili svět sociálnímu cítění a solidaritě, protože věděli, že je jednou bude soudit Bůh podle toho, jak se chovali k slabým, atd. Nebyli bez chyb, ale ukázali směr a pochopili, že musí začínat každý den znovu. Apoštol národů Pavel je trpělivě vyzýval, jak jsme slyšeli v druhém čtení: projevujte milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte. Nepodmiňujte své odpuštění ničím, protože důvod k odpuštění máte už sami v sobě, když vám odpustil Bůh.

Možná si řeknete: To není pro nás, naše realita je jiná. My jsme plní napětí, které stále více vyhrocujeme a stále s někým bojujeme, jednou v politice, jednou v ekonomice a jindy v rodině, nejvíc na sociálních sítích. Nepřesvědčuji, ale nabízím řešení. Pokud máme odvahu vystrčit nos z české kotliny a vidět ve světových souvislostech, vidíme, že svět je v situaci, kdy je každá dobrá rada drahá.

Proto jsme přišli k svatému Václavu, k jehož soše na Václavském náměstí v Praze přichází náš národ spontánně vždy, když je v tísni, když volá po změně. Ptáme-li se ho dnes na radu, ukazuje nám na Boží slovo, kterým se sám řídil. Kristus nám nabízí programové prohlášení, z jehož přijetí vyrostla evropská kultura, která je dnes ovšem v krizi. Nic moudřejšího nemůžeme udělat, než se vrátit ke svým kořenům. Neudělá to však abstraktní společnost, kultura či politika. To se může podařit jen tehdy, když začneme každý sám u sebe. Děkuji každému, kdo se přidá, kdo přispěje svým dílem ke štěstí konkrétních lidí i naší společnosti.
Svatý Václave, pomoz nám svou přímluvou, jako nám pomáháš svým příkladem!

Zdroj: Arcibiskupství pražské