Velkopáteční kázání otce Cantalamessy

Přinášíme vám celý text a video velkopátečního kázání z baziliky sv. Petra ve Vatikánu, které - jak bývá zvykem - pronesl papežský kazatel otec Raniero Cantalamessa:

Velkopáteční obřady probíhaly v Bazilice sv. Petra. Stejně jako v minulých dnech (na Květnou neděli a na Zelený čtvrtek) se liturgie odehrávala před oltářem Katedry sv. Petra v závěru chrámu. Pod monumentální čtveřici církevních otců symbolicky nadnášejících katedru Petrových nástupců byl na purpurovém pozadí umístěn Ukřižovaný od sv. Marcela, expresívní kříž v životní velikosti z 2. poloviny 14. století, pocházející z římského kostela servitů, který se proslavil zázračným přetrváním při požáru roku 1519 a posléze o tři léta později zažehnáním morové epidemie z Věčného města. Obřadů doprovázených zpěvem asi desetičlenné schóly se účastní třináct zástupců Božího lidu a podobně početná asistence u oltáře. Jak je zvykem homilii pronesl papežský kazatel otec Raniero Cantalamessa:

Svatý Řehoř Veliký říkal, že Písmo cum legentibus crescit, roste spolu s těmi, kdo ho čtou (Komentář ke knize Job XX,1). Vyjadřuje stále nové významy podle toho, co člověk nese v srdci při jeho čtení. My čteme letošní vyprávění o umučení s otázkou, spíše s výkřikem v srdci, které se pozvedá z celé země. Musíme se snažit pochopit, jak Boží slovo odpovídá na tento výkřik.

To, co jsme právě vyslechli, je vyprávění o objektivně největším zlu, které kdy bylo na zemi spácháno.  Můžeme se na něj podívat ze dvou různých úhlů: zepředu nebo zezadu, totiž z hlediska příčin, nebo následků. Zastavíme-li se u historických příčin Kristovy smrti, zmátne nás to a každý z nás bude v pokušení říci s Pilátem: “Nemám vinu na krvi tohoto člověka” (Mt 27,24). Kříž pochopíme lépe z jeho důsledků než z jeho příčin. A jaké jsou důsledky Kristovy smrti? Ospravedlněni na základě víry v něho, smířeni a v pokoji s Bohem, jsme plni naděje ve věčný život (Srov. Řm 5,1-5).

Současná situace nám však pomáhá pochopit zvláště jeden důsledek: Kristův kříž proměnil smysl bolesti a lidského utrpení, každého utrpení, fyzického i morálního. Utrpení už není trestem či prokletím. Bylo od základu vykoupeno ve chvíli, kdy je Boží syn vzal na sebe. Co je nejspolehlivějším důkazem, že nápoj, který je ti podáván, není otrávený? Když se podávající před tebou napije ze stejné číše. To udělal Bůh: Na kříži, před zraky světa, vypil kalich bolesti až do dna. Ukázal, že není otrávený, ale že na jeho dně leží perla.

Nejde jen o bolest toho, kdo má víru, nýbrž o každou lidskou bolest. On zemřel za všechny. “A já, až bude ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě” (Jan 12,32). Všechny, nikoli pouze některé! Sv. Jan Pavel II. poté, co na něj byl spáchán atentát, napsal: “Trpět, znamená stát se zvláštním způsobem povolní a otevření dílu spásonosné Boží síly, které nabídl lidstvu Kristu” (srov. Apoštolský list Salvifici doloris, 23). Díky Kristovu kříži se i utrpení svým způsobem stalo jakousi “univerzální svátostí spásy” lidského rodu.

Jaké světlo to vše vrhá na dramatickou situaci, kterou prožíváme? I tady musíme hledět spíše na důsledky než na příčiny. Nejen na ty negativní, o nichž se každý den dozvídáme ve zprávách, ale i na pozitivní, které odhalíme pouze pozornějším zkoumáním.

Pandemie koronaviru nás náhle probudila z většího nebezpečí, jemuž byli odjakživa vystaveni jednotlivci i celé lidstvo, totiž z iluze všemohoucnosti. Jeden známý židovský rabín napsal: Máme příležitost slavit tento rok zvláštní velikonoční exodus, totiž vyjití “ze zajetí svědomí”. Nejmenší a beztvarý prvek přírody, virus, postačil k tomu, aby nám připomněl, že jsme smrtelní, že vojenská moc a technologie k naší spáse nedostačují. “Člověk žijící v hojnosti nerozumí, je jako zvířata, jež hynou” - říká jeden biblický žalm (srov. Ž 49,21). Jak pravdivá jsou tato slova!

Když malíř James Thornhill pracoval na fresce v londýnské katedrále sv. Pavla, v nadšení nad svým dílem v jednu chvíli poodstoupil, aby na něj lépe viděl. Nevšiml si, že po dalším kroku se zřítí z lešení dolů. Jeho zděšený asistent pochopil, že pokud na něj zavolá, katastrofu jen urychlí. Bez zaváhání smočil štětec do barvy a vymrštil ho doprostřed fresky. Vyděšený mistr skočil dopředu. Jeho dílo bylo poničeno, on však byl zachráněn.

Takto se k nám někdy zachová Bůh: vyhodí do povětří naše plány, probudí nás z našeho klidu, aby nás zachránil před propastí, kterou nevidíme. Nenechme se ale zmýlit! Není to Bůh, kdo skrze koronavirus vymrštil štětec na fresku naší hrdé technologické civilizace. Bůh je naším spojencem, nikoli spojenec viru! “To, co zamýšlím, je pro vaše blaho, a ne pro utrpení ”, říká Bible (Jer 29,11). Pokud by tyto rány byly Božím trestem, bylo by nevysvětlitelné, proč zasahují jak dobré, tak zlé, a proč největší následky nesou právě chudí. Jsou snad většími hříšníky než ostatní? Ne! Ten, který jednoho dne plakal nad Lazarovou smrtí, pláče dnes nad pohromou, jež zasáhla lidstvo.

Ano Bůh trpí, jako každý otec a každá matka. Až to jednoho dne objevíme, zastydíme se za všechna obvinění v životě, která jsme mu adresovali. Bůh má účast na naší bolesti, aby ji překonal. “Ve své svrchované dobrotě“ - píše sv. Augustin – „by Bůh nikdy nedovolil, aby v jeho díle existovalo jakékoli zlo, pokud by nebyl natolik mocný a dobrý, aby ze samotného zla vyvodil dobro”.

Přál si snad Bůh Otec smrt svého Syna na kříži, aby z ní potom vytěžil dobro? Nikoli, pouze ponechal volný průchod lidské svobodě - ovšem zasadil ji do svého plánu, nikoli do lidského. Totéž platí i pro přírodní pohromy, jako jsou zemětřesení a epidemie. Nevyvolává je on. I přírodě ponechal určitou svobodu, jistě kvalitativně jinou než je morální lidská svoboda, nicméně je to jakousi formu svobody. Svoboda vyvíjet se podle zákonů rozvoje. Nestvořil svět jako dopředu naprogramované hodinky do každého jejich minimálního pohybu. To, co někteří nazývají náhoda, nazývá Bible “Boží moudrostí”.
Dalším pozitivním plodem současné zdravotní krize je smysli pro solidaritu. Kdy dříve, kam sahá naše paměť, se lidé všech národů cítili tak sjednocení, tak stejní, tak málo svárliví jako v této chvíli bolesti? Nikdy předtím jako teď jsme tolik necítili pravdivost volání našeho básníka: “Lidé, mír! Příliš mnoho tajemství je na rozlehlé zemi”. Zapomněli jsme na zdi, které jsme chtěli stavět.

Virus nezná hranice. V mžiku porazil všechny překážky, odlišnosti rasy, náboženství, bohatství a moci. Až tato chvíle pomine, nesmíme se vrátit zpět. Nesmíme promarnit tuto příležitost, jak nás povzbuzuje Svatý otec. Nedopusťme, aby ta spousta bolesti, mrtvých a hrdinské práce zdravotníků přišla nazmar. Právě tohoto „poklesu“ se máme obávat nejvíce.

Překují své meče v radlice / a svá kopí ve vinařské nože; / národ proti národu nepozdvihne meč / a už se nebudou učit boji. (Iz 2,4)

Nastal čas uskutečnit něco z tohoto Izaiášova proroctví, jehož naplnění lidstvo odjakživa očekávalo. Řekněme „dost“ tragickému závodu ve zbrojení. Vykřičte to ze všech sil, vy, mladí, protože se hraje především o váš osud. Bezmezné zdroje, vynakládané na zbrojení, vynaložme na cíle, jejichž naléhavost právě v této situaci vidíme: zdraví, hygiena, výživa, boj proti chudobě a péče o stvoření. Předejme budoucí generaci takový svět, který bude v případě potřeby chudší na věci a peníze, ale bude bohatší na lidskost.

Boží slovo nám říká, co máme udělat jako první věc v takovýchto chvílích: volat k Bohu. On sám vkládá na lidské rty slova, jimiž k němu máme volat, někdy slova tvrdá, nářek, téměř obvinění. “Povstaň, Pane, přijď nám na pomoc! Zachraň nás pro svoje milosrdenství! […] Procitni, nezanevři na nás provždy!” (srov. Ž 44, 24.27). “Mistře, je ti to jedno, že hyneme?” (Mk 4,38).

Má snad Bůh zálibu v tom, že se nechává prosit, aby udělil svá dobrodiní? Může snad naše modlitba přimět Boha ke změně jeho plánů? Ne, ale jsou věci, které se Bůh rozhodl udělit jako společný plod své milosti a naší modlitby, téměř aby sdílel se svým stvořením zásluhu na uděleném dobrodiní (srov. Sv. Tomáš Akvinský, s. Th. II-II, q.83, a.2). On sám nás pobízí, abychom tak činili: “Proste a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám!” (Mt 7,7).

Když Židé na poušti trpěli uštknutím jedovatých hadů, Bůh přikázal Mojžíšovi, aby vztyčil na kůl bronzového hada. Kdo na něj pohlédl, nezemřel. Ježíš vztáhl tento symbol na sebe. “Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak bude vyvýšen Syn člověka, aby ti, kdo v něho věří, měli život věčný” (Jan 3, 14-15). Také my jsme v této chvíli napadáni neviditelným jedovatým “hadem”. Dívejme se na toho, který byl pro nás “vyvýšen” na kříž.

Uctívejme ho za sebe a za celý lidský rod. Kdo na něj hledí s vírou, nezemře. A zemře-li, stane se tak, aby vešel do věčného života.

“Třetího dne vstanu,” předpověděl Ježíš (srov. Mt 9,11). Také my, po těchto dnech, doufejme krátkých, vstaneme a vyjdeme z hrobů, jimiž jsou nyní naše domy. Nikoli proto, abychom se jako Lazar vrátili k dřívějšímu životu, nýbrž k životu novému jako Ježíš. K životu, který bude více bratrský, více lidský, více křesťanský!

 _{Zdroj: Vatican News, přeložila Johana Bronková, redakčně upraveno}