František: Učme se od mudrců na cestě do Betléma touze po Bohu

Mudrci putují do Betléma. Jejich pouť promlouvá i k nám: jsme povoláni kráčet k Ježíši, protože on je tou Polárkou, která osvětluje nebe života a řídí naše kroky k pravé radosti. Kde však pouť mudrců k Ježíši začala? Co vedlo tyto muže z Východu k tomu, aby se vydali na cestu?

Měli skvělé alibi, aby se nevydali na cestu. Byli to mudrci a astrologové, měli slávu a bohatství. Jakmile dosáhli takového kulturního, sociálního a ekonomického zabezpečení, mohli se spokojit s tím, co znali a co měli, být pohodlní - mít pohodlí. Místo toho se nechali vyrušit. Nechali se znepokojit otázkou a znamením: 'Kde je ten, který se narodil? Viděli jsme vycházet jeho hvězdu...' a tak dále (Mt 2,2). Jejich srdce se nenechává znecitlivět v doupěti apatie, ale žízní po světle; není zlenivělé, ale rozněcuje se touhou po nových obzorech. Jejich oči nejsou obráceny k zemi, ale jsou to okna otevřená do nebe. Jak řekl Benedikt XVI., byli to 'muži neklidného srdce. [...] Očekávající muži, kteří nebyli spokojeni se svým zaručeným příjmem a společenským postavením [...]. Byli to hledači Boha' (Homilie ze 6. ledna 2013).

Odkud se bere ten zdravý neklid, který je přivedl k putování? Pochází z touhy. Zde je jejich vnitřní tajemství: umět toužit. Zamysleme se nad tím. Toužit znamená udržovat při životě oheň, který v nás hoří a nutí nás hledat za hranicemi bezprostředního, za hranicemi viditelného. Toužit znamená přijímat život jako tajemství, které nás přesahuje, jako stále otevřenou cestu, která nás zve, abychom se podívali dál, protože život není jen 'tady', ale také 'jinde'. Je to jako prázdné plátno, které je třeba pomalovat. Velký malíř Van Gogh napsal, že ho potřeba Boha vedla k tomu, aby v noci chodil malovat hvězdy. Ano, protože tak nás Bůh stvořil: uhnětené touhou. Takto nás Bůh stvořil: plné touhy; zaměřené jako mudrci ke hvězdám. Bez nadsázky můžeme říci, že jsme tím, po čem toužíme. Protože jsou to touhy, které rozšiřují náš pohled a posouvají život dál: dál za bariéry zvyku, dál za život zploštělý konzumem, dál za opakující se a unavenou víru, dál za strach vystavit se nebezpečí, angažovat se pro druhé a pro dobro. 'Náš život,' říká svatý Augustin, 'je gymnastika touhy' (Pojednání o prvním listu svatého Jana, IV, 6). To je život: cvičení v touze.

Bratři a sestry, stejně jako u mudrců, tak i u nás: cesta životem a cesta víry potřebuje touhu, vnitřní pohnutku. Mnohokrát žijeme v duchu parkování, žijeme zaparkovaní, bez tohoto impulsu touhy, který nás přivádí dál, vede nás vpřed. Je dobré, abychom se sami sebe ptali: Jak jsme na tom s vírou? Nezůstali jsme příliš dlouho uvězněni v konvenčním, vnějším, formálním náboženství, které už nezahřívá srdce a nemění životy? Vyvolávají naše slova a rituály v srdcích lidí touhu přiblížit se Bohu, nebo jsou 'mrtvým jazykem', který mluví jen sám o sobě a k sobě? Je smutné, když společenství věřících už netouží a unavené se vleče v řízení věcí, místo aby se nechalo přemoci Ježíšem, rušivou a znepokojující radostí evangelia. Je smutné, když kněz zavře dveře touhy. Je smutné propadat klerikálnímu funkcionalismu. Je to velmi smutné.

Krize víry v našem životě a v naší společnosti souvisí také s vymizením touhy po Bohu. Souvisí to se spánkem ducha, se zvykem žít spokojeně ze dne na den, aniž bychom se ptali, co od nás Bůh chce. Jsme příliš pohlceni pozemskými mapami a zapomněli jsme pozvednout oči k nebi; jsme nasyceni mnoha věcmi, ale chybí nám nostalgie po tom, co nám chybí. Nostalgie po Bohu... Upnuli jsme se na své potřeby, na to, co budeme jíst a co si oblečeme (srov. Mt 6,25), a nechali jsme vyprchat touhu po tom, co je mimo nás. A ocitáme se v bulimii komunit, které mají všechno a v srdci často necítí nic. Uzavření lidé, uzavřená společenství, uzavření biskupové, uzavření kněží, uzavřené zasvěcené osoby, protože nedostatek touhy vede ke smutku a lhostejnosti. Smutné komunity. Smutní kněží. Smutní biskupové.

Především se však podívejme sami na sebe a ptejme se: Jak se daří na cestě mé víry? Tuto otázku si dnes můžeme položit každý z nás. Jak probíhá cesta mé víry? Je zaparkovaná, nebo je na cestě? Víra, aby se mohla vydat na cestu a začít znovu, musí být podnícena touhou, aby se vystavila dobrodružství živého a intenzivního vztahu s Bohem. Je však mé srdce stále oživováno touhou po Bohu? Nebo ho nechám uhasit zvykem a zklamáním? Dnes, bratři a sestry, je den, kdy si tyto otázky můžeme klást. Dnes je den, kdy se můžete vrátit k vyživující touze. A jak to udělat? Vydejme se do 'školy touhy', vydejme se k mágům (třem králům). Budou nás učit ve své škole touhy. Podívejme se na jejich kroky a vyvodíme z nich určité závěry.

Především se vydávají na cestu při východu hvězdy: učí nás, že v životě stejně jako ve víře musíme vždy začínat každý den znovu, protože víra není brnění, které nás spoutává, ale fascinující cesta, neustálý a neklidný pohyb, na kterém vždy s rozlišováním hledáme Boha.

Mudrci se tedy v Jeruzalémě ptají: ptají se, kde je Dítě. Učí nás, že je třeba klást otázky, pozorně naslouchat otázkám srdce, svědomí, protože tak často mluví Bůh, který nás oslovuje spíše otázkami než odpověďmi. A to se musíme dobře naučit: Bůh nás oslovuje spíše otázkami než odpověďmi. Ale nechme se také znepokojovat otázkami dětí, pochybnostmi, nadějemi a touhami lidí naší doby. Cesta znamená nechat se dotazovat.

Mudrci také vyzývají Heroda. Učí nás, že potřebujeme odvážnou víru, která se nebojí zpochybňovat obskurní logiku moci a která se stává semenem spravedlnosti a bratrství ve společnosti, kde i dnes mnozí Herodové rozsévají smrt a za lhostejnosti mnohých zabíjejí chudé a nevinné.

Nakonec se mudrci vracejí 'jinou cestou' (Mt 2,12): provokují nás, abychom se vydali po nových cestách. Je to tvořivost Ducha, který vždy tvoří nové věci. To je také jeden z úkolů synody, který v této chvíli plníme: společně naslouchat, aby nám Duch svatý naznačil nové cesty, způsoby, jak přinést evangelium do srdcí těch, kteří jsou lhostejní, kteří jsou daleko, kteří ztratili naději, ale hledají to, co našli mudrci, 'velkou radost' (Mt 2,10). Vyjít 'za hranice', jít vpřed...

Na vrcholu jejich cesty však nastává zásadní okamžik: když dorazí na místo určení, 'padnou na tvář a klaní se Dítěti' (srov. v. 11). Klanějí se. Pamatujme na to, že cesta víry nachází podnět a naplnění pouze v Boží přítomnosti. Touha se obnoví pouze tehdy, když znovu získáme chuť klanět se. Touha vás vede k uctívání a uctívání vás nutí obnovovat svou touhu. Protože touha po Bohu roste pouze v Boží přítomnosti. Protože jen Ježíš uzdravuje touhy. Z čeho? Obnovuje je z diktatury potřeb. Srdce totiž onemocní, když se touhy shodují pouze s potřebami. Bůh naopak touhy povznáší, očišťuje je, uzdravuje, zbavuje je sobectví a otevírá nás lásce k němu a k našim bratrům a sestrám. Proto nezapomínáme na adoraci, na modlitbu klanění, která u nás není tak běžná: klanět se v tichu. Proto nezapomínejme na adoraci, prosím.

A když půjdeme touto cestou každý den, budeme mít jistotu jako Mudrci, že i v nejtemnějších nocích svítí hvězda. Je to hvězda Pána, který přichází, aby se postaral o naše křehké lidství. Vydejme se k Němu. Nedopřejme apatii a rezignaci, aby nás uvěznily ve smutku plochého života. Přijměme neklid Ducha, neklidná srdce. Svět očekává od věřících nový impuls směrem k nebi. Jako mudrci pozvedněme hlavu, naslouchejme touze svého srdce, následujme hvězdu, kterou nad námi Bůh rozzáří. A jako neklidní hledači zůstaňme otevřeni Božím překvapením. Bratři a sestry, sněme, hledejme, klanějme se.

Mudrci putují do Betléma. Jejich pouť promlouvá i k nám: jsme povoláni kráčet k Ježíši, protože on je tou Polárkou, která osvětluje nebe života a řídí naše kroky k pravé radosti. Kde však pouť mudrců k Ježíši začala? Co vedlo tyto muže z Východu k tomu, aby se vydali na cestu?

Měli skvělé alibi, aby se nevydali na cestu. Byli to mudrci a astrologové, měli slávu a bohatství. Jakmile dosáhli takového kulturního, sociálního a ekonomického zabezpečení, mohli se spokojit s tím, co znali a co měli, být pohodlní - mít pohodlí. Místo toho se nechali vyrušit. Nechali se znepokojit otázkou a znamením: 'Kde je ten, který se narodil? Viděli jsme vycházet jeho hvězdu...' a tak dále (Mt 2,2). Jejich srdce se nenechává znecitlivět v doupěti apatie, ale žízní po světle; není zlenivělé, ale rozněcuje se touhou po nových obzorech. Jejich oči nejsou obráceny k zemi, ale jsou to okna otevřená do nebe. Jak řekl Benedikt XVI., byli to 'muži neklidného srdce. [...] Očekávající muži, kteří nebyli spokojeni se svým zaručeným příjmem a společenským postavením [...]. Byli to hledači Boha' (Homilie ze 6. ledna 2013).

Odkud se bere ten zdravý neklid, který je přivedl k putování? Pochází z touhy. Zde je jejich vnitřní tajemství: umět toužit. Zamysleme se nad tím. Toužit znamená udržovat při životě oheň, který v nás hoří a nutí nás hledat za hranicemi bezprostředního, za hranicemi viditelného. Toužit znamená přijímat život jako tajemství, které nás přesahuje, jako stále otevřenou cestu, která nás zve, abychom se podívali dál, protože život není jen 'tady', ale také 'jinde'. Je to jako prázdné plátno, které je třeba pomalovat. Velký malíř Van Gogh napsal, že ho potřeba Boha vedla k tomu, aby v noci chodil malovat hvězdy. Ano, protože tak nás Bůh stvořil: uhnětené touhou. Takto nás Bůh stvořil: plné touhy; zaměřené jako mudrci ke hvězdám. Bez nadsázky můžeme říci, že jsme tím, po čem toužíme. Protože jsou to touhy, které rozšiřují náš pohled a posouvají život dál: dál za bariéry zvyku, dál za život zploštělý konzumem, dál za opakující se a unavenou víru, dál za strach vystavit se nebezpečí, angažovat se pro druhé a pro dobro. 'Náš život,' říká svatý Augustin, 'je gymnastika touhy' (Pojednání o prvním listu svatého Jana, IV, 6). To je život: cvičení v touze.

Bratři a sestry, stejně jako u mudrců, tak i u nás: cesta životem a cesta víry potřebuje touhu, vnitřní pohnutku. Mnohokrát žijeme v duchu parkování, žijeme zaparkovaní, bez tohoto impulsu touhy, který nás přivádí dál, vede nás vpřed. Je dobré, abychom se sami sebe ptali: Jak jsme na tom s vírou? Nezůstali jsme příliš dlouho uvězněni v konvenčním, vnějším, formálním náboženství, které už nezahřívá srdce a nemění životy? Vyvolávají naše slova a rituály v srdcích lidí touhu přiblížit se Bohu, nebo jsou 'mrtvým jazykem', který mluví jen sám o sobě a k sobě? Je smutné, když společenství věřících už netouží a unavené se vleče v řízení věcí, místo aby se nechalo přemoci Ježíšem, rušivou a znepokojující radostí evangelia. Je smutné, když kněz zavře dveře touhy. Je smutné propadat klerikálnímu funkcionalismu. Je to velmi smutné.

Krize víry v našem životě a v naší společnosti souvisí také s vymizením touhy po Bohu. Souvisí to se spánkem ducha, se zvykem žít spokojeně ze dne na den, aniž bychom se ptali, co od nás Bůh chce. Jsme příliš pohlceni pozemskými mapami a zapomněli jsme pozvednout oči k nebi; jsme nasyceni mnoha věcmi, ale chybí nám nostalgie po tom, co nám chybí. Nostalgie po Bohu... Upnuli jsme se na své potřeby, na to, co budeme jíst a co si oblečeme (srov. Mt 6,25), a nechali jsme vyprchat touhu po tom, co je mimo nás. A ocitáme se v bulimii komunit, které mají všechno a v srdci často necítí nic. Uzavření lidé, uzavřená společenství, uzavření biskupové, uzavření kněží, uzavřené zasvěcené osoby, protože nedostatek touhy vede ke smutku a lhostejnosti. Smutné komunity. Smutní kněží. Smutní biskupové.

Především se však podívejme sami na sebe a ptejme se: Jak se daří na cestě mé víry? Tuto otázku si dnes můžeme položit každý z nás. Jak probíhá cesta mé víry? Je zaparkovaná, nebo je na cestě? Víra, aby se mohla vydat na cestu a začít znovu, musí být podnícena touhou, aby se vystavila dobrodružství živého a intenzivního vztahu s Bohem. Je však mé srdce stále oživováno touhou po Bohu? Nebo ho nechám uhasit zvykem a zklamáním? Dnes, bratři a sestry, je den, kdy si tyto otázky můžeme klást. Dnes je den, kdy se můžete vrátit k vyživující touze. A jak to udělat? Vydejme se do 'školy touhy', vydejme se k mágům (třem králům). Budou nás učit ve své škole touhy. Podívejme se na jejich kroky a vyvodíme z nich určité závěry.

Především se vydávají na cestu při východu hvězdy: učí nás, že v životě stejně jako ve víře musíme vždy začínat každý den znovu, protože víra není brnění, které nás spoutává, ale fascinující cesta, neustálý a neklidný pohyb, na kterém vždy s rozlišováním hledáme Boha.

Mudrci se tedy v Jeruzalémě ptají: ptají se, kde je Dítě. Učí nás, že je třeba klást otázky, pozorně naslouchat otázkám srdce, svědomí, protože tak často mluví Bůh, který nás oslovuje spíše otázkami než odpověďmi. A to se musíme dobře naučit: Bůh nás oslovuje spíše otázkami než odpověďmi. Ale nechme se také znepokojovat otázkami dětí, pochybnostmi, nadějemi a touhami lidí naší doby. Cesta znamená nechat se dotazovat.

Mudrci také vyzývají Heroda. Učí nás, že potřebujeme odvážnou víru, která se nebojí zpochybňovat obskurní logiku moci a která se stává semenem spravedlnosti a bratrství ve společnosti, kde i dnes mnozí Herodové rozsévají smrt a za lhostejnosti mnohých zabíjejí chudé a nevinné.

Nakonec se mudrci vracejí 'jinou cestou' (Mt 2,12): provokují nás, abychom se vydali po nových cestách. Je to tvořivost Ducha, který vždy tvoří nové věci. To je také jeden z úkolů synody, který v této chvíli plníme: společně naslouchat, aby nám Duch svatý naznačil nové cesty, způsoby, jak přinést evangelium do srdcí těch, kteří jsou lhostejní, kteří jsou daleko, kteří ztratili naději, ale hledají to, co našli mudrci, 'velkou radost' (Mt 2,10). Vyjít 'za hranice', jít vpřed...

Na vrcholu jejich cesty však nastává zásadní okamžik: když dorazí na místo určení, 'padnou na tvář a klaní se Dítěti' (srov. v. 11). Klanějí se. Pamatujme na to, že cesta víry nachází podnět a naplnění pouze v Boží přítomnosti. Touha se obnoví pouze tehdy, když znovu získáme chuť klanět se. Touha vás vede k uctívání a uctívání vás nutí obnovovat svou touhu. Protože touha po Bohu roste pouze v Boží přítomnosti. Protože jen Ježíš uzdravuje touhy. Z čeho? Obnovuje je z diktatury potřeb. Srdce totiž onemocní, když se touhy shodují pouze s potřebami. Bůh naopak touhy povznáší, očišťuje je, uzdravuje, zbavuje je sobectví a otevírá nás lásce k němu a k našim bratrům a sestrám. Proto nezapomínáme na adoraci, na modlitbu klanění, která u nás není tak běžná: klanět se v tichu. Proto nezapomínejme na adoraci, prosím.

A když půjdeme touto cestou každý den, budeme mít jistotu jako Mudrci, že i v nejtemnějších nocích svítí hvězda. Je to hvězda Pána, který přichází, aby se postaral o naše křehké lidství. Vydejme se k Němu. Nedopřejme apatii a rezignaci, aby nás uvěznily ve smutku plochého života. Přijměme neklid Ducha, neklidná srdce. Svět očekává od věřících nový impuls směrem k nebi. Jako mudrci pozvedněme hlavu, naslouchejme touze svého srdce, následujme hvězdu, kterou nad námi Bůh rozzáří. A jako neklidní hledači zůstaňme otevřeni Božím překvapením. Bratři a sestry, sněme, hledejme, klanějme se.

_{Zdroj: Vatican News, česká redakce}