Druhý den cesty papeže na Slovensku

Druhý den apoštolské cesty na Slovensku začal papež František návštěvou u prezidentky Zuzany Čaputové, odkud pokračoval do prezidentské zahrady na setkání s představiteli státu, občanské společnosti a diplomatického sboru. Před obědem se potkal s biskupy, kněžími, zasvěcenými osobami, seminaristy a katechety v katedrále sv. Martina. V podvečer papežův program pokračoval u sester Matky Terezy v centru Betlehem a poté Svatý otec navštívil slovenskou židovskou komunitu. Fotogalerie v článku.

_{Foto: Roman Albrecht, Člověk a Víra
Fotogalerie: Roman Albrecht, Zuzana Kostková a Markéta Zelenková, Člověk a Víra a TK KBS}

Setkání s diplomaty v zahradě Prezidentského paláce

Dnes ráno se po zdvořilostní návštěvě u prezidentky republiky papež setkal s představiteli státu, občanské společnosti a diplomatického sboru v zahradě Prezidentského paláce v Bratislavě, kde papeže Františka očekávalo na 250 reprezentantů světa politiky i kultury.

Slovenská prezidentka v uvítacím projevu nazvala Františka nositelem inspirace pro lidstvo: „Vítáme vás nejen jako představitele jedné z největších duchovních rodin této planety a jejích hodnot, ale také a především jako nositele velmi potřebné inspirace pro budoucnost lidstva,“ řekla Zuzana Čaputová.

„Myslím na vaše slova, že tato doba není pouze epochou změn, ale změnou epochy.“ Slovenská prezidentka připomněla, že rovněž Slovensko od pádu komunismu prochází velkými změnami. „Československo se pokojným způsobem rozdělilo na dva státy, ve kterých žijí dva bratrské národy – Slováci a Češi ve vzájemném respektu a spolupráci.“ Za cestu ke zvládnutí současných krizí označila právě vědomí jednoty, spolupráci a odvahu k lidskosti.

Z historických kapitol připomněl papež inspiraci životem sv. Cyrila a Metoděje, hlásajících evangelium v době, kdy byli křesťané jednotní: „Pevnost jejich víry se projevovala ve spontánní otevřenosti. Je to dědictví, jehož plody jste povoláni sbírat, abyste byli i v tomto čase znamením jednoty.“ František dále vyzdvihl dva rysy slovenského národa „sympatickou autenticitu“ a „pohostinnost“, jejímž výrazem je ve slovanských zemích tradičně chléb a sůl. Chléb, o němž hovoří evangelium, nevybízí k hromadění, ale často je lámán, aby ho bylo dostatek pro všechny, pokračoval papež:

„Nalámaný a rovným dílem rozdělený chléb připomíná význam spravedlnosti, poskytující každému příležitost k realizaci. Je důležité zasadit se o budování takové budoucnosti, v níž jsou zákony rovně aplikovány na každého, na základě spravedlnosti, která nikdy není na prodej. Aby se spravedlnost nestala abstraktní ideou, ale byla konkrétní jako chléb, je třeba vést důrazný boj proti korupci a především podporovat a prosazovat zákonnost.“

Solí víry není vedení kulturních válek, ale nenásilné a trpělivé rozsévání Božího království, především svědectvím lásky – konstatoval František. A jako na vzor odkázal Slováky k Cyrilu a Metodějovi, kteří bez nucení a nátlaku zúrodnili evangelium kulturou. Tito dva bratři nechtěli opakovat minulost, ale otevírali se novému, aniž by zavrhovali své kořeny:

„Kolik slavných osobností bylo zavřeno ve vězení, ale uvnitř zůstali svobodní, čímž ukázali zářivý příklad odvahy, důslednost a vzdoru vůči nespravedlnosti! Ale především odpuštění. Toto je sůl vaší země,“ kladl papež na srdce představitelům občanské společnosti.

Celá promluva papeže Františka je k dispozici zde.

Setkání v bratislavské katedrále sv. Martina

Z prezidentského paláce se papež František odebral do katedrály sv. Martina, sídla bratislavského arcibiskupa Stanislava Zvolenského, který hosta očekával u vstupu do hlavní lodi chrámu.

Katedrálu zaplnili slovenští biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice, seminaristé a katecheté. V promluvě, s níž se k nim papež obrátil, rozvíjel odpověď na otázku, co se očekává od dnešní církve, a to na základě trojice pojmů: svoboda, tvořivost a dialog.

„Církev není pevností, ani mocnářkou či hradem, který z výšky a dostatečného odstupu shlíží na svět, nýbrž společenství, které se – skrze radost z evangelia – snaží přitáhnout lidi ke Kristu. Prosím, nepodléhejme pokušení velkoleposti a světského velikášství. Církev má být pokorná jako Ježíš, který se pro nás stal chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby (2 Kor 8,9).“ Prohlásil papež na úvod a připomenul, že ve středu církve nestojí ona sama. Pokud se totiž církev shlíží sama v sobě, tato přílišná starostlivost o vlastní organizaci a mínění společnosti, ji přivádí k teologii v líčidlech. Je naopak nezbytné ponořit se do reálného života lidí a dotazovat se, jaká duchovní očekávání lidé do církve vkládají? Podle papeže je to v první řadě svoboda, za kterou je třeba dennodenně bojovat:

„Někdy je pohodlnější nedat se vyprovokovat konkrétními situacemi a pokračovat v opakování minulosti, aniž bychom zapojili srdce a podstupovali riziková rozhodnutí. Vlečeme se životem a děláme totéž, co druzí – masa, veřejné mínění nebo média, která nám leccos prodávají a rozhodují za nás. To není dobré. Média za nás mnohokrát rozhodují, a tak ztrácíme svobodu.“

„Drazí, nebojte se utvářet lidi ke zralému a svobodnému vztahu s Bohem. Je totiž důležitý. Možná tak nabydeme dojmu, že už všechno nemáme pod kontrolou a ztrácíme sílu a autoritu, ovšem Kristova církev nechce ovládat svědomí a zabírat prostory (...). Obracím se především k pastýřům: vykonáváte svou službu v zemi, kde se mnohé rychle změnilo a byly zahájeny demokratické procesy, ale svoboda je dosud křehká, a to zejména v lidských srdcích a myslích. Proto vás povzbuzuji, abyste je vedli k růstu oproštěnému od rigidní religiozity. Kéž lidé rostou svobodně a nepokořeně. Kéž může každý člověk odkrývat svobodu evangelia a postupně vstupovat do vztahu s Bohem. (...) Kéž nemusí nikdo obhajovat svou víru a může upřímně vyznat, že je hříšník, aniž by ho někdo odstřelil a ještě se pak považoval za spravedlivého. Hlásání evangelia má být osvobozující, nikdy skličující a deprimující. A církev má být znamením svobody a přijetí! Jeden biskup mi napsal, že jeho církev trpěla čtyři století pod tureckou nadvládou a dalších padesát let za komunismu, ale sedm let s jedním apoštolským nunciem obojí předčilo. Někdy se ptám: kolik lidí by mohlo něco takového říci o svém biskupovi nebo faráři? Bez svobody a otcovství se nic nedaří...“

V souvislosti s druhým slovem – tvořivost – papež poukázal na svaté Cyrila a Metoděje, kteří projevili interkulturní kreativitu při tlumočení křesťanského poselství.

„Není to snad nejnaléhavější úkol církve pro národy Evropy: najít nové abecedy pro hlásání víry? Naše bohatá křesťanská tradice dnes v životě mnoha lidí zůstává vzpomínkou na minulost, která už k nám nepromlouvá a neudává směr existenciálnímu rozhodování. Tváří v tvář ztrátě smyslu pro Boha a radosti z víry neprospěje, že si budeme stěžovat, zakopeme se v obranném katolicismu a budeme odsuzovat a obviňovat zlý svět, nikoli, potřebujeme tvořivost evangelia.“

A konečně s odkazem na poslední pojem – dialog – papež popsal církev, která kromě utváření ke vnitřní a odpovědné svobodě, tvořivosti a ponoru do dějin a kultury, dokáže podporovat společenství, přátelství a dialog mezi věřícími různých křesťanských vyznání a mezi národy:

„Umí mluvit se světem, s vyznavači Krista, a to nejenom s těmi „našimi“, s lidmi, kteří prožívají námahu náboženského hledání a také s těmi, kteří nevěří. Není selektivní, nevolí si jedinou skupinu, nikoli, vede dialog se všemi – těmi, kdo mají nakročeno ke svatosti, vlažnými i nevěřícími. Po příkladu svatých Cyrila a Metoděje propojuje a udržuje v celku Východ a Západ, různé tradice a vnímavosti.“

V závěru papež vyzdvihl důležitost odpuštění na příkladu jezuitského kardinála Korce, který v římských katakombách zapálil svíčku za své pronásledovatele a vyprošoval jim milosrdenství. „Toto je evangelium, které roste v dějinách a životě skrze pokornou a trpělivou lásku,“ uzavřel František setkání se slovenskými biskupy, kněžími, řeholníky a řeholnicemi v bratislavské katedrále sv. Martina.

Celý text promluvy naleznete zde.

Papež v centru Betlehem

Papež František pokračoval s dnešním programem v Bratislavě podvečer v 16.00 hodin u sester Matky Terezy v centru Betlehem. Svatého otce uvítala představená řeholní komunity, která jej seznámila s obyvateli domova a jeho vybavením a zavedla jej do kaple Neposkvrněného Srdce Mariina. Venku papeže očekávali farníci z petržalského kostela Svaté rodiny a dětský sbor. Soukromé setkání se obešlo bez oficiálních promluv, papež nicméně přítomné krátce spontánně pozdravil:

„Dobrý večer vám všem!

Jsem rád, že vás mohu navštívit, že mohu být mezi vámi, jsem velmi šťastný. Děkuji, že jste mě přijali! Sestrám velmi děkuji za jejich práci, za práci, kterou dělají, za práci, kterou vykonávají, za práci, kterou přijímají, pomáhají a doprovázejí. Děkuji mnohokrát! Děkuji maminkám a tatínkům, kteří jsou zde s dětmi, a děkuji všem dětem, že jsou zde v tuto chvíli. A Pán je také s námi: když jsme spolu, tak šťastní, Pán je s námi. Je s námi, i když prožíváme chvíle zkoušky: nikdy nás neopouští, Pán je nám vždy nablízku. Můžeme ho vidět i nevidět, ale vždy nás doprovází na cestě životem: nezapomínejte na to, zvláště ve zlých časech. A moc, moc vám děkuji!“

Setkání se slovenskou židovskou komunitou

Druhý den svého pobytu na Slovensku papež zakončil na místě, kde kdysi stávala bratislavská synagoga, kterou koncem šedesátých let (1969) zbořil komunistický režim. Na Rybném náměstí dnes 105 tisíc slovenských Židů, kteří zemřeli v koncentračních táborech, připomíná Památník holocaustu.

Papež František uctil jejich památku nedlouho poté, co se zde konal pietní akt, připomínající 80. výročí vydání tzv. židovského kodexu. Slovenský parlament vyhlásil 9. září Dnem památky obětí holocaustu a rasového násilí, protože v tento den v roce 1941 přijala tehdejší Slovenská republika 290 represivních paragrafů, tzv. židovský zákoník, který zahájil proces deportací Židů.

Papeže Františka na Rybném náměstí přivítal předseda Ústředního svazu židovských náboženských obcí v Slovenské republice, Richard Duda, který vyzdvihl důležitost „neustálé komunikace jako zásady, kterou by se měl řídit rozvoj židovsko-křesťanských vztahů“. Poté vystoupil prof. Lang, jeden z nemnoha slovenských Židů, kteří přežili holocaust.

A poté jedna ze sester voršilek popsala snahy svého řádu o záchranu Židů: „Je symbolické,“ prohlásila, „že na jednom z míst, kde sestry ukrývaly židovské děti s jejich rodinami, dnes sídlí apoštolská nunciatura.“

V následné promluvě se papež František dotkl bolestné slovenské minulosti:

„Bylo zde zneuctěno Boží jméno, protože nejhorším rouháním, kterého se vůči němu lze dopustit, je používat ho pro vlastní účely, místo aby se jím projevoval respekt a láska vůči druhým. Zde, před dějinami židovského národa, poznamenanými touto tragickou a nevýslovnou urážkou, se stydíme přiznat: kolikrát bylo nevýslovné jméno Nejvyššího použito k nelidským činům! Kolik utlačovatelů prohlásilo: „Bůh je s námi“, ale byli to oni, kdo nebyli s Bohem.“

Paměť nemůže a nesmí ustoupit zapomnění, protože bez předchozího sdílení a rozptýlení temnoty noci nenastane trvalé svítání, plynoucí z bratrství, pokračoval papež. Už nelze zastírat Boží obraz zářící v člověku. „Pomáhejme si v tom navzájem,' vybízel papež.

_{Zdroj: Vatican News, česká sekce}