Grech: Církev je synodální, protože je společenstvím

Také během letního období pokračují vatikánská dikastéria ve své službě. Existuje pak jedna pracovní skupina, která je pod drobnohledem. Jedná se o generální sekretariát Synody biskupů, která má za úkol vyhotovit přípravný dokument, aby tak připravil místní církve k novému úkolu, který papež František chtěl, aby se skutečně odvíjel „zespodu“. Andrea Tornielli z Vatican News o tom hovořil s kardinálem Mario Grechem, sekretářem synody.

^{Foto: Vatican Media}

Rozhovor se sekretářem Synody: „Synodalita je formou, která uskutečňuje zapojení celého Božího lidu k poslání“

Eminence, jak pokračují přípravné práce?

Abychom dělali synodu je zapotřebí být synodou! Dříve než jsme publikovali o synodálním procesu, tak jsme naslouchali všem grémiím biskupských konferencí na kontinentech, včetně předsedy biskupské konference USA a předsedy biskupské konference Kanady. Pak, ihned po publikaci dokumentu, jsme pozvali všechny předsedy biskupských konferencí, jejich generální rady a generální sekretáře, k bratrským rozhovorům, během něhož měli příležitost komentovat, předkládat podněty a klást otázky. Celkem se jednalo o osm setkání podle jazykových oblastí. K tomu můžeme připočíst celkem dvě konzultace s východními patriarchy a vyššími arcibiskupy. Kromě toho jsme vyšli vstříc osobnímu požadavku Brazilské biskupské konference, stejně jako téže konferenci z Burundi a Antil, protože se na nás obrátili s prosbou o jednotlivé setkání.

 Jak se povedla tato první setkání?

Musím uznat, že se jednalo o výkon apoštolské kolegiality, která byla velmi oceňována a plodná. Tímto přístupem jsme chtěli předat poselství o tom, že synodální zapojení všech je velmi důležité, rovněž i v této počáteční fázi. Taktéž jsme podnikli podobné seznámení s tématem pro Vatikánskou kurii, a to prostřednictvím rozhovorů s různými dikastérií. Vytvořili jsme čtyři pracovní komise, které mají za úkol připravit Synodu: první komise má za úkol zpracovat teologickou část, druhá nám má pomoci k pochopení Církve v pochopení její spirituality společenství, třetí je metodologická, a nakonec čtvrtá se věnuje oblasti komunikace.

Co můžete říct o tom, v jaké jste fází vzhledem k danému tématu blížící se Synody?

Měl jsem tu možnost poznat podmínky na moři e vím, že pro delší mořeplavbu je zapotřebí připravit všechno do nejmenšího detailu. Pozornost, kterou věnujeme vyhotovení přípravného dokumentu, je součástí této pečlivé přípravy. Samozřejmě musíme být zajedno s cílem celé výpravy. Svatý otec uložil XVI. řádnému zasedání konkrétní cíl synodality. Je to vskutku téma komplexní, protože mluví o společenství, spoluúčasti a poslání: ale to jsou aspekty synodality „Církve, která je sama o sobě synodální“, jak o tom mluvil ve svém proslovu u příležitosti 50. výročí založení Synody. „Pro synodální Církev“ a směrem k ní musíme směřovat, nebo lépe, nás vede Duch svatý, abychom směřovali.

 Papež vícekrát zdůrazňoval důležitost synodality. Z jakého důvodu?

Chci předejít nedorozumění. Mnozí si myslí, že synodalita je pro papeže určitou mánií.  Doufám, že nikdo z nás to takto nechápe! Během různých přípravných setkání jasně vyplynula skutečnost toho, že synodalita je formou a stylem prvotní Církve: přípravný dokument o tom mluví zcela jasně; zároveň poukazuje na to, že 2. vatikánský koncil, ve svém úsilí o „návrat k pramenům“ – Ressourcement – se snažil o obnovení modelu Církve, aniž by se připravil o některou z akvizicí Církve ve 2. tisíciletí. Pokud chceme zůstat věrni Tradici – a Koncil je považován za nejnovější etapu Tradice – musíme odvážně jít cestou synodální Církve. Synodalita je pojmem, který nejlépe vystihuje jednak témata koncilu stejně jako pokoncilní témata, která se často stavěla protichůdně. Mám na mysli především ekleziologický pojem Božího lidu, který se stavěl proti církevní hierarchii, přičemž se kladlo důraz na Církev „zezdola“, demokratickou, a spoluúčast se jako prostředek k předkládání požadavků, skoro jako kdyby se jednalo o určité nároky odborářů.

Jaká rizika, podle Vás, přináší toto pojetí?

Toto pojetí může mnohé vyděsit. Ale my se nezabýváme interpretacemi, zvláště těmi které rozdělují: chceme se dívat na Koncil a jeho přínos, chceme obohatit právní, hierarchický a institucionálně ekleziologický aspekt o témata více duchovní, teologické a o dějiny spásy. Boží lid v podání 2. vatikánského koncilu je lidem směřujícím k Božímu království. Tento pojem otevřel možnosti všem pokřtěným, jakožto aktivním členům Církve! Přičemž se neupírá význam pastýřů, nebo papeže, ale se je staví do účinné role těch, kteří jsou zárukou jednoty pokřtěných: biskup v rámci své Církve, papež v rámci univerzální Církve. Církev je společenství, toto zdůraznila Synoda v roce 1985, když dala podnět k dobře známé ekleziologie společenství. Církev je sama v sobě synodální, jsme povolání k tomu, abychom se vyjadřovali pojmem „my“. Tyto dva přístupy si neprotiřečí, ale se navzájem doplňují: Církev-společenství, která v sobě obsahuje – a nemůže být tomu jinak! – Boží lid, tedy je synodální Církví. Neboť synodalita je formou, která uskutečňuje zapojení celého Božího lidu a všech v rámci Božího lidu, každého podle jeho stavu a zařazení, to vše v rámci života a poslání Církve. Toto se uskutečňuje na základě vztahu mezi sensus fidei [smysl věřících pro víru] Božího lidu – jako spoluúčast na prorockém úřadu Krista, jak o tom pojednává Lumen gentium 12 – stejně jako na úřadu správného rozlišování ze strany pastýřů.

Důraz na téma Boží lid se často stává náročným k pochopení a přijetí v každodenním životě. Co je toho důvodem?

Možná je zapotřebí si přiznat, že máme jasnou – a možná i nám vzácnou, ve smyslu, že ji používáme a rádi obhajujeme – funkci hierarchickou a magisteriální. Totéž se nedá říci o funkci sensus fidei. Ale abychom pochopili důležitost té druhé, stačí zdůraznit téma křtu, tedy i toho, jak svátost znovuzrození nejenže uschopňuje k životu v Kristu, ale naroubovává bezprostředně do Církve, jakožto údy těla. Přípravný dokument o tom všem velmi dobře hovoří. Jestliže budeme schopni uznat hodnotu sensus fidei a budeme umět směřovat Boží lid k tomu, aby si byl vědom této schopnosti pramenící ze křtu, tehdy začne cesta synodality. Neboť zasejeme, kromě semínka společenství, i semínko správné spoluúčasti. Díky křtu mají všichni pokřtěni účast na prorockém, kněžském  a královském úřadu Krista. Z toho důvodu, když nasloucháme Božímu lidu – a to se týká konzultací v rámci místních Církví – umíme naslouchat tomu, co Duch říká Církvi. To neznamená, že právě Boží lid určuje cestu Církve. Na prorocké poslání celé Církve (včetně pastýřů) navazuje úkol rozlišování pastýřů: z toho, co říká Boží lid, mají pastýři pochopit, co Duch chce říci Církvi. Avšak toto rozlišování musí mít základ v naslouchání Božímu lidu.

Jsou takoví, kteří jsou mají hrůzu z toho, jak velké množství úkolů přinese průběh synody pro místní Církve. Nebojíte se rizika, které je spojeno s tím, že se zkomplikuje běžný život Církve?

Všechno to, co děláme, není ve skutečnosti  procesem, který by zkomplikoval život Církve. Neboť bez toho aniž bychom věděli, co Duch říká Církvi, by vyšlo všechno naše jednání na prázdno, nebo dokonce – aniž bychom si to uvědomovali – proti Duchu. Když už objevíme „pneumatologickou“ dimenzi Církve, nezbývá nám než vzít za svou dynamiku proroctví-rozlišení, která tvoří základ synodálního procesu. To platí především vzhledem k třetímu pojmu, o který se tady jedná, o poslání. Synoda o mladých mluvila o misionární synodalitě. Synodalita je určena k poslání [misi], je nasloucháním tomu, jak se Církev uskutečňuje tím, že žije podle Evangelia, svědčí o něm a přináší jej. Všechna nabízena hlavní témata jsou provázána: společně stojí i padají! Modlíme se o to, abychom prožili hlubokou synodální konverzi: což znamená obrátit se ke Kristu, k Jeho Duchu, ponechávajíce Bohu jeho primát.

ANDREA TORNIELLI

_{Zdroj: Vatican News - italská sekce, přeložil P. Roman Czudek}