Svátost manželství: Zamyšlení olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera

„Spokojený je, kdo naplnil svůj program udělat druhého šťastným. Kdo nečekal nic pro sebe a toužil jen rozdávat, je vždy spokojený, protože nakonec dostal víc, než čekal,' uvádí arcibiskup olomoucký a předseda ČBK Jan Graubner ve svém zamyšlení nad významem svátosti manželství v souvislosti s blížící se připomínkou svatých manželů Ludvíka a Zélie Martinových, rodičů sv. Terezie z Lisieux.

_{Foto: Petr Synek, Člověk a Víra}

Každé manželství je originální umělecké dílo, jehož svobodnými tvůrci jsou sami manželé. Při svatbě dostávají pověření být spolupracovníky Boha v tvoření a jsou posvěceni k manželskému životu, který je pro ně cestou ke svatosti. Dostávají milost Ducha Svatého, aby tvořili svaté společenství, které je obrazem lásky Krista a Církve. Když dávají a vychovávají Církvi děti, podílejí se na jejím budování. Ze svátosti manželství se žije celý společný život.
 
Přijímám tě takového, jaký jsi
Při manželském slibu říkají: „Odevzdávám se tobě.“ Gesto upřímně možné jen z opravdové lásky. Vzdám se sebe. Nejen nějaké věci, ale i sebe. Už nepatřím sobě. Jsem tvůj. Tobě dávám všechna práva na sebe. Vezmi si mě jako své vlastnictví. Ty říkáš totéž a já tě přijímám. Patříme jeden druhému. Bezvýhradné darování je projevem skutečné lásky a bezmezné důvěry. Takový úžasný dar přijímám s posvátnou úctou a zodpovědností. Nechci a nesmím tě zklamat. Mým cílem bude tvé štěstí.
 
Přijímám tě takového, jaký jsi, ne svou představu o tobě, protože jsem realista. Kdybych neznal tvé přednosti, nikdy bych se k takovému kroku neodvážil. Neberu si anděla, ale člověka, a vím o tvých slabostech. Znám je a přesto říkám, že tě chci, protože stojíš za to. Věřím ti, a proto počítám s tím, že na sobě budeš pracovat i nadále a že ti bude záležet na mém štěstí. Ale nejsem tak naivní, abych si myslel, že ode dneška budeš jiný a staré chyby se už nikdy nevrátí. Znám to podle sebe. Kolikrát jsem musel začínat znova. Asi budeš muset mít se mnou mnoho trpělivosti. Proto můžeš počítat i s mou trpělivostí. A kdyby se přece zdálo, že něco nedokážu v tvém jednání přijmout, chci se vracet k dnešnímu dni a připomínat si, že jsem nebyl naivní, že jsem tě znal a přece chtěl.
 
Když tě přijímám, beru na sebe kus odpovědnosti za tvé štěstí a nejen na chvíli. Záleží mi na tom, abychom mohli být spolu šťastní věčně. A to je možné jen v nebi, když tam budeme oba. Proto budu dělat všechno proto, abych tam byl sám, ale také budu pomáhat tobě k tomuto cíli. Nebudu po tobě chtít nic, čím bych tě vzdálil od nebe. Slibuji, že ti zachovám lásku, která se projeví skutky, z nichž vždy poznáš, že chci tvé dobro.
 
Ježíš miloval až do posledního dechu
I manželům Pán Ježíš říká: „Milujte se navzájem, jako já jsem miloval vás.“ To znamená: když máte v srdci Boha – Lásku, máte vždy důvod milovat. Přijde krize, únava, či špatná nálada? To je šance milovat jako Bůh, totiž jako první.
 
„Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá, všechno vydrží, nikdy nepřestává,“ píše apoštol Pavel. Jestli se mi bude někdy zdát, že jsem už miloval dost, že nyní jsi na řadě ty, pak se podívám na kříž. Ježíš miloval až do posledního dechu. Já ještě dýchám, proto nemám právo přestat. Pokračuji v lásce dál.
 
Slibuji ti úctu a věrnost – ty chrání lásku. Bez nich je láska ohrožená. Můj partner byl stvořen k obrazu Božímu, od křtu je chrámem Ducha Svatého, proto se k němu chovám jako ke Kristu. Úcta vyžaduje sebeovládání, abych druhého nezranil urážkou, ponížením, pomluvou, či vyjevováním jeho chyb. Úcta respektuje důstojnost, čest a svobodu druhého. Velkorysým darováním se důstojnost neztrácí, ale roste.
 
Bezpodmínečný a nerozlučitelný závazek
Kdo objevil štěstí lásky, přeje si, aby trvala věčně. Kdo si nechává zadní vrátka, kdo dává své lásce podmínky a omezení, podkopává vzájemný vztah, protože nedaruje všechno. Vážně přijatý závazek manželské věrnosti je základem rodinné jistoty. Protože je bezpodmínečný, zavazuje i tehdy, kdyby partner svůj slib porušil. Platný sňatek je nerozlučitelný, protože to pramení z povahy manželství, a pro církev i proto, že bere manželský slib vážně a věří mu. Slib věrnosti je rozšířen o zvláštní závazek: „Nikdy tě neopustím a ponesu s tebou všechno dobré i zlé až do smrti.“ Skutečnou úctu si zaslouží všichni, kdo zachovávají tento slib i za těžkých podmínek, když přijde nemoc či neštěstí a druhý je třeba jen na obtíž. Ale mohl by slušný člověk nechat na holičkách milovaného, když jej potká neštěstí?
 
Manželská láska není sobectví ve dvou, kdy miluji proto, abych vyvolal odpověď a dosáhl zisku, příjemnosti či služby. Manželská láska je oboustranná a přináší potěšení, radost a štěstí, ale musí být darem bez vypočítavosti. Když roste, touží se rozdávat a chce být plodná. Těší se na děti, které jistě přinesou starosti a určitá omezení, ale vedou k dalšímu rozvoji, když se objeví nový rozměr lásky v otcovství a mateřství. Už nežijí jen pro sebe, ale společně pro děti. Zkušenost ukazuje, že ochotné přijetí dětí rozšiřuje srdce rodičů.
 
Rodina je společenství
Rodina je nová skutečnost. Z dvojice vzniklo společenství, manžel se stal otcem a manželka matkou. Je přítomen třetí. Otec se učí vyrovnávat s tím, že matka věnuje pozornost dítěti. To však není důvod k žárlení. Dítě – plod vzájemné lásky, nebude rozdělovat, pokud budou i nadále dávat jeden druhému celou svou lásku a společně ji pak dávat dětem. Žádný nebude získávat děti na svou stranu, ale matka povede děti k otci a otec se bude radovat z lásky dětí k matce. Těžko vychovává jeden z rodičů, pokud je sám na to, aby lásku dítěti dával i vyžadoval. Výsledkem takové výchovy může být láska sobecká: miluji tě proto, abys ty miloval mě. Zatímco matka vedoucí dítě k otci a otec k matce, mohou prakticky ukazovat, že láska je nezištné směřování k třetímu, ne půjčka za oplátku.
 
Rodinu může potkat bolest, že nemohou mít vlastní děti. Najdou-li odvahu k přijetí za vlastní nebo do pěstounské péče děti bez rodičů, jejich srdce se mohutně rozšíří. Podobně i postižené dítě může být pro manželství zkouškou, ale pokud je plně přijato, je cestou k objevení zvláštní hloubky lásky.
 
Výchova dětí
K povinnostem rodičů patří křesťanská výchova. Jejím cílem jsou děti vychované v samostatné a odpovědné lidi, dobré křesťany. Není to úkol lehký, ale když se podaří, je to nejlepší vysvědčení rodičů. „Nikdo nedá, co sám nemá,“ říká stará moudrost. Nejvíc to asi platí o učitelích a vychovatelích. Jiní říkají: „To, co jsi, křičí tak hlasitě, že neslyším to, co říkáš.“ I rodiče vychovávají především tím, co jsou, co mají v sobě, co vyzařují, jaké prostředí vytvářejí. Malé dítě mnohému nerozumí, ale vnímá a pamatuje si. Přebírá vzorce jednání. Největší díl výchovy se zvládá v předškolním věku, včetně výchovně významné doby ještě před narozením. Harmonie manželů, pokoj a radost, ale i kázeň a řád, stejně jako důvěrný život s Bohem v době, kdy se čeká narození dítěte, jsou nezaplatitelnou investicí do budoucnosti dítěte i dalších generací.
 
Při výchově dětí nejde o to, abychom z nich vychovali naše kopie či bezchybné stroje, ale abychom jim vštípili smysl pro odpovědnost, řád a spravedlnost, ale i sociální návyky, ohled na druhé, schopnost se rozdělit a nesobecky pomáhat (to se daří nejlépe v početnější rodině), ochotu pracovat na sobě, umět přijmout prohru a s vytrvalostí a trpělivostí znovu začínat. Jestli se v náboženské oblasti podaří vybudovat upřímné přátelství s Bohem a vzbudit touhu líbit se mu, podařilo se to nejdůležitější.
 
Křesťanští rodiče nechají své děti co nejdříve pokřtít. Ke křtu vyberou kmotry, kteří jim budou pomáhat s náboženskou výchovou dětí. Proto to mají být katolíci, kteří jsou biřmovaní (teprve biřmováním se získává právo na kmotrovství), a také podle víry žijí, aby mohli být dobrým příkladem.
 
Rodina jako domácí církev
Posvátnost rodiny zazáří, když rodina žije jako domácí církev, jako společenství víry, které staví na Božím slově, které se nejen v rodině čte, ale i uvádí ve skutek a navzájem se o duchovní zkušenosti dělí. Společenství, které se modlí, které počítá s Bohem, chce se mu líbit a oslavovat ho, přivádí k němu další.
 
I v rodinné církvi má své místo oběť. Každá bolest či nezdar nebo dobrovolné ovládnutí se může spojit s Ježíšovou obětí a darovat Bohu jako dar lásky. Přináší to požehnání a posvěcení domova i povznášející radost. Mnozí rodiče mají dobré zkušenosti s tím, jak pro jednotlivé členy rodiny účinně vyprošovali Boží dary, když k modlitbám přidali dobrovolnou oběť z lásky. Skvělou zkušenost mají někteří také s tím, že svou rodinu svěřili Bohu, třeba formou zasvěcení rodiny.
 
Spokojený je, kdo naplnil svůj program udělat druhého šťastným. Kdo nečekal nic pro sebe a toužil jen rozdávat, je vždy spokojený, protože nakonec dostal víc, než čekal.