Dopis papeže Benedikta XVI. ke 100. výročí od narození Jana Pavla II.

Přinášíme vám překlad dopisu emeritního papeže Benedikta XVI. adresovaného kardinálu Dziwiszovi u příležitosti 100. výročí od narození svatého papeže Jana Pavla II., které si budeme připomínat 18. května.

^{Ilustrační foto SITA}

Ke stoletému výročí narození papeže Jana Pavla II. 18. května 2020

Dne 18. května se bude v polském městečku Wadowice oslavovat stoleté výročí narození papeže Jana Pavla II.

Polsko, rozdělené a obsazené třemi sousedními říšemi – Pruskem, Ruskem a Rakouskem – získalo po první světové válce nezávislost po více než jednom století.  Byla to událost, která vyvolala velké naděje, ale také si to vyžadovalo velké úsilí, vzhledem k tomu, že obnovující se stát neustále cítil tlak obou mocností – Německa a Ruska. V této situaci útlaku, ale především naděje, vyrůstal mladý Karol Wojtyla, který bohužel velmi brzy ztratil matku, bratra a nakonec i svého otce, jemuž vděčil za svou hlubokou a vroucí zbožnost. Zvláštní přitažlivost mladého Karola k literatuře a divadlu ho vedla k tomu, aby po promoci studoval tyto obory.

„Aby se vyhnul deportaci na nucené práce do Německa, začal na podzim roku 1940 pracovat jako dělník v lomu patřícím k chemické továrně Solvay“ (viz Jan Pavel II., Dar a tajemství). „Na podzim roku 1942 učinil konečné rozhodnutí vstoupit v Krakově do semináře, který tajně organizoval krakovský arcibiskup Sapieha ve své rezidenci. Již jako dělník začal studovat teologii ze starých učebnic, aby mohl být 1. listopadu 1946 vysvěcen na kněze“ (srov. tamtéž). Teologii se však učil nejen z knih, ale také čerpal užitečná poučení ze specifické situace, v níž se on a jeho země ocitli. To byl osobitý rys, který poznamenal celý jeho život a činnost; učí se z knih, ale také žije aktuálními otázkami, které ho trápí. Druhý Vatikánský koncil byl pro něj jako pro mladého biskupa – od roku 1958 pomocného biskupa a od roku 1964 krakovského arcibiskupa – školou pro celý jeho život a práci. Důležité otázky, které se zde objevily, zejména otázky pojednávané v takzvaném Schématu XIII – tj. budoucí konstituce Gaudium et Spes – byly jeho osobními otázkami. Odpovědi vypracované koncilem stanovily směr, kterým se ubírala jeho práce, nejprve jako biskupa a poté jako papeže.

Když byl kardinál Wojtyla 16. října 1978 zvolen Petrovým nástupcem, nacházela se církev v dramatické situaci. Závěry koncilu byly představeny veřejnosti jako diskuse o samotné víře, která zdánlivě ztrácela svůj charakter neomylné a nedotknutelné jistoty. Například jeden bavorský farář popsal tuto situaci následujícími slovy: „Nakonec jsme upadli do klamné víry.“ Pocit, že už nic není jisté, že se všechno dá zpochybnit, byl navíc podporován způsobem, jakým se prováděla liturgická reforma. Nakonec se zdálo, že i v liturgii je možné všechno. Pavel VI. dovedl koncil rázně a rozhodně až do jeho koce, po kterém čelil stále obtížnějším problémům, jež nakonec zpochybnily i samotnou církev. Sociologové srovnávali tehdejší situaci církve se situací Sovětského svazu za Gorbačova, kdy se při hledání nezbytných reforem nakonec zhroutil celý sovětský stát ve své podobě mocnosti.

Nového papeže očekával vskutku velmi obtížný úkol, který se sotva mohl vyřešit pouze lidskými silami. Hned zpočátku však Jan Pavel II. ukázal svou schopnost probouzet obnovený obdiv ke Kristu a k jeho církvi. Na začátku stála zahajující slova jeho pontifikátu, jeho výkřik: „Nebojte se! Otevřete, otevřete dokořán dveře Kristu!“ Tento tón charakterizoval celý jeho pontifikát a díky němu se stal obnovitelem a osvoboditelem církve. Je to proto, že nový papež pocházel ze země, kde byl koncil přijímán pozitivním způsobem. Rozhodujícím faktorem nebylo pochybovat o všem, ale vše s radostí obnovovat.

Na 104 velkých pastoračních cestách, které zavedly papeže do celého světa, kázal evangelium jako radostnou zvěst, čímž objasňoval také úkol přijímat dobro a Krista.

Ve 14 encyklikách představil víru církve a její lidskou nauku novým způsobem. Tím nutně vzbudil opozici v západních církvích, naplněných pochybnostmi.

Dnes se mi zdá důležité zacílit na správný střed, z něhož můžeme interpretovat poselství obsažené v různých textech a který vzbudil pozornost nás všech v hodině jeho smrti. Papež Jan Pavel II. zemřel v prvních hodinách svátku Božího milosrdenství, který on sám ustanovil. Chtěl bych zde nejprve uvést malou osobní poznámku, jež nám ukazuje něco důležitého, abychom pochopili bytí a postoje tohoto papeže. Jan Pavel II. byl od počátku velmi uchvácen poselstvím krakovské řádové sestry Faustiny Kowalské, která prezentovala Boží milosrdenství jako podstatné centrum celé křesťanské víry a chtěla ustanovit svátek Božího milosrdenství. Po konzultacích papež pro něj stanovil neděli in albis. Než však učinil konečné rozhodnutí, požádal o stanovisko Kongregaci pro nauku víry, aby posoudila vhodnost takovéto volby. Dali jsme zápornou odpověď, neboť jsme se domnívali, že takové důležité a starobylé datum, plně různých významů, jako je neděle in albis, by nemělo být obtíženo novými myšlenkami. Přijetí našeho „ne“ rozhodně nebylo pro Svatého otce snadné. Ale udělal to se vší pokorou a přijal i naše druhé „ne“. Nakonec zformuloval návrh, kterým sice ponechal neděli in albis její historický význam, ale umožnil začlenit Boží milosrdenství do jejího původního pojetí. Často se vyskytly případy, kdy na mě udělala dojem pokora tohoto velkého papeže, jenž se vzdal myšlenek jím upřednostňovaných, pokud nepřišel souhlas od oficiálních orgánů, o který se podle klasického postupu muselo žádat.

Když Jan Pavel II. vydechl na tomto světě naposledy, bylo to už po prvních nešporách svátku Božího milosrdenství. To osvětlovalo hodinu jeho smrti: světlo Božího milosrdenství zazářilo nad jeho smrtí jako poselství plné útěchy. Ve své poslední knize Paměť a identita, která vyšla téměř v předvečer jeho smrti, papež znovu krátce předložil poselství o Božím milosrdenství. Poukázal v něm na to, že sestra Faustina zemřela ještě před hrůzami druhé světové války, ale již rozšířila Pánovu odpověď na tyto hrůzy. „Zlo nezaznamená konečné vítězství! Velikonoční tajemství potvrzuje, že nakonec zvítězí dobro; že smrt bude poražena životem a nad nenávistí převládne láska'.

Papežovi šlo celý život o to, aby objektivnímu centru křesťanské víry – učení o spáse – se u něj samotného dostávalo subjektivního přijetí a aby toto přijetí bylo umožněno i ostatním. Díky Vzkříšenému Kristu je Boží milosrdenství pro všechny. I když toto centrum křesťanského života je nám dáno pouze vírou, má také filozofický význam, protože – pokud Boží milosrdenství není faktickou skutečností – musíme se vyrovnávat i s takovým světem, v němž konečná protiváha dobra vůči zlu není rozpoznatelná. Nakonec musí každý vědět, že za tímto objektivním historickým významem se Boží milosrdenství v posledku ukáže jako silnější než naše slabost. Zde musíme nacházet vnitřní jednotu mezi poselstvím Jana Pavla II. a základními záměry papeže Františka: na rozdíl od toho, co se někdy říká, není Jan Pavel II. morálním rigoristou. Tím, že poukazuje na zásadní význam Božího milosrdenství, dává nám příležitost přijímat mravní nároky kladené na člověka, i když je nikdy nemůžeme plně uspokojit. Naše morální úsilí se uskutečňuje ve světle Božího milosrdenství, které se ukazuje jako síla, jež uzdravuje naši slabost.

Když Jan Pavel II. umíral, bylo náměstí sv. Petra plné lidí, zejména mladých, kteří se chtěli naposledy setkat se svým papežem. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy arcibiskup Sandri oznámil papežovo úmrtí. Především nezapomenu na okamžik, kdy velký zvon baziliky svatého Petra sděloval tuto zprávu. V den pohřbu Svatého otce bylo vidět mnoho transparentů s nápisem „Ihned svatý“. Bylo to zvolání, které odevšad pramenilo ze setkání s Janem Pavlem II. A nejen na náměstí sv. Petra, ale i v různých kruzích intelektuálů se hovořilo o možnosti udělit Janovi Pavlovi II. přídomek „Veliký“.

Slovo „svatý“ označuje božskou sféru a slovo „veliký“ označuje dimenzi lidskou. Podle zásad církve je svatost posuzována na základě dvou kritérií: hrdinských ctností a zázraku. Tato dvě kritéria spolu úzce souvisejí. Pojem „hrdinské ctnosti“ neznamená olympijský úspěch, ale skutečnost, že to, co je uvnitř člověka a skrze něj viditelné, nemá zdroj v člověku samotném, ale je to něco, co odhaluje působení Boží uvnitř něho a skrze něj. Nejde o morální soutěž, ale o zřeknutí se vlastní velikosti. Jedná se o člověka, který umožňuje Bohu, aby v něm působil, a tím skrze něho zviditelňoval Boží konání a moc.

Totéž platí i pro kritérium zázraku. Ani zde nejde o něco senzačního, ale o skutečnost, že uzdravující Boží dobrota se zviditelňuje způsobem, který přesahuje lidské kapacity. Svatý je člověk otevřený, proniknutý Bohem. Svatý je člověk otevřený Bohu, proniknutý Bohem. Svatý je ten, kdo nezaměřuje pozornost na sebe, ale vede nás k tomu, abychom viděli a rozpoznali Boha. Účelem procesů beatifikace a kanonizace je zkoumat právě toto podle norem zákona. Pokud jde o Jana Pavla II., oba procesy byly prováděny přísně podle závazných pravidel. Nyní se nám tedy představuje jako otec, který nám ukazuje Boží milosrdenství a dobrotu.

Obtížnější je správně definovat pojem „Veliký“. Během téměř dvou tisíc let dějin papežství byl přídomek „Veliký“ přiznán pouze dvěma papežům: Lvu I. (440-461) a Řehoři I. (590-604). Výraz „Veliký“ nese u obou politickou stopu, ale v tom smyslu, že díky politickému úspěchu se odhaluje něco z tajemství samotného Boha. Lev Veliký při rozhovoru přesvědčil hlavu Hunů Attilu, aby ušetřil Řím, město apoštolů Petra a Pavla. Beze zbraní a bez vojenské nebo politické moci se mu silou jeho víry podařilo přimět hrozného tyrana, aby zachoval Řím. V boji ducha proti moci byl duch silnější.

Řehoř I. nedosáhl úspěchu stejně nápadného, ale i tak se mu podařilo několikrát zachránit Řím před Langobardy; i on toho dosáhl tím, že postavil ducha proti moci, dosáhl vítězství ducha.

Když porovnáme příběh těchto dvou s příběhem Jana Pavla II., podobnost je nepopiratelná. Ani Jan Pavel II. neměl vojenskou sílu nebo politickou moc. V únoru 1945, když se hovořilo o budoucí podobě Evropy a Německa, někdo poukázal na to, že je třeba vzít v úvahu také názor papeže. Stalin se tehdy zeptal: „Kolik divizí má papež?“ Samozřejmě, že neměl žádné. Moc víry se však ukázala jako síla, která na konci roku 1989 zvrátila systém sovětské moci a umožnila nový začátek. Není pochyb o tom, že papežova víra byla důležitým prvkem při zlomení této moci. I zde dozajista můžeme vidět velikost, která se projevila v případě Lva I. a Řehoře I.

Otázka, zda v tomto případě bude přídomek „Veliký“ přijat či nikoli, musí zůstat otevřena. Je pravda, že v Janovi Pavlovi II. se nám všem zviditelnila Boží moc a dobrota. V době, kdy církev znovu trpí pod náporem zla, je on pro nás znamením naděje a útěchy.

Drahý svatý Jane Pavle II., modli se za nás!

Benedikt XVI.

_{Přeložil: P. Jiří Kratochvíl}