Křest: Zamyšlení brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho

Oslovili jsme české a moravské biskupy, aby nám poslali krátká zamyšlení nad významem svátostí. Jako první vám přinášíme katechezi brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho o svátosti křtu, a to v souvislosti s blížící se oslavou velikonočních svátků.

Slovo „křest“ je dnes často zneužíváno jako výraz pro slavnostní prezentaci knih, hudebních nosičů, dopravních prostředků, zvířat a všech možných dalších předmětů. Na toto by se spíš  hodil původní řecký význam slova „baptízó“, které znamená „ponořit, omýt“. Ale latina a z ní většina evropských jazyků přejala tento řecký výraz pro ponoření, jako ponoření do Krista. A čeština, spolu s některými dalšími slovanskými  jazyky, užívá slovo „křest“ právě v tomto jednoznačném významu: ponoření do Krista, „vkristění“, připojení ke Kristu. Křtem jsme, jak se také říká, doslova „namočeni“ do toho, co chce on.

Křest je dnešní společností mnohdy chápán jen jako vstup do nějaké „organizace“, ale řečeno se svatým Pavlem: „Jsme pokřtěni proto, abychom v sobě měli stejné smýšlení, jaké měl Ježíš Kristus.“ (Flp 2, 5) Ve křtu umírá člověk svazující moci hříchu, aby se narodil pro svobodný život s Bohem a v Bohu. Jde o překročení pouze biologického života k životu,  ve kterém se spolu s Kristem podílíme na tom, co dělá a chce on a žijeme v jeho blízkosti.

Být křesťanem je povolání. A jak vybízí svatý Pavel, pro kterého je toto povolání  největší myslitelnou hodnotou: „Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali.“ (Ef 4,1) Jaká je ale realita, ve které se nacházíme? Občas dostávám dopisy od dětí. Před nějakým časem mně jeden z nich udělal obzvlášť radost a často si jej připomínám. Byl podepsán slovy: „Křesťanka Móňa“. – Aniž bych chtěl snižovat jakékoliv akademické i jiné tituly, právě tento titul je v duchovní rovině nejhodnotnější.

Jenže i když je titul křesťan tak jedinečný, jací jsme my, jeho nositelé? Dnešní nejistá doba s život ohrožující pandemií zákeřného viru je jakousi specifickou postní dobou pro celý svět bez ohledu na náboženské vyznání. Pro nás je navíc  časem pravdivého poznání, jak to s naším křesťanstvím skutečně vypadá. (U některých možná i časem určitého zděšení nad sebou samým.) Ale pokud to nevzdáme - a to bychom neměli - může se stát rovněž prostředkem k očištění od všech pozlátek a masek, za kterými ukrýváme realitu svého nitra. Může  být požehnaným časem setkání s Kristem a s nadějí, o které je psáno, že nedá dojít hanby.

Co udělat pro to, aby povolání, které jsme křtem přijali, opět zazářilo ve své vznešenosti a stalo se naším životním posláním? V těchto dnech nás má více než jindy provázet pozornost k Písmu, abychom objevovali poklady v něm ukryté. Písmo svaté uklidňuje a osvobozuje od zbytečného strachu a obav, od nejistoty. Písmo svaté také zneklidňuje všude tam, kde v životě nejednáme, jak máme, kde si volíme cesty, které jsou slepými uličkami nebo které dokonce končí v nějaké propasti. Zneklidňuje nás, abychom po nich nešli dál. A Písmo svaté také překvapuje. Přestože se domníváme, že je jakžtakž známe, často ty nejznámější části objevujeme s úžasem jako naprosto nové. Písmo svaté je „zlatým dolem“. Jak říká svatý Jan od Kříže, můžeme v něm  kopat nahoru, dolů, doprava, doleva nebo třeba i „šejdrem“… a ten, kdo touží po životě s Kristem, v něm vždy najde překvapující bohatství života i bohatství pro svůj život, a také pro životy druhých.

Křtem jsme srostlí s Kristovou smrtí i zmrtvýchvstáním, uvádí svatý Pavel. Ve křtu umírá starý člověk, otrok hříchu, pro nový, svobodný život s Bohem a v Bohu. Právě to je naše vlastní povolání, které jsme přijali křtem. Víme o tom? A je to programem našeho života? Každý  pokřtěný má přestat žít sám pro sebe, ale má se zapojit i do širší rodiny  církve a do zodpovědnosti za svět.

Blíží se největší křesťanské svátky. Vrcholem velikonoční vigilie je křest katechumenů  a  obnova křestního vyznání. Ať už budeme letos tuto slavnost prožívat jakkoliv a kdekoliv, své křestní vyznání obnovme s plným vědomím, zodpovědností a vnitřní pravdivostí.

Už dnes zkusme najít svou křestní svíci (ale samozřejmě můžeme použít i jakoukoliv  jinou),  a každý den, který do velikonoční vigilie zbývá, si ji v klidu a tichu za­palme. V modlitbě potom objevujme její duchovní symboliku. Svíce je  symbolem Krista. Stejně jako on je světlem, které vítězí nad tmou, hřeje a do plamene dává  sebe. Věřím, že když potom budeme svíci držet v ruce během slavnostního chvalozpěvu i při obnově křestního vyznání,  najednou bude „jiná“ (a tím nemyslím jen kratší).

Letošní Velikonoce budou neobvyklé. Po stránce vnější určitě. Jestli po stránce vnitřní, to záleží na každém z nás. Využijte možností, které vaše farnosti nabízejí, ale především se nebojte znovu odpovědět na otázky obnovy křestního vyznání své ANO.

Vojtěch Cikrle, biskup brněnský