Papež: Usilujeme o zviditelnění, ale Bůh přišel mezi neviditelné

_{Foto: Vatican Media}

Noc se rozzářila světlem. Objeví se anděl, pastýře zahalí Pánova sláva a konečně přichází po staletí očekávaná zpráva: „Dnes se vám narodil Spasitel - to je Kristus Pán“ (Lk 2,11). Překvapivé však je, co anděl dodává. Ukazuje pastýřům, jak najít Boha, který přišel na zem: „Toto je pro vás znamení: Naleznete děťátko zavinuté do plánek a položené v jeslích“ (v. 12). Právě to je znamení: Dítě. Právě a jen toto: Dítě, v surové chudobě jeslí. Žádná světla, žádná nádhera, žádné sbory andělů. Pouze dítě. Nic jiného, jak předpověděl Izajáš: „Dítě se nám narodilo“ (Iz9,5). 

Evangelium klade důraz na tento kontrast. Vypráví o Ježíšově narození, počínaje sčítáním lidu, které nařídil císař Augustus. Ukazuje na tohoto císaře v jeho velikosti. Hned nato nás ovšem přivádí do Betléma, kde není nic velikého - jen chudé dítě zavinuté do plenek a kolem něj pastýři. Právě tam je Bůh, v nepatrnosti. A v tom je také poselství pro nás: Bůh si nezakládá na velikosti, nýbrž sestupuje do nepatrnosti. Nepatrnost je způsob, jaký si zvolil, aby nás oslovil, aby se dotkl našich srdcí, aby nás zachránil a přivedl zpět k tomu, na čem záleží.

Bratři a sestry, když stojíme před jesličkami, podívejme se do jejich středu, nehleďme na světla a výzdobu - jakkoli je krásná - ale rozjímejme nad Dítětem. V jeho nepatrnosti je celý Bůh. Rozpoznejme ho: „Dítě, ty jsi Bůh, Bůh v dítěti.“ Dovolme, aby námi pronikl tento skandální úžas. Ten, který zahrnuje celý vesmír, potřebuje být držen v náručí. Ten, který stvořil slunce, potřebuje zahřát. Zosobněnou něžnost je třeba hýčkat. Nekonečná láska má droboučké srdce, které vydává slabý tlukot. Věčné Slovo je dětinské, a tedy neschopné řeči. Chléb života musí být živen. Stvořitel světa je bezdomovec. Dnes je všechno převrácené: Bůh přichází na svět jako malý. Jeho velikost se ukazuje v nepatrnosti.

A my - ptejme se sami sebe - dokážeme přijmout tuto Boží cestu? Právě v tom spočívá vánoční výzva: Bůh se zjevuje, avšak lidé mu nerozumějí. V očích světa se činí nepatrným, a my se nadále snažíme o velikost podle měřítek světa, možná dokonce v jeho jménu. Bůh se snižuje a my chceme šplhat na piedestal. Nejvyšší ukazuje k pokoře a my aspirujeme na zviditelňování, chceme být vidět. Bůh hledá pastýře, neviditelné, my hledáme viditelnost. Ježíš se narodil, aby sloužil, a my se léta honíme za úspěchem. Bůh nehledá sílu a moc, žádá něhu a vnitřní nepatrnost.

Právě o to bychom měli prosit Ježíše o Vánocích: o milost nepatrnosti. „Pane, nauč nás milovat nepatrnost. Pomoz nám pochopit, že je to cesta k opravdové velikosti.“ Co však konkrétně znamená přijímat nepatrnost? Především to znamená věřit, že Bůh chce přijít do malých věcí v našem životě, chce se zabydlet v každodenní realitě, v jednoduchých gestech, která děláme doma, v rodině, ve škole, v práci. Právě v našem obyčejném životě chce dosáhnout neobyčejných věcí. A v tom je poselství velké naděje: Ježíš nás vyzývá, abychom si vážili maličkostí v životě a znovu je objevili. Je-li v nich On s námi, co nám schází? Zanechme tedy lítosti nad velikostí, kterou nemáme. Zanechme lamentací a zkormoucených tváří, chtivosti, která z nás činí nespokojence! Nepatrnost, úžas nad tímto malým dítětem - v tom spočívá (vánoční) poselství.

Jde ale ještě o víc. Ježíš nechce přijít jen do maličkostí našeho života, ale také do naší nepatrnosti, tam, kde se cítíme slabí, křehcí, nedostateční, možná i chybující. Sestro a bratře, pokud tě stejně jako v Betlémě obklopuje temnota noci, pokud kolem sebe cítíš chladnou lhostejnost, pokud rány, které v sobě nosíš, volají: „Nic neznamenáš, nemáš žádnou cenu, nikdy nebudeš milován tak, jak bys chtěl,“ pokud snad pociťuješ něco takového, Bůh ti této noci odpovídá a říká: „Miluji tě takového, jaký jsi. Tvá nepatrnost mě neděsí, tvá křehkost mě neznepokojuje. Stal jsem se malým pro tebe, abych byl tvým Bohem, abych se stal tvým bratrem. Milovaný bratře, milovaná sestro, nebojte se mě, ale ve mně objev svou velikost. Jsem ti nablízku a žádám tě jen o toto: Důvěřuj mi a otevři mi své srdce.“

Přijmout nepatrnost znamená ještě jednu věc: přijmout Ježíše v těch, kdo jsou dnes nepatrní. Znamená to milovat ho v nejposlednějších a sloužit mu v chudých. Právě oni se nejvíce podobají Ježíši, který se narodil v chudobě. A právě v nich chce být uctíván. V tuto noc lásky se nás zmocňuje jediná obava, abychom  snad nezranili Boží lásku v tom, že budeme ve své lhostejnosti pohrdat chudými. Právě oni jsou Ježíšovi vyvolení, kteří nás jednoho dne přivítají v nebi. Jedna básnířka napsala: „Kdo nenašel nebe tady dole, mine se s ním tam nahoře“ (E. Dickinson, Poems, P96-17). Neztrácejme ze zřetele Nebe, pečujme o Ježíše už teď, pohlaďme ho v potřebných, protože on sám se s nimi ztotožnil.

Pohleďme ještě jednou k jesličkám a povšimněme si, že Ježíš je při narození obklopen právě těmi nejmenšími a chudými. Jsou to pastýři. Byli nejprostší a stali se Pánu nejbližšími. Našli ho, protože „nocovali pod širým nebem a střídali se na hlídce u svého stáda“ (Lk 2,8). Byli tam, aby pracovali, protože byli chudí a jejich život se neřídil podle plánovaných rozvrhů, ale závisel na stádu. Nemohli žít, jak a kde chtěli, ale přizpůsobovali se potřebám ovcí, o které se starali. A Ježíš se narodil právě tam, v jejich blízkosti, blízko zapomenutých lidí z periferie. Přichází tam, kde je lidská důstojnost zpochybňována. Přichází, aby pozvedl vyloučené a zjevuje se především jim; nikoli vzdělaným a význačným lidem, ale chudým, pracujícím lidem. Bůh přichází dnes večer, aby naplnil tvrdost jejich práce důstojností. Připomíná nám, jak důležité je dát člověku důstojnost skrze možnost práce, ale také dát důstojnost lidské práci, protože člověk je pánem, a nikoli otrokem práce. Když si připomínáme Den života opakujeme: Žádná další úmrtí v práci! Zasazujeme se za to.

Pohleďme ještě naposled k jesličkám, a rozšiřme pohled k jejich okrajům, kde zahlédneme mudrce, kteří se vydali na pouť, aby se poklonili Pánu. Pohleďme tam a pochopíme, že kolem Ježíše se všechno uspořádává v jeden celek: Jsou tu nejen ti poslední, pastýři, ale také vzdělaní a bohatí, mudrci. V Betlémě jsou pospolu chudí i bohatí, ti, kdo se klaní jako mudrci, i ti, kdo pracují jako pastýři. Všechno se uspořádává v soulad, když je v centru Ježíš - nikoli naše představy o Ježíši, ale On, Živý. Vraťme se tedy, drazí bratři a sestry, do Betléma, k počátkům, k prvotní podstatě víry, k první lásce, k adoraci a činorodé lásce. Pohleďme na putující  mudrce a jako synodální církev se na své cestě vydejme do Betléma, kde je Bůh v člověku a člověk v Bohu; kde je Pán na prvním místě a je uctíván; kde ti poslední zaujímají místo, které je mu nejblíže; kde pastýři a mudrci stojí pospolu v bratrství silnějším než jakákoli společenské dělení. Kéž nám Bůh dopřeje, abychom byli adorující, chudou a bratrskou církví. To je podstatné. Vraťme se do Betléma.

Prospěje nám, když se tam vydáme, poslušni vánočního evangelia, které představuje Svatou rodinu, pastýře a mudrce: všechny lidi na cestě. Bratři a sestry, vydejme se na cestu, neboť život je pouť. Vstaňme, probuďme se, protože dnes v noci zazářilo světlo. Je to jemné světlo a připomíná nám, že ve své nepatrnosti jsme milované děti, děti světla (srov. 1 Sol 5,5). Bratři a sestry, radujme se společně, protože toto světlo, Ježíšovo světlo, které z této noci vyzařuje do světa, nikdo nikdy neuhasí.

Přeložila Johana Bronková

_{Zdroj: Vatican News, česká sekce}