Františkova post-koronavirová strategie: Odvaha k realistické obrazotvornosti

Papež František má „plán na vzkříšení“ světa po koronavirové nákaze. Obrací se s ním k celému lidstvu v rukopisném listě, který sepsal ve své mateřštině. Jeho úvahu otiskl v pátek 17. dubna španělský týdeník Vida Nueva, sledující dění v hispanofonní církvi. Římský biskup v ní sází na radost, která je klíčovým, programovým rysem jeho pontifikátu od samého počátku.

„Vtom šel Ježíš proti nim a řekl jim: Radujte se!“ (Mt 28,9). Tak znějí první slova Zmrtvýchvstalého poté, co Marie Magdalská a druhá Marie objevily prázdný hrob a setkaly se s andělem (na rozdíl od španělských překládají čeští biblisté: „Buďte zdrávy!“). Pán jim jde vstříc, aby jejich smutek proměnil v radost a potěšil je vprostřed soužení (srov. Jer 31,13). Zmrtvýchvstalý chce ženy vzkřísit k novému životu a spolu s nimi též celé lidstvo. Chce, abychom již nyní měli účast na vzkříšení, které nás očekává.

Výzva k radosti se jeví jako provokace a dokonce jako špatný žert, když si uvědomíme závažné důsledky viru Covid-19. Nemnozí lidé by ji společně s emauzskými učedníky mohli považovat za gesto plynoucí z nevědomosti či neodpovědnosti (Lk 24,17-19). Stejně jako první učednice, které se vypravily k hrobu, nás obklopuje atmosféra bolesti a nejistoty, která vede k otázce: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky?“ (Mk 16,3). Jak naložíme s touto situací, která nás zcela ovládla? Dopad toho všeho, co se děje, citelné následky, které se již hlásí a probleskují, bolest a zármutek nad našimi drahými nás dezorientují, zneklidňují a ochromují. Je to tíha náhrobního kamene, která se vetřela před budoucnost a ve své věcnosti hrozí, že pohřbí veškerou naději. Je to tísnivá úzkost zranitelných a starých lidí, kteří procházejí touto karanténou v naprostém osamocení, stísněnost rodin, které už nevědí, jak přinést jídlo na domácí stůl, tíže vyčerpání, která se zmocnila udolaného zdravotnického a bezpečnostního personálu...tíha, která zdánlivě bude mít poslední slovo.

Postoj žen v evangeliu nicméně vyvolává pohnutí. Navzdory pochybnostem, utrpení, rozpakům z nastalé situace a dokonce strachu z pronásledování i všeho, co by se jim mohlo stát, se daly do pohybu a nepodlomilo je nic z okolních událostí. Z lásky k Mistrovi a ve své příznačné, nenahraditelné a požehnané ženské genialitě dokázaly brát život, jaký byl, a chytře obešly překážky, aby se přiblížily k Pánu. Na rozdíl od mnoha apoštolů, kteří se rozutekli v záchvatu strachu a nejistoty, kteří Pána zapřeli a zmizeli (Jan 18,25-27), zde ženy jednoduše byly a doprovázely, aniž by unikaly dění anebo je přehlížely, aniž by se úprkem vytratily. První učednice vprostřed temnoty a sklíčenosti nakoupily vonné oleje, aby šly pohřbeného Mistra pomazat (Mk 16,1).

V této době jsme si mohli všimnout mnoha lidí, kteří stejně jako ony přinášeli pomazání sdílené odpovědnosti, aby dbali na život druhých a nevystavovali ho riziku. Na rozdíl od těch, kteří uprchli v naději, že zachrání sami sebe, jsme byli svědky toho, jak sousedé a členové rodin za cenu velkého úsilí a obětí zůstávají doma, aby zbrzdili šíření nákazy. Mohli jsme objevit, jak se četní lidé, kteří již zažívali a museli snášet pandemii exkluze a lhostejnosti, zasazovali o to, aby díky vzájemnému doprovodu a podpoře byla situace méně bolestná. Viděli jsme pomazání vylévané lékaři, zdravotními sestrami a ošetřovateli, skladníky, pracovníky úklidových firem, pečovatelkami, dopravci, bezpečnostními složkami, dobrovolníky, kněžími, řeholnicemi, prarodiči, vychovateli a mnoha jinými, kteří odvážně nabídli vše, co měli, aby do situace vnesli špetku péče, klidu a citu. Ačkoli se tím nevyhnuli otázce : „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky?“ (Mk 16,3), nepřestali konat to, co vnímali jako možné a povinné.

A právě vprostřed této námahy a starostí překvapuje učednice strhující zvěst: „Není tady, byl vzkříšen“. Jejich pomazání nebylo pro smrt, nýbrž pro život. Jejich bdění a doprovázení Pána, a to dokonce během umírání a největšího zoufalství, nebylo marné, naopak, umožnilo jim, aby byly pomazány Vzkříšením: již nebyly samy, On byl živý a šel po cestě napřed. Pouze tato výbušná zpráva mohla narušit kruh, který jim bránil v pohledu na odvalený kámen, a vylitá vůně se šířila rychleji než jakákoli hrozba. Zde je pramen naší radosti a naděje, který proměňuje naše konání. Naše pomazání, naše oddanost, bdění a provázení ve všech možných formách v tomto čase není a nebude zbytečné, protože se nevěnuje smrti. Pokaždé, když máme účast na Pánových pašijích, provázíme v utrpení své bratry anebo sami trpíme, nasloucháme této novosti Vzkříšení: nejsme sami, Pán jde před námi a odstraňuje ochromující balvany. Tato radostná zvěst přiměla ženy, aby se vrátily stejnou cestou, vyhledaly skrývající se apoštoly a učedníky a řekly jim: „Život rozvrácený, zničený a zdeptaný na kříži se opět probudil a tepe“ (R. Guardini, Pán). To je naše naděje, kterou nám nelze vyrvat, již nelze umlčet či poskvrnit. Veškerý život ve službě a lásce, který jste v tomto čase darovali, bude nadále pulsovat. Stačí jediná trhlina, aby se pomazání, kterým nás Pán chce obdařit, šířilo nezadržitelnou silou a umožnilo nám nazírat bolestnou skutečnost obnovujícím pohledem.

Stejně jako ženy z evangelia býváme rovněž my opakovaně vyzýváni k návratu stejnou cestou a proměně způsobené tímto poselstvím. Pán ve své novosti ustavičně obnovuje náš život i život našich společenství (srov. Evangelii gaudim, 11). V pustině obrozuje krásu a oživuje naději: „Hle, udělám něco nového, už to vzchází, nepoznáváte to?“ (Iz 43,19). Bůh nikdy neopouští svůj lid, vždy kráčí s ním, zejména když je bolest nejznatelnější.

Pokud jsme se v této době mohli něčemu přiučit, pak je to skutečnost, že se nikdo nemůže zachránit sám. Hranice padají, zdi se hroutí a integralistické projevy se rozplývají, když se všichni ocitáme před téměř nepostřehnutelnou přítomností, vyjevující křehkost, z níž jsme učiněni. Velikonoce nás svolávají a vyzývají k upamatování na jinou, diskrétní a uctivou, velkorysou a smiřující přítomnost, která nedolamuje nalomenou třtinu a nezhasíná doutnající knot (Iz 42,2-3), aby začal pulsovat nový život, který nám všem chce darovat. Závan ducha otevírá obzory, probouzí tvořivost a obnovuje v nás bratrství, abychom před obrovskou a neodkladnou úlohou, jež nás očekává, vyslovili: „Zde, přítomen!“, anebo (biblické) „Tady jsem“. Je naléhavé rozpoznat a najít tep Ducha, abychom společně s druhými podnítili dynamiky, které by dosvědčovaly a  regulovaly nový život, jemuž Pán dává vzejít v tomto konkrétním dějinném okamžiku. Toto je čas příhodný, v němž Pán žádá, abychom se nepřizpůsobovali náhradní či paliativní logice, nespokojovali se s ní a tím méně se jí ospravedlňovali, poněvadž brání tomu, abychom vydrželi dopad a závažné důsledky toho, co prožíváme. Toto je čas příhodný, abychom nalezli odvahu k nové obrazotvornosti možného, za realismu, který skýtá jedině evangelium. Duch, který se nedá spoutat ani manipulovat v pevných či chatrných schématech, modalitách a strukturách, nám navrhuje, abychom se připojili k jeho pohybu, který „všechno tvoří nové“ (Zj 21,5).

V této době jsme si uvědomili, nakolik je důležité „sjednotit celou lidskou rodinu v hledání udržitelného a integrálního rozvoje” (Laudato si´,13). Žádný individuální skutek není oddělený od druhých, v dobrém i ve zlém. Doléhá na druhé, protože v našem společném domově je všechno vnitřně propojeno. Pokud tedy zdravotní úřady nařídí domácí pobyt, obyvatelstvo ho svým chováním umožňuje, protože si je vědomé společné odpovědnosti za zbrždění pandemie. “Nouzový stav, jako je ten vyvolaný Covidem-19, lze zvrátit především protilátkami tvořenými solidaritou” (Papežská akademie pro život, dokument Pandemie a univerzální bratrství, březen 2020). Je to lekce, která skoncuje s veškerým fatalismem, do něhož jsme se ponořili, a umožní nám, abychom se opětovně považovali za tvůrce a protagonisty společných dějin, a tak společně reagovali na mnohé zlo, které sužuje miliony lidí na celém světě. Nemůžeme si dovolit, abychom se při psaní budoucích dějin obrátili zády k mnohému utrpení. Pán se nás bude opětovně ptát: “Kde je tvůj bratr?” (Gn 4,9). Kéž by naše odpověď vyjevila duši našich národů, onu pokladnici naděje, víry a lásky, které nás utvářely a které jsme na dlouhý čas umlčovali, až znecitlivěly.

Vystoupíme-li jako jeden lid, a to též v případě jiných hrozících epidemií, vyvoláme reálný dopad. Budeme schopni odpovědně naložit s hladem, jímž trpí mnozí lidé, za vědomí, že máme dostatek jídla pro všechny? Budeme nadále za mlčenlivé spoluviny stáčet zrak stranou, abychom neviděli války, sycené touhou po panování a moci? Budeme ochotni ke změně životního stylu, kvůli němuž se množství jiných lidí propadá do chudoby, najdeme odvahu ke střídmějšímu a lidštějšímu životu, který umožní rovné rozdělení zdrojů? Přijmeme v rámci mezinárodního společenství nezbytná opatření, která zastaví ničení životního prostředí, anebo budeme nadále popírat jeho zjevnost? Globalizace lhostejnosti bude nadále ohrožovat naši pouť…Kéž by nás zastihla připravené, s nezbytnými protilátkami ze spravedlnosti, milosrdné lásky a solidarity. Nesmíme se obávat alternativy, jíž je civilizace lásky, “civilizace naděje, která čelí úzkosti a strachu, smutku a malomyslnosti, pasivitě a únavě. Civilizace lásky se buduje dennodenně a nepřetržitě. Předpokládá závazné úsilí všech, a z toho důvodu je podmínkou její existence angažované bratrské společenství” (Eduardo Pironio, Diálogo con laicos, Buenos Aires, 1986).

V tomto čase soužení a žalu bych ti přál, abys tam, kde jsi, mohl zakusit, jak ti Ježíš přichází naproti, zdraví tě a říká: “Raduj se” (Mt 28,9). Kéž by nás tento pozdrav podnítil k tomu, abychom vzývali radostnou zvěst o Božím království a šířili ji dál.

_{Z listu L´Osservatore Romano (18.4.) přeložila Jana Gruberová, Vatican News}