Kajpr ukazuje, že svatost je reálně možná

Tento týden byla dokončena diecézní část beatifikačního procesu s jezuitským knězem P. Adolfem Kajprem SJ. O osobnosti Adolfa Kajpra jsme si povídali s vicepostulátorem procesu, děkanem pražské Katolické teologické fakulty UK, Vojtěchem Novotným.

^{Děkan Katolické teologické fakulty v Praze a vicepostulátor beatifikačního procesu Vojtěch Novotný (první zleva nad kardinálem Dominikem Dukou) patří u nás k vůbec největším znalcům osobnosti P. Adolfa Kajpra. 
Snímek : Lucie Horníková/ Člověk a Víra} 

Studiu osobnosti Adolfa Kajpra se věnujete dlouhodobě. Co vás k zájmu o tuto osobnost přivedlo? Čím vás právě on tak zaujal?

Na samém počátku jsem postřehl, že ho výjimečné osobnosti měly za výjimečného. To vzbudilo můj akademický, badatelský zájem. Řekl jsem si, že by bylo vhodné studovat jeho životopis, bibliografii a základní teologické i spirituální akcenty. Odborné zaujetí rychle přerostlo v uchvácení hlubší a osobnější. Napsal jsem o tom: „Pochopil jsem, proč jsou křesťanští světci malováni s aureolou: vyzařují totiž Krista a ostatní věřící jsou k nim přitahováni tak, jako můry ke světlu.“ Navíc tu byla pověst o Kajprově mučednictví a volání po jeho blahořečení – a to je věc vděčnosti vůči Pánu a přijetí daru, který církvi dává. Nemalou roli sehrála skutečnost, že jde o kněze Tovaryšstva Ježíšova, který působil u sv. Ignáce na Karlově náměstí; k obojímu mám blízko. To všechno se spojilo v jeden celek. Skrze to všechno působil Boží Duch.

Objevila se během diecézní části beatifikačního procesu nějaká skutečnost, která vás překvapila?

Celé je to nesmírně zajímavé. Mnoho jsem se dozvěděl o kanonizačním právu, o reálných dynamikách církve a tak dále. Vy se ale asi ptáte na Kajpra. Jedna z věcí, jež mne překvapila, je, že opravdu lze procházet životem ve stopách Kristových. Svatost je reálně možná. Všichni to víme, ale jaksi teoreticky. Já jsem si na to nyní sáhl. Kajpr následoval Pána přímo, rozhodně, intenzivně, vytrvale. Lze na něj vztáhnout například tato jeho vlastní slova: „Miluje nás tedy. On, Všemohoucí, On, Nepřemožitelný... Kdo si takto uvědomí své křesťanství, pocítí především touhu, aby byl skutečně křesťanem opravdovým a celým..., stává se apoštolem, vyznavačem, a když Kristus velí, i mučedníkem.“ A také tato: „Kéž bychom poznali, jak opojně krásné je udřít se ve službě Kristově, strávit se v ní s nenucenou samozřejmostí a s úsměvem, doslova jako svíce na oltáři.“

Jak vůbec, alespoň v základních rysech, taková diecézní část beatifikačního procesu probíhá? Co se při ní zjišťuje?

Všechna užívaná terminologie napovídá, že jde o právní jednání. Vlastně se tu vede s Božím služebníkem soud, kterým se má ukázat, zda šetření o jeho životě a smrti potvrdí pověst a úctu, jež dotyčného provázejí. Kýžený verdikt potom řekne: ano, skutečně tu jde o svatého. Skutečně jde o příkladného křesťana, od něhož se můžeme učit, co znamená být Kristovým učedníkem, a kterého můžeme s důvěrou žádat o přímluvu, protože měl a má blízko k Trojjedinému. Tento cíl spojuje diecézní i římskou fázi procesu. Ta první má ráz vyšetřování – sbírají se archivní dokumenty, osobní svědectví, spisy a podobně. Proto je tu speciální tribunál i znalci historie a teologie. Výsledkem je vyšetřovací spis. Ten se pak předkládá k vyhodnocení a rozhodnutí do Říma.

Co bude nyní v rámci beatifikačního procesu následovat?

Procesní akta budou doručena na Kongregaci pro svatořečení – takové vatikánské ministerstvo svatosti. Tam nejprve ověří, zda bylo šetření v první instanci provedeno platně a správně, případně si vyžádají nějaká doplnění. Potom bude jmenován zpravodaj a jeho externí spolupracovník. Jejich úkolem bude to, aby všechen materiál redukovali do zprávy, která bude sepsána podle přesně stanovených kritérií. Toto tzv. Positio pak bude studovat skupina teologů a po nich i biskupů, kteří budou hledat odpověď na otázku: zemřel Kajpr skutečně jako mučedník, tedy jako ten, jehož smrt způsobili pronásledovatelé křesťanství, a jako ten, kdo tuto situaci přijal s vírou, dobrovolně? Pokud dospějí ke kladnému stanovisku, předloží věc k rozhodnutí Svatému otci (u blahořečení mučedníka není třeba čekat na zázrak). Na papežově úsudku bude záviset to, zda bude Adolf Kajpr zapsán mezi blahoslavené.

V čem je podle vás P. Adolf Kajpr inspirativní pro naši dobu, zejména pro dnešní katolíky, eventuálně novináře, mezi něž sám patřil?

Tím, jak vyzařoval Krista. U něj šlo specificky o službu slova, kterou konal velmi prostým každodenním způsobem. Kladl důraz na to, že křesťané tvoří v dechristianizované společnosti menšinu. Vědomě se ptal: „Jak přinést lidem dneška celé, nezfalšované poselství Kristovo a jak se k nim dostat, jak k nim mluvit, aby nám rozuměli?“ Odpovídal způsobem, jímž evangelium hlásal – životem, z kazatelny i v tisku. Tím, jak vykládal Písmo, i tím, jak hledal Boha ve všech věcech, i v soudobém dění. Říkal, že je třeba usilovat o pravdu, celou a nejednostrannou; otevírat oči pro dobro i zlo; ukazovat, jak všechny lidské problémy souvisejí s Bohočlověkem, v jehož světle nalézají svá řešení. Sám to mistrovsky dokázal.

Intenzivně se zajímal o společenské problémy a kladl důraz na to, že „přítomnost je vlastním Božím časem“ a že „proto by měl být věřící křesťan člověkem opravdu dnešním, moderním“. Odtud i jeho zájem o tzv. tiskový apoštolát. Byl přesvědčen, že noviny je třeba vnímavě číst, protože právě v nich „se obráží duše moderního člověka, jeho tužby a potřeby, jeho bludy a zklamání. Čím více, čím konkrétněji skutečně věřící člověk to vše pozná, tím více bude puzen k aktivnímu apoštolátu, naučí se dnešnímu člověku vyprávět řečí dneška věčnou zvěst o Bohu, jediném pravém Zdroji a jediném pravém Cíli všeho života.“ Stejně tak byl přesvědčen, že právě na stránkách novin je třeba evangelium hlásat: „tisk je dnes nesporně nejúčinnější kazatelnou“, „noviny jsou hlavním činitelem při tvoření veřejného mínění, a to i mravního cítění“. „Tiskem možno šířiti záplavu lží a zase jenom tiskem ji lze zadržet, tiskem, na jehož štítě je pravda, tiskem, jehož duší je Evangelium: zvěst radosti a spásy.“

Právě službou slovy Slovu dráždil Kajpr stoupence ateistického a agnostického humanismu – liberalismu i totalitních režimů. Nacisté a komunisté se ho snažili eliminovat dlouholetým vězněním. Na důsledky tohoto trýznění pak ve vězení zemřel. Jeho oslabené srdce puklo v okamžiku, kdy se uprostřed pronásledování radostně smál. Je to mučedník, který zemřel smíchy.

_{Autor: Jiří Prinz, AP}