V polské Lehnici započal beatifikační proces syna sv. Hedviky Slezské

V Lehnici byl v neděli 6. června zahájen beatifikační proces polského knížete Jindřicha II. Pobožného. Tento proces blahořečení se dotýká i ostravsko-opavské diecéze – Jindřich byl totiž synem její patronky sv. Hedviky Slezské.

^{Ilustrační foto převzato z diecezja.legnica.pl}

O beatifikaci syna Hedviky Švédské, knížete Jindřicha II. Pobožného, se začalo uvažovat již v r. 2015, kdy v tomto směru padl první návrh. Lehnický biskup Zbigniew Kiernikowski 4. května 2017 ustanovil P. Stanisława Araszczuka postulátorem procesu na diecézní úrovni a 23. června téhož roku vydal Apoštolský stolec vyjádření, že započetí procesu „nihil obstat“ neboli „nic nebrání“.

V neděli 6. června proces Jindřichova blahořečení veřejně otevřel biskup Z. Kiernikowski, a to při mši sv. v bazilice Povýšení svatého Kříže na Lehnickém poli, tedy přesně na místě, kde se 9. dubna 1241 odehrála pro Jindřicha osudná bitva s Mongoly, jež se proměnila v hrůzostrašnou porážku křesťanských vojsk. Kníže je tak pokládán za mučedníka pro víru při obraně křesťanství. Postulátorem procesu je nově P. prof. Dr. hab. Bogusław Drożdż, farář lehnické farnosti Panny Marie, Královny Polska.

Druhá část zahájení procesu proběhla v nedalekém chrámě Nejsvětější Trojice a Panny Marie, kde se podle historických pramenů našlo po bitvě zohavené Jindřichovo tělo. Přesně podle závazné procedury zde byl jmenován procesní tribunál a historická komise. Jejímu prvnímu zasedání předsedal P. Józef Lisowski, diecézní kancléř.

Kníže Jindřich II. z rodu Piastovců se narodil kolem roku 1200. Již v době, kdy vládl namísto svého otce Jindřicha I. Bradatého (1227–1228), zraněného v jedné z bitev, se jevil jako velice schopný muž. To potvrdil po otcově smrti v r. 1238, kdy se stal jediným vládcem Vratislavského a Krakovského knížectví, přičemž již dříve vládl samostatně ve Velkopolsku.

Šel ve stopách svého otce a usiloval o sjednocení všech knížectví v dnešním Polsku do jednoho uceleného státního útvaru, zahrnován respektem ostatních knížat. Urovnával spory, které zažehl jeho jinak velmi schopný otec: Oproti němu se smířil s papežem Řehořem IX. a vydatně jej podporoval v jeho sporu s císařem Fridrichem II. Smířil se např. i s hnězdenským arcibiskupem a Hnězdno připojil ke svým državám. Ubránil své země před nájezdy Braniborů.  

Jindřichovo přízvisko „Pobožný“ hovoří o jeho založení. Dozajista na něm zanechala velký vliv jeho matka sv. Hedvika, ale i choť Anna Přemyslovna (manželé byli asi od r. 1216), dcera Přemysla Otakara I., jež rovněž proslula kromobyčejnou zbožností – stála např. u založení vratislavského kláštera menších bratří sv. Františka. Oba manželé podporovali tzv. žebravé řády, tj. minority a dominikány, štědře obdarovávali chudé a víra pro ně nebyla jen formalitou.

Na více jejích projevů měli pouhé tři roky. V roce 1241 totiž území dnešního Polska přepadli Mongolové, valící se z východu a pustošící vše, co jim přišlo pod kopyta jejich koní. Podle některých historiků je na Jindřichovy državy nasměroval císař Fridrich II. jako pomstu za jeho podporu papeže a volání po volbách nového císaře, jenž s nimi udržoval dobré kontakty.

Jindřich se mongolské hrozbě postavil čelem, chápaje to i jako obranu křesťanské víry. Nepostavil se jim však ve východní části své země, ale nechal je projít až k Lehnici. Neví se přesně, proč tak učinil, zda kvůli tomu, že čekal na posily (mj. i českého krále Václava I.). Každopádně onoho 9. dubna 1241 byl Václav se svými šiky ještě daleko a Jindřich se s nájezdníky z východu pustil do boje prakticky jen s rytíři ze spřátelených knížectví, potažmo s oddíly řádových rytířů (templářů, johanitů a křižáků) či skupinkami ozbrojenců z Moravského markrabství.

Bitva dopadla pro křesťanská vojska naprostou katastrofou. Mongolové, kteří o ni usilovali více, aby zamezili spojení Jindřichových a Václavových vojsk, použili svou oblíbenou taktiku, kdy se po útoku dali na zdánlivý úprk, aby pak svého nepřítele napadli ze zálohy a rozdrtili.

Jindřichovo mrtvé tělo zohavili, usekli mu i hlavu. Jeho žena Anna je na bojišti poznala podle specifického znaku – šesti prstů na levé noze. Celá křesťanská Evropa ctila padlého knížete jako obránce víry.

_{Zdroj: doo.cz}