Obsah
Obsah
Portál
Přihlásit se
7. 3. 2022, 9.45
Čeští a moravští biskupové píší svým diecézanům v této těžké době.
Tento svět potřebuje Kristovo vykoupení, proto se musíme učit podle toho žít, píše arcibiskup Jan Graubner ve svém pastýřském listu pro postní dobu, který se četl v kostelích arcidiecéze v neděli 6. března 2022.
Olomoucký arcibiskup v úvodu svého listu konstatuje, že nežijeme v lehké době, a zmiňuje například pandemii, inflaci a drahé energie i mezinárodní napětí, které v posledních dnech vyústilo ve válečný konflikt. „Svět rozbitý na spousty představ a osobních priorit je v pokušení se hádat a bojovat. Vybudování něčeho pozitivního však nelze dosáhnout štěpením a nesmiřitelným bojem, ale jen spoluprací,“ dodává. Všechny spory přitom jsou jen ukázkou daleko hlubších problémů společnosti, například chápání pravdy, kterou si kdekdo přivlastňuje a prosazuje mocí. „Pravdu ale můžeme jen pokorně hledat. A nejlepší cestou k jejímu nalezení je, když ji hledáme společně,“ říká arcibiskup Graubner.
Zatímco dříve se uznával jen rozum, dnes platí opačný extrém a rozhodující je subjektivní pocit. „Co je dobro a co zlo si rozhoduje každý sám, když už vlastní já povýšil na místo neomylného boha. A protože nejvyšší může být z logiky věci vždy jenom jeden, stávají se všichni ostatní konkurenty nebo protivníky. Pak chybí přátelé či spolupracovníci. Váznou vztahy,“ zdůrazňuje arcibiskup Graubner a dodává: „Žijeme v době obrovské krize vztahů, která je plodem individualismu. Užíváme komunikační prostředky jako nikdy dřív, ale komunikujeme ve svých bublinách a ztrácíme schopnost vytvářet trvalé vztahy. Nejvíce je to vidět na stabilitě a atmosféře rodin.“
Takový svět pak potřebuje přijmout vykoupení od Krista, který všechnu bídu bere na sebe a od křesťanů žádá jen to, aby byli svědky naděje plynoucí z vykoupení. „To ovšem vyžaduje, abychom žili jako lidé, kteří už jsou vykoupeni. Protože to dostatečně neumíme, využijme tyto dny postu k horlivému učení se v Kristově škole a udělejme z postní doby intenzivní kurz života vykoupených,“ vybízí olomoucký arcibiskup a zmiňuje, podle čeho se takový člověk pozná: raduje se tak, že ani každodenní problémy mu nemohou radost pokazit, uprostřed všech nejistot má jistotu, že Bůh jej miluje, spoléhá na Vykupitele, a tak se osvobozuje od vlastního já a přijímá Boží myšlení, požadavky a zásady. „Vykoupený prostě ví, že nepatří sám sobě, ale Kristu, a je klidný, protože Kristus se umí postarat o to, co mu patří,“ dodává arcibiskup Graubner.
K růstu v tomto postoji podle něj mohou pomoci dva úkoly: „Ráno se rozhodněme prožít den jako Kristovi vykoupení a poprosme o Boží pomoc. Večer spočítejme situace, kdy se nám to povedlo, případně promysleme situaci, kterou jsme dnes nezvládli, abychom další den mohli znovu začít,“ říká a pokračuje: „Kurz bude úspěšnější, když o své zkušenosti budeme často s někým mluvit.“ Každému, kdo do této postní školy vstoupí, a zvláště těm, kdo v minulých týdnech udělali zkušenost sněmovních kroužků a mají chuť společně pokračovat, pak děkuje a svůj pastýřský list končí slovy: „Přesvědčivý život vykoupených a zkušenosti uzdravení Boží láskou časem vtáhnou další lidi. Ukáže se, že jde o nejlepší cestu k překonání smrtící fragmentace společnosti a beznaděje pramenící ze ztráty důvěry. Těším se na příchod velikonoční radosti, kterou dá Bůh světu skrze ty, na nichž je vidět, že jsou vykoupeni, a každému z vás ze srdce žehnám.“
Celé znění pastýřského listu zde.
Bratři a sestry v Kristu, spolubratři kněží, správci farností, řeholní komunity, všichni lidé dobré vůle v královéhradecké diecézi,
obracím se na Vás v mimořádně těžké době, kdy miliony lidí ve velmi blízké zemi čelí patrně největšímu zlu, jakého je člověk schopen – vědomému, chtěnému, systematickému a extrémně krutému násilí motivovanému čistou pýchou, která se nedá zakrýt. Za takové situace nemůže být žádný křesťan na vážkách, jak se zachovat. Jsme povoláni do tohoto světa a do tohoto času, abychom pomáhali obětem zmíněného zla. Abychom jim doširoka otevřeli nejenom svá srdce, ale i dveře.
Proto Vás všechny naléhavě prosím o konkrétní pomoc Ukrajincům prchajícím před válečnou agresí, a to bez ohledu na jejich vyznání či přesvědčení. Prosím správce farností, aby jim zpřístupnili ubytovací kapacity far a dalších zařízení, prosím řeholní komunity, aby je vpustily do svých domů, prosím rodiny, aby pomohly tak, jak svedou. Naše diecézní charita a někteří duchovní již od začátku války ubytovaly desítky rodin a dalším poskytují potřebnou pomoc. Nabídli jsme rovněž kapacity biskupského Nového Adalbertina v Hradci Králové, objektu kláštera v Králíkách, Marianum v Krkonoších, prostory v poutním centru Koclířově a na dalších místech. Prosím však také každého z Vás, aby hledal konkrétní způsob, jak může pomoci skutkem lásky ve své domácnosti či ve své obci. Význam takového skutku je nejenom praktický, ale je zároveň projevem křesťanského postoje, otevřením dveří samotnému Kristu, který stojí u dveří a klepe (srov. Zj 3,20).
Před několika lety, v době, kdy se všechny válečné konflikty zdály být našim domovům vzdálené, se vedla bouřlivá diskuse o tom, zda přijímat, či nepřijímat uprchlíky. Mnohdy jsme možná tápali a mezinárodní situace pro nás nebyla srozumitelná. Události posledních dní, kdy konkrétní a hmatatelné zlo zabíjí téměř naše sousedy, nám však jednoznačně ukazuje dělící linku mezi lhostejností a jediným správným křesťanským postojem.
S výjimkou těch nejstarších z nás nikdo nepamatuje válku. Mnozí si však vzpomínáme, s jakou pomocí jsme se setkali za hranicemi, když jsme odcházeli před totalitou. V roce 1983 jsem přišel do Říma studovat bohosloví právě jako uprchlík. Nehrozilo mi ani zdaleka takové nebezpečí jako lidem prchajícím před válkou, i tehdy se mě však s otevřenou náručí ujalo tamní společenství církve a umožnilo mi stát se knězem. Stejně tomu tak bylo i ve Spojených státech, kde jsem mohl projít jáhenskou formací a kněžskými začátky. Tato zkušenost mi nikdy nedovolí, abych na uprchlíky nahlížel jako na někoho nežádoucího. Nikdo přece nedává dobrovolně přednost existenciální nejistotě v cizině před vlastním domovem. A pokud už to udělá, potřebuje naši pomoc v nouzi.
Prosím Vás proto, abyste otevřeli dveře potřebným tak, jak jenom můžete. Abychom mohli pomoc konkrétních dobrovolníků koordinovat a účinně si pomáhat také navzájem, prosím, abyste o ní informovali buď diecézní charitu na e-mailu: ukrajina@hk.caritas.cz či na zvlášť zřízené infolince na telefonním čísle 737 977 757 (od 8:00 do 18:00 hodin). Zde můžete také pomoc nabízet a charita dokáže nabídku zpracovat.
Ty, kteří nemohou pomoci bezprostředně, prosím, abyste navštívili webové stránky diecéze www.bihk.cz či diecézní charity www.hk.caritas.cz, kde je podrobně popsáno, jak přispět finančně či materiálně na pomoc pořádanou naší charitou.
Prosím Vás také o stálou modlitbu za mír, za oběti války, jakož i za obrácení těch, kteří tento těžký hřích vědomě páchají či se na jejich zločinech jakkoliv podílejí. Zvlášť vhodná je v této souvislosti zejména každodenní modlitba Růžence, jak vyplývá z tradice modliteb za mír dle mariánských zjevení ve Fatimě. Tomuto úmyslu zasvěťme, v jednotě s naším milovaným papežem Františkem, i počínající postní dobu, v níž si můžeme něco odříci, na znamení pokání, ve prospěch zcela konkrétních potřebných.
Srdečně Vám děkuji za pomoc, žehnám Vám a svěřuji Vás, jakož i ty, kterým pomáháte, pod mateřskou ochranu Panny Marie.
V Kristu Váš
† biskup Jan
Dáno v Hradci Králové na Popeleční středu dne 2. března 2022
Celé znění pastýřského listu naleznete zde.
Milí diecézané, bratři a sestry v Kristu Ježíši, našem Pánu!
Obracím se na Vás na počátku postní doby, která je poznamenaná tragédií války. Oči nás všech se upírají k Ukrajině, kde strádají tisíce rodin, je prolévána nevinná krev, dokonce i dětí, a statisíce lidí opouští své domovy, vydávají se na útěk, aby si zachránili život. Není divu, přichází-li nám na mysl nejrůznější otázky, proč se tak děje a jak je vůbec možné, že se děje něco tak strašného v dnešní době…?
Evangelium 1. neděle postní nám připomíná Ježíšovo pokušení na poušti, a to dokonce v trojí podobě; o každé z těchto tří podob pokušení by se dalo dlouze mluvit, ale skutečností zůstává, že všichni – každý z nás – jsme nějaké formě pokušení vystaveni, podobně jako tomu byl vystaven i Ježíš, který však dokázal čelit rozhodným „ne“. Pokušitelova slova zaznamenaná v evangeliu zůstávají dodnes velmi vábivá a lákavá: „…všechnu moc a slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“ Přistoupí-li člověk na takovou hru se zlem, může to pro něj znamenat nejen osobní duchovní zkázu, ale také jeho jednání ve svém důsledku nemůže být nic jiného, než velká spoušť, která se může proměnit do nesmírně velkého lidského utrpení a bídy.
Máme spolupracovat s Boží milostí a otevřít se Pánu, jak i koneckonců vyzývá apoštol sv. Pavel: „Jako Boží spolupracovníci vás proto napomínáme, abyste nepřijali milost Boží nadarmo“ (2 Kor 6,1). Chceme tedy upřít svůj zrak na Pána, chceme se obrátit k Pánu, aniž bychom ztráceli čas čekáním na to, obrátí-li se také ti druzí! Boží slovo doléhá k mému sluchu a mne vyzývá k obrácení!
„Obraťte se ke mně celým svým srdcem“. Liturgický obřad udělování popelce na počátku doby postní je pro nás výrazem našeho osobního odhodlání, ochoty a touhy po obrácení. Vlastně i celá postní doba je nám drahocenným Božím darem, kdy máme příležitost – víc než kdykoli jindy – využít modlitby, postu a almužny, tedy těch prostředků, díky nimž je možné přiblížit se víc k Pánu a zakusit jeho pokoj a radost.
Již minulou neděli jste mnozí z Vás, milí diecézané, přispěli finančně do sbírky na pomoc strádajícím bratřím a sestrám z Ukrajiny. Za Vaši velkorysost Vám tímto způsobem chci vyjádřit upřímné „Pán Bůh zaplať“! Jestliže se mnozí další dotazují na způsob pomoci, pak je možné získat bližší informace na web. stránkách buď Českobudějovické diecéze (www.bcb.cz) nebo Českobudějovické diecézní charity (www.dchcb.cz), případně je také možné obrátit se přímo na Charitu, která se snaží poskytovat účinnou pomoc. Nikdo z nás by neměl zůstat lhostejným! Všichni bychom se měli snažit podle svých možností hledat konkrétní způsob pomoci, ať již materiální či duchovní. Jistě i s vědomím, že i když postiženým válkou naše pomoc nemůže plně nahradit domovy a rodiny, může se přesto pro ně stát dotekem Boží dobroty a lásky, která dokáže zmírnit jejich utrpení.
Dnešního dne si ještě dovoluji obrátit se na Vás, své diecézány, abych Vás všechny vyzval k opravdu intenzivní modlitbě a také k tomu, abyste neváhali přinášet své osobní oběti za ty, kdo mají v rukou moc; především tedy, politici a státníci, aby nalezli cestu k mírovému řešení tohoto tragického válečného konfliktu. Spojme se společně a zahrňme do svých modliteb všechny oběti války, ale prosme i za obrácení těch, kdo nesou odpovědnost za toto lidské utrpení.
Panna Maria, která stála jako pod křížem svého Syna, jako „Matka Bolestná“, kéž nás provází postním putováním a kéž nás uvádí ke stále hlubšímu poznání Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého! Svěřuji Vás do její mateřské péče a vyprošuji, aby i tato postní doba přinesla své duchovní plody.
Modlím se za Vás a ze srdce Vám všem žehnám!
† Vlastimil, biskup českobudějovický
Přečteno při všech bohoslužbách na 1. neděli postní 6. března 2022.
Celé znění pastýřského listu naleznete zde.
Sestry a bratři, milí přátelé,
velmi rád bych několika slovy povzbudil především Vás, kteří jste se už ocitli na území naší Litoměřické diecéze jako uprchlíci z nejvíce postižených ukrajinských měst a nalezli jste u nás přístřeší, pomoc a laskavé přijetí. Chtěl bych právě Vám potvrdit, že sem k nám nepřicházíte jako vyslovení cizinci a přistěhovalci ve smyslu totálních vyhnanců a bezdomovců. Nejste zde v cizině, neboť v naší diecézi již několik let žijí Vaši krajané. Ukrajinští pracovníci jsou tu často i se svými rodinami, a navíc jsou zde přítomni a pastoračně slouží i Vaši, a už i naši, ukrajinští kněží. Jistě ti všichni budou nápomocni všem Vám, v těchto dnech přicházejícím, protože nebude asi pro každého z Vás jednoduché se ihned orientovat v novém prostředí. Prosím právě je, aby se pokusili zmírnit Vaše nemalé bolesti a smutky. A pak, je tu již operativně vytvořená koordinovaná pomoc právě pro Vás. Neváhejte se se svými starostmi obrátit na místní farnost, nebo přímo na mne, litoměřického biskupa.
Obracím se ale i na Vás, své diecézány, kteří v těchto dnech vnímáte svou lidskou a křesťanskou povinnost nezůstat lhostejným. Otevíráte svá srdce a chápete životní osudy svých bližních, nyní opravdu bližních, postižených ztrátou domova, své vlasti, svých blízkých. Děkuji Vám, že si uvědomujete, jak tísnivě je svírána každá duše uprchlíka, zvláště žen, dětí a starších jejich příbuzných. Účinná pomoc pro ně je zatím dobře organizována charitou, diecézí, představiteli měst a obcí. Nebyla by však tak účinná, kdybyste ji nepodporovali i Vy svou vlastní dobročinností a vynalézavostí člověka dobré vůle. Vím, současná válečná krize přichází ve dnech, kdy jsme se sotva vzpamatovali z krize pandemické. Může nám to připomínat sled biblických ran. Těch bylo několik, ale každou další ranou a zkouškou se blížilo vědomí, že Bůh sice dopouští, ale neopouští. Nedejme si vzít naději. Povzbuzujme se navzájem slovy Panny Marie při svatbě v Káni galilejské: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ Nezmýlíme se, když se přidržíme životního Ježíšova programu. V něm je místo jak pro modlitbu, tak i pro půst. Hluboká radost z možnosti vykonat něco dobrého i na svůj vlastní úkor, nikoho nemine.
Vděčně Váš,
† Jan
Celé znění výzvy naleznete zde.
Motto:
„Každá nenávist, každá zvednutá pěst proti bratru je prohrou.“ (kardinál Stefan Wyszyński)
Shromáždili jsme se zde v pražské katedrále sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie, kterou nechal vystavět císař a král Karel IV. Proč vzpomínám tohoto panovníka? Důvod je zřejmý - tím je osud Ukrajiny. Osud starobylého a slavného města Kyjeva, o kterém snil náš panovník, protože chtěl, aby se i Kyjevská Rus stala součástí tehdejší sjednocené Evropy, kterou byla tehdejší Svatá říše římská. Postavy sv. Cyrila a Metoděje, sv. Václava, sv. Vojtěcha a zvláště sv. Ludmily nás spojují s ukrajinským národem pouty víry, naděje i vzájemné lásky v Ježíši Kristu.
Osud ukrajinského národa a jeho země nás nemůže nechat lhostejnými, protože celá staletí nás spojuje nejen slovanská řeč ale také i staroslověnský překlad Bible, Knihy knih. Ze Starého zákona jsme četli úryvek o bratrovraždě, příběh Kaina a Ábela. Proto jsem použil motto, kterým jsou slova statečného kardinála primase Polski Stefana Wyszyńského: „Každá nenávist, každá zvednutá pěst proti bratru je prohrou.“
Nezákonné přepadení Ukrajiny je analogií biblického příběhu o prvé bratrovraždě. Mnozí vidí analogii mezi slovy Vladimira Putina a výroky Adolfa Hitlera, kterými ospravedlňoval přepadení Polska. Mnozí v tomto kroku vidí analogii s rokem 1968 a s okupací naší vlasti. Přesto je nutné vidět rozdíly. Okupace, válka a násilí na Ukrajině zasadí nezhojitelnou ránu do vztahů národů, jejichž kultura a společné dějiny byly tímto nerozvážným a krutým krokem nelítostně zpřetrhány. Podobné činy ruských vladařů způsobily to vícekrát. Tentokrát je rána srovnatelná jedině s opětovnou zkušeností Poláků.
Můžeme však s určitou nadějí a tichou radostí konstatovat, že masové demonstrace proti této nespravedlivé válce v Sankt-Petěrburgu jako i v Moskvě ukazují nesouhlas a odsouzení vládcova kroku. Ano, v mnohém nám reakce pragmatických a často i cynických politiků mohou připomenout náš osud, kterým byla německá okupace v roce 1939 a reakce západních mocností či spíše nečinnost vůči zaškrcené demokracii Československé republiky. Tehdy se ozval jen papež Pius XI., který měl odvahu odsoudit fašismus, nacismus i komunismus, ano měl odvahu nejenom vyjádřit soucit ale tuto zradu neuznal. Dovolím si položit řečnickou otázku: nechybějí na bulvárech evropských měst i městech Spojených států amerických demonstranti a projevy sympatií a solidarity, které by donutily politiky k činu dokud je čas?
Kdo je nejvíce ohrožen: děti, ženy - matky a bezbranní staří lidé. Slova Evangelia patří těm, kteří nesou odpovědnost za naše osudy, za bezpečnost, svobodu a mír v Evropě i ve světě. Rád bych proto poděkoval představitelům našeho politického a společenského života, kteří se dokázali spojit a vyslovit pravdivé odsouzení této agrese. Děkuji jak prezidentovi České republiky, předsedovi a členům vlády, členům Parlamentu ČR, tak i Vám přítomným diplomatům, kteří vyjadřujete solidaritu se sestrami a bratřími ukrajinské národnosti spolu s námi. Dovolím si připomenout slova vyššího kyjevsko-halyčského arcibiskupa Svjatoslava Ševčuka: „Bůh je vždy na straně obětí agrese.“
Amen!
Promluva ze mše svaté za mír 25. února 2022 v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha.
Sestry a bratři,
slyšeli jsme v dnešním evangeliu jednu zásadní věc, která se týká skutečného postu a skutečné modlitby. Totiž že mají svůj vlastní vnitřní smysl, který nemá význam dávat na odiv. Dokonce bylo jednoznačně řečeno, že čím více bude naším záměrem učinit sebevětší činy postu či modlitby známými, tím větší je riziko, že celé postění se i modlení bude úplně na houby.
Na začátku postu se tedy ptejme po skutečném smyslu toho, proč se postit a proč se modlit více než v jiných částech roku. Letos bych řekl, že tím zásadním důvodem, proč se máme postit a modlit, je to, abychom měli skutečně zaostřeno na pevný bod, na nějž se můžeme spolehnout v této velmi náročné, složité a troufám si říci tragické době, kterou prožíváme po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu. Věříme a doufáme, že tím pevným bodem je Ježíš Kristus, ukřižovaný a zmrtvýchvstalý. Jsme pozváni, abychom právě Jeho milovali, protože On si zamiloval nás.
Podobně jako jsem v adventní době uvažoval o víře, naději a lásce jako o základních hodnotách našeho duchovního života (záznam rekolekce ze 4. 12. 2021 ZDE), chci nás všechny dnes vyzvat, aby tato postní doba byla skrze půst a modlitbu prostředkem k růstu naší víry, naděje a lásky.
Víra je založena na pravdě, kterou dnes uslyšíme, když se necháme označit popelem. Tato víra stojí na tom, že víme, že jsme prach a v prach se obrátíme, jestliže do našeho života nevstoupí Bůh se svou silou dobra a lásky. Víra stojí na tom, že jsme stále znovu a znovu voláni k obrácení, které nás vede k možnosti věřit radostné zvěsti o Bohu, který právě tuto nicotnost, obracející se v prach našeho života, mění ve velikost člověka milovaného Bohem. Jsme pozváni prohloubit tuto víru, stojící na pravdě o lidské nicotě, kterou Bůh pozvedá k nebeským výšinám. Kéž tato víra – pravdivá v lidské ubohosti a veliká v Božím milosrdenství – roste a stává se opěrným bodem našeho života v těchto těžkých časech.
Jsme voláni k tomu, abychom oživili svoji naději. Naději, kterou jsme zachráněni a která nám říká, že Boží moc, která stojí na straně dobra a dobro naplňuje, je silnější než zlo. To je naše naděje. Naší nadějí je i to, že Bůh je natolik blízký člověku a natolik zahleděný do naší spásy, že ať už se bude silou zla dít cokoli, dobro zvítězí. Ačkoli na základě zpráv, které čteme na internetu nebo slyšíme v rádiu či v televizi, můžeme o vítězství dobra někdy pochybovat.
Kéž nám náš půst zaostří zrak na skutečnou naději, která se zakládá na Boží moci a Boží blízkosti člověku. V současné době mnohé jiné naděje došly ke svému konci. My ovšem žijeme z naděje, stojící v základě toho, že jsme uvěřili v Boha, který se stal člověkem, žil náš život, pro nás zemřel a vstal z mrtvých. Kéž zaostříme na tuto naději skrze půst, který nás zbavuje různých balastů toho, co nám namlouvá, že svoji naději můžeme zaměřit k jiné věci než k Bohu samotnému. Kéž svůj zrak zaostříme tak, že nás naše naděje ochrání od strachu, svazujícího a ničícího naše životy.
Kéž nás půst a modlitba také zdokonalí v lásce. V lásce, jež nám byla dána v Bohu, který pro nás zvítězil v lásce, na kterou budeme schopni odpovídat láskou svou. Láskou, která bude prakticky konkrétní a hmatatelná v naší schopnosti a ochotě otevřít svá srdce potřebným, kteří naši lásku potřebují, aby mohli i nadále věřit v dobro, které je silnější než zlo. Protože oni toho zla zažívají nesmírně mnoho, což si asi ani neumíme představit.
Kéž nám půst a modlitba zaostří naše možnosti vidět, jak pomáhat z lásky. Jak pomáhat způsobem, ve kterém bude přítomno naše srdce. Kéž jsme těmi, kteří právě proto, že v pravdě věří, doufají a milují, jsou světlem pro svět, který se v současné době potácí ve velkých temnotách.
Kéž pro půst, který zaostří naše zraky, jsme těmi, kteří mohou být oporou druhým a kteří i v situaci, která je lidsky velmi náročná, věří, že našli pevný bod, který dává možnost žít v pokoji srdce i vztahů. Kéž půst, do kterého vstupujeme, je pro nás cestou, na kterou se skutečně vydáme, jak zní motto naší diecéze pro tento tak zvláštní rok. Kéž se vydáme na cestu orientováni Bohem, který miluje člověka. Amen.
Tisk
