Zdravotníci, dobrovolníci a řeholnice spojují v těchto dnech své síly při péči o seniory v pražské Nemocnici sv. Alžběty Na Slupi.
Ve vrátnici nemocnice, kterou od loňska provozuje konvent alžbětinek, se pro dlouhodobě nemocné pacienty denně hromadí balíčky a dopisy od jejich rodin a přátel. „Povzbuzujeme je, aby nemocným psali, volali a nosili drobnosti. Dovnitř už od 14. září totiž nikoho kromě zdravotníků a pečujících osob nepouštíme,“ vysvětluje jednatel a ředitel nemocnice Karel Matyska. Vchod za vrátnicí je uzamčený elektronickým klíčem a prosklené dveře otevře až následné použití dezinfekčního zařízení, do něhož musí příchozí zaměstnanec vložit ruce. Není divu. „Na jaře jsme byli jedna z prvních nemocnic, kde se koronavirus objevil, a taky jedna z nejzasaženějších. Nyní se nám zatím daří nemoc udržet před dveřmi,“ popisuje ředitel.
Podobně jako v řadě dalších církevních a charitních zařízení, kde se starají o seniory, i tady neustále hrozí nedostatek personálu. O sto pacientů tu momentálně pečuje téměř stejný počet zdravotníků. Ti však jen těžko zvládají (v době izolace zařízení dlouhodobé lůžkové péče) nemocným zprostředkovávat sociálně-duchovní podporu a kontakt. Jak je to pro kondici pacientů důležité, si tu ověřili už během jarní vlny pandemie. S péčí o nemocné proto pomáhaly řeholnice a proškolení bohoslovci pražského semináře. „Osvědčili se. A proto jsme zároveň s izolací nemocnice před měsícem vyslali úpěnlivou prosbu sestře Vojtěše Zikešové, představené kongregace, která nám pomáhala už na jaře, o posílení týmu o řeholnice. A sestřičky hned ze tří společenství tady už 14 dní pracují,“ doplňuje mluvčí nemocnice Beatrix Sviezeny.
Sestra Alžběta Daniela Nemelová z Kongregace františkánek Neposkvrněného početí Panny Marie přijela pomáhat ze Stráže u Klatov. „Pacienti si chtějí a potřebují popovídat. Tím, že jsme s nimi byly v kontaktu jako zdravotnický personál, jsme se dostaly k těmto lidem velmi blízko. Můžeme spolu s důvěrou hovořit, dát jim najevo, že jsou potřební, milovaní, že je tady někdo, komu na nich záleží – zvláště když mají tak ztížený kontakt s rodinou,“ poukazuje sestra Alžběta. Jak říká, denně slýchává: „Zítra zase přijďte, už se na vás těším.“ A přiznává: „Cítím se víc obohacená, než jsem do této práce vložila. A je to obrovská zkušenost.“
V Nemocnici sv. Alžběty pomáhali na jaře také proškolení bohoslovci z pražského semináře. „Naše účast byla intenzivní a seminaristé poté byli oceněni Svatovojtěšskou medailí od pana kardinála. Jak říkal, složili zkoušku z kněžství, protože byli ochotni riskovat sami sebe pro dobro druhých. Měli zkušenost z praxe v podobných zařízeních, a tak se k lůžku nemocných uměli postavit. Nemocnice nás nyní znovu zavolala k pomoci, takže se chystáme,“ ilustruje rektor P. Jan Kotas. „Rádi je opět uvítáme. Kvůli riziku zavlečení nemoci by tu museli i bydlet, v čemž by se po dvou střídali. Ke službě potřebným františkáni momentálně vyslali jako posilu bratra Samuela,“ dodává mluvčí nemocnice.
Práci personálu i řeholnicím usnadní tento týden instalovaný nový signalizační systém, který umožní nejen komunikaci pacientů se zdravotníky, ale také přepojování hovorů příbuzných a známých přímo na lůžko. Řada pacientů totiž nemá svůj telefon a někteří ho kvůli svému stavu nejsou schopni obsluhovat. „Chceme, aby nemocniční kaplan, řeholnice i sociální poradci měli další možnost, jak pomoci ve spojení mezi pacientem, rodinou a přáteli. Pro jejich stav je to naprosto zásadní,“ uzavírá Karel Matyska.
JIŘÍ MACHÁNĚ
Více lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne.
Vzpomínáme na všechny věrné zemřelé. Co všechno se ale odehrává v člověku, když o někoho blízkého přijde? A jak se s takovou situací máme jako křesťané vyrovnat?
Už za dva měsíce chce Radio Proglas vysílat z nových prostor v brněnské Olomoucké ulici číslo 7. Potřebné zázemí pro další službu si spolu se svými posluchači a podporovateli nadělí k letošním 25. narozeninám.
Jan Amos Komenský zemřel 15. listopadu 1670. Během svého dlouhého života (78 let) ale jen výjimečně zažil období klidu a stability.
Svatého Mikuláše zná každý. I svatého Václava, třeba aspoň tím dnem volna. Svatého Antonína často vzýváme, když něco hledáme, svatého Kryštofa zase při řízení auta. Ale ať už míříme či jedeme kamkoli, díky světcům vždy víme kudy dál. Jejich společný svátek slavíme 1. listopadu.
Čtyři staletí nás dělí od bitvy na Bílé hoře. Co jí předcházelo a proč se vlastně odehrála?