John Henry Newman: Světec pro dnešní dobu

Papež František v neděli 13. října v Římě svatořečil Johna Henryho Newmana (1801–1890). Nový světec prožil téměř celé 19. století, první polovinu svého života jako anglikán a druhou polovinu jako katolík. Byl knězem, oblíbeným kazatelem, spisovatelem a význačným teologem obou církví. Ačkoli žil už před delší dobou, stále má dnešním lidem co říct, jak to dosvědčuje také následujících devět oblastí, které nastínil Jack Valero, koordinátor Výboru pro Newmanovu kanonizaci zodpovědný za tisk a média.

1. Vzdělání

Newmanova kniha Idea univerzity zůstává i dnes referenčním dílem všech institucí terciárního vzdělávání. Jeho vize, že vzdělání má význam samo pro sebe a není jen technickou přípravou na konkrétní zaměstnání nebo profesi, se v akademických kruzích diskutuje dodnes. Newman ale o univerzitě jen nemluvil a nepsal, sám také jednu založil: na žádost irských katolických biskupů vznikla v Dublinu a on sem dojížděl ze svého oratoriánského společenství v Birminghamu. O něco později, s vědomím, že anglickým katolíkům chybí dostatek kvalitních škol, založil také střední školu, která měla fungovat jako jakýsi katolický protějšek prestižního Etonu, tedy ta nejlepší škola, která katolíky připraví na profesní a veřejný život. Obě instituce existují i dnes: University College Dublin a Oratoriánská škola poblíž Readingu.

2. Svědomí

Newmanův pohled na svědomí se stal standardní katolickou naukou a shrnuje ho i Katechismus katolické církve, vydaný roku 1992. Toto učení najdeme především v páté kapitole Newmanova Dopisu vévodovi z Norfolku – knihy, kterou sepsal jako odpověď na tvrzení premiéra Gladstonea, že po vyhlášení papežské neomylnosti se už katolíci nehodí pro veřejný život. Newman na to odpovídá propracovanou argumentací a vysvětluje, že katolíci jednají podle svého svědomí a nikoho slepě neposlouchají. Říká také, že svědomí není subjektivní pocit, ale Boží hlas v lidském nitru. Toto učení se stalo základem pro politické aktivity mnoha lidí včetně protinacistického hnutí Bílá růže, které počátkem 40. let 20. století založila v Mnichově Sophie Schollová a její přátelé. K oběti vlastního života pro pravdu tyto studenty inspirovalo právě Newmanovo dílo, které jen chvíli předtím vyšlo v němčině. A skutečnost, že z Newmanova učení o svědomí a bezúhonnosti mnoho získali, připouštějí i dnes mnozí politici a osobnosti veřejného života.

3. Přátelství

Newmana životem provázelo mnoho dobrých přátel, od premiérů po žebráky. O hloubce těchto přátelských vztahů svědčí i dvacet tisíc jeho dopisů. Spisovatelka George Eliotová vzpomíná, jak ji dojala bratrská láska, kterou Newman v závěru své knihy Apologia pro vita sua projevil v poděkování adresovaném svým spolubratřím v oratoriu, zejména Ambrosi St. Johnovi za péči, kterou mu tolik let věnoval. Tak jako on byli i oni anglikáni, společně s ním se stali katolíky, s ním byli vysvěceni na kněze a s ním také vstoupili do oratoria, které založil. I když Newman sepsal mnoho zásadních knih o teologii a církvi, sám viděl hlavní cestu k předávání víry právě v přátelství. Víc než kdy jindy to platí v naší době, kdy se vztahy všeho druhu považují za cosi prchavého. Newman nás učí, jaký má význam udržovat mnoho hlubokých přátelských vztahů.

4. Laici

Newman zastával velice moderní pohled na úlohu laiků v církvi. Ve svých Přednáškách o současném postavení katolíků popisuje svůj sen o „laikátu, který není povýšený, unáhlený v řeči ani hádavý, ale tvoří ho muži [a ženy], kteří znají své náboženství, vstupují do něj, přesně vědí, kde je v něm jejich místo i to, co zastávají a co nezastávají, znají své vyznání víry natolik dobře, že ho dokáží vysvětlovat, a vědí o dějinách svého náboženství tolik, že ho dokáží ubránit. Tato vize také v roce 2010 inspirovala projekt Catholic Voices. Newman vzhlížel k době, kdy budou laici získávat náležitou formaci a vzdělání ve filosofii, teologii, dějinách a dalších souvisejících předmětech, a tak se budou moci ujmout náležité úlohy v církvi – něco takového začalo fungovat až sto let po jeho smrti. A co víc, ve svém díle O konzultacích věřících ve věcech víry nastiňuje myšlenku, že Boží lid v církvi jako celek dostává nadpřirozené poznání pravdy víry, známé jako sensus fidelium. Newman připomíná, že za časů ariánství ve čtvrtém století uchoval víru právě křesťanský lid, a ne jeho představení.

5. Duchovní život

Newmanovy spisy o duchovním životě se staly klasikou svého žánru. Často se citují jeho Úvahy a modlitby. Věty jako „Bůh mě stvořil proto, abych pro něj vykonal určitou službu. Svěřil mi úkol, který neobdržel nikdo jiný. Mám své poslání… Bůh mě nestvořil bezdůvodně… Mohu činit dobro, konat jeho dílo,“ se pro mnohé lidi staly inspirací. Rozsáhlé texty věnoval Kristu (například rozjímání o Jeho utrpení), Panně Marii a světcům a samozřejmě také Bohu. Jeho hlavním cílem bylo zpřístupnit duchovní život lidem všeho druhu.

6. Teologie

Newmanův historický přístup k teologii, který se vrací až k církevním otcům, byl velice originální a pomohl mu porozumět nejen dějinám teologie, ale také jeho vlastnímu postavení v anglikánské církvi a poté v církvi katolické. Tato metoda se po jeho smrti velice rozšířila – zejména v období před druhým vatikánským koncilem a v jeho průběhu. Mezi Newmanova teologická díla, která se stala klasikou, patří i jeho Esej o vývoji křesťanské nauky, která se cituje v teologických diskuzích dodnes, nebo Gramatika souhlasu, v níž zkoumá, co to znamená věřit v Boha. Mezi Newmanovy následovníky se hlásí katolíci všeho ražení, ať jsou to konzervativci, nebo progresivisté. Ve věku poznamenaném obrovskou polarizací, a to i v církvi, je Newman sjednocující postavou, která dokáže účinně hovořit ke všemu, na co katolíci bývají citliví, a všechny přibližovat k Bohu.

7. Kultura, krása, hudba

Newman se zajímal o všechno, co tvoří moderní svět. Jeho studovnu v birminghamském oratoriu lemují nejrůznější knihy včetně mnoha novel, od románů Waltera Scotta až po Alenku v říši divů. Jako desetiletý začal hrát na housle a tomuto nástroji zůstal věrný po celý život, ještě v pozdním věku na něj hrával se spolubratry v oratoriu. Jeho báseň Sen starého muže o duši odcházející po smrti do očistce se okamžitě stala klasikou a zhudebnil ji jeden z nejznámějších anglických skladatelů sir Edward Elgar (katolík, který slavil svatbu v bromptonském oratoriu). Tuto knihu si četl generál Gordon, když ho zabili v Chartúmu. Newman nás učí docenit to dobré z moderního světa i to, jak nás všechno může vést k Bohu.

8. Anglický světec moderní doby

Zatím poslední a nám časově nejbližší kanonizovaný světec z Anglie zemřel v 17. století. Newman se tak stává prvním anglickým světcem moderní doby. Žil v 19. století, ve věku racionalismu, věku Darwina a Marxe, v období, kterému do hloubky rozuměl. Jeho spisy pomáhají lidem udržet si víru v době, kdy věřit v Boha je těžké. Je to zásadní postava nejen pro katolickou nebo anglikánskou církev, ale také pro celou zemi. Ke zdůraznění významu, jaký Newman pro Británii má, se kanonizačního obřadu zúčastnil také princ Charles a parlamentní delegace složená z členů Dolní sněmovny i Sněmovny lordů.

9. Birmingham

Newman se poté, co se už jako katolický kněz roku 1848 vrátil z Říma, usadil v Birminghamu a žil zde déle než čtyři desetiletí až do své smrti roku 1890. Zapojil se do života města a navázal zde mnoho přátelství na všech společenských úrovních, lidé si ho velmi oblíbili. Když zemřel, ulice mezi oratoriem a místem ve čtvrti Rednal, kde měl být pohřben, lemovalo více než patnáct tisíc lidí. Kanonizace v Římě se zúčastnil také primátor Birminghamu Mohammed Azim.

Jack Valero

Jack Valero je koordinátorem Výboru pro Newmanovu kanonizaci zodpovědným za tisk a média. Více informací a odkazy na další materiály lze najít na webových stránkách kanonizace www.NewmanCanonisation.com.

^{Zdroj: Catholic Voices (přeložil J. Gračka)}