Rozhovor s novým předsedou ČBK Janem Graubnerem

Přinášíme vám rozhovor s novým předsedou České biskupské konference Janem Graubnerem, arcibiskupem olomouckým, který vyšel na webu Konzervativních novin.

^{Foto: Pavel Langer, ČaV}

Vůči neomarxismu máme větší imunitu

Arcibiskup olomoucký a metropolita moravský Jan Graubner se včera stal novým předsedou České biskupské konference,  výkonného orgánu české církve, kterému po dobu deseti let předsedal Dominik kardinál Duka. Co ho čeká, jak hodnotí dopad pandemie na církev a proč si myslí, že je naší výhodou to, že jsme byli „promořeni marxismem“? Přinášíme exkluzivní interview s novým předsedou ČBK.

Jaké největší výzvy teď před Vámi jako novým předsedou ČBK stojí? Jaký první krok budete muset podniknout?

Především situace je dnes jiná, než byla před dvaceti lety, když jsem tuto službu přijímal poprvé. Tehdy to bylo pořád ještě porevoluční budování a kladení kolejí. Dnes je vidět spíše únava, ale nová situace je výzvou nejen na poli pastorace, která je našim hlavním posláním, ale i v oblasti ekonomické. Církev vstupuje do těžké hospodářské etapy, ostatně celosvětová společnost vstupuje do další hospodářské krize a všichni si budou utahovat opasky, ale snad právě pod tím tlakem vzniknou nové věci a více se sblížíme i vyrosteme ve vztahu k Bohu, na nějž budeme muset daleko více spoléhat.

Mohl byste stručně zhodnotit dopady koronavirové pandemie na církev? Lze už teď odhadnout ekonomické ztráty, které pandemie církvi způsobila? Dokázala být církev lidem dostatečně nablízku i v době nouzového stavu?

Jako pozitivní mohu vidět, že si mnozí uvědomili lidskou omezenost a křehkost navyklých jistot. Pandemie ovšem ukázala, jak je snadné ovládnout lidi strachem a rozbít vztahy i zbavit svobody. Nejde při tom jen o strach o sebe, ale mnozí, přestože se cítí zdraví, ze strachu, aby někoho nenakazili, nechají staré lidi v samotě. Církvi to taky ukazuje, že v praxi je u většiny asi větší strach ze smrti, než víra v život věčný, a to je výzva. Vedle toho je třeba vidět jako pozitivní znamení množství ochotných dobrovolníků a spoustu iniciativ i ve farnostech. Většina kněží byla aspoň v telefonickém spojení se spoustou lidí. Velice si vážím obětavosti nejen zdravotníků, ale i pracovníků Charity, kteří měli zpočátku nejméně ochrany. Skutečný ekonomický dopad na církev ještě neumíme odhadnout, ale bude veliký. K důsledkům coronaviru musíme připočíst dopady sucha na zemědělství a lesnictví.

Jak se díváte na současnou roli Evropské unie? Na jednu stranu se zdá být garantem stability a ekonomického rozvoje, na druhou stranu otevřeně podporuje ideologie, které jsou v rozporu s učením katolické církve, a vydává je za tzv. evropské hodnoty. Kdo se proti tomu ozve, bývá označen za ultrakonzervativce nebo za Putinova agenta. Co s tím?

Především, když mluvím o EU, nechci říkat ONI, ale MY. V tom taky vidím klíč k řešení a výzvu k aktivitě. Křesťanská kultura není poklad v trezoru či v muzeu. Ta vzniká z žitého evangelia a umírá, když se evangelium nežije. Ekonomická stabilita nestojí jen na výrobě a obchodu, ale i na důvěře, spravedlnosti a solidaritě. Nezachrání nás žádná ideologie, ale otevřenost Bohu, kterého necháme v sobě milovat a ze sebe vyzařovat. Nauka církve je důležitá, ale důležitější je život křesťanů, bez toho by se i skvělá nauka mohla stát jen teorií či ideologií. Promiňte, ale ten soumrak Evropy, to zatemnění mnoha hlav a srdcí vidím jako výzvu či dluh nás, kteří máme úkol být světlem. Tmu nelze přemoci jinak než světlem.

Evropská unie se umí zastat mnohých menšin, někdy i takových, které ve skutečnosti vůbec utlačovány nejsou. Nemáte pocit, že se z hájení práv menšin stává až jakýsi diktát? Křesťané jsou nejpronásledovanější skupinou, ale o této skutečnosti jako by se veřejně bálo hovořit. Je Evropa stále ještě křesťanská?

Bohužel, Evropa dnes vypadá jako postkřesťanská. My si musíme častěji vzpomenout na první křesťany, kteří žili v pohanské říši. Římská kultura a společnost se rozpadala. Křesťany dokonce považovala za bezbožníky a zabíjela, ale oni proměnili společnost zevnitř, protože měli odvahu žít podle evangelia a nebáli se obětí. V tom byla jejich síla. Dnes se nesmíme bát nálepkování a marginalizace. Křesťanská obnova společnosti je možná jen tehdy, jestli se obnoví křesťané, křesťanské rodiny.

Slovensko nedávno odmítlo přijmout Istanbulskou smlouvu, proti níž se jasně vyslovila i Česká biskupská konference. Potěšil vás postoj našich východních sousedů? Jak to podle vašeho názoru dopadne v České republice? 

V souvislosti s koronavirem se dnes mluví o potřebě promořit společnost, aby získala imunitu. Myslím, že postkomunistické země byly za totality marxismem tak silně promořeny, že máme větší imunitu k marxistickým idejím, i když přicházejí v nových kabátech neomarxismu. Tím nechci říct, že jsme na Východě lepší než na Západě, a že se můžeme vytahovat. V mnohém se musíme od nich učit, ale pokud nechceme zahodit utrpení našich otců a zpronevěřit jejich zkušenosti, máme povinnost se bránit zhoubným ideologiím. Nejsem prorok, abych věděl, jak to dopadne, vidím, že mladá generace tu draho zaplacenou imunitu ztrácí, ale mám naději.

Ekonomové varují před tím, že nás čeká hospodářská krize, jaká tu nebyla od třicátých let minulého století. Vzhlížíte k budoucnosti spíše s obavami nebo nadějí?

Vážnou hospodářskou krizi v nejbližších letech považuji za realitu, ale ne za katastrofu. Jestli se na čas dokážeme uskrovnit, a poučit se z minulosti, může být poměrně brzy překonána, ale byl bych moc rád, kdybychom se jen nechtěli vracet do minulosti. Je třeba jít dál a v ekonomice nevidět zisk jako jediný cíl, ale myslet i na národní soběstačnost a solidaritu s nejchudšími nejen v EU, ale ve světě, nedívat se na cizince jako na levnou pracovní sílu, ale nezištně pomoci s rozvojem v chudých zemích.

Rozhovor pro Konzervativní noviny vedl Antonín Randa. Publikováno s jejich souhlasem.