Katolická sexuální morálka – ukazatel na cestě ke štěstí

Přinášíme vám překlad textu Mons. Dominika Schwaderlappa, pomocného biskupa arcidiecéze Kolín nad Rýnem, který vyšel na webových stránkách německého magazínu Die Tagespost.

^{Foto: Gymnasium Norf}

Katolická sexuální morálka – ukazatel na cestě ke štěstí

Dvanáct podstatných důvodů proč se s klidem hlásit ke katolické sexuální morálce.

Málokteré jiné téma se tolik dotýká každého člověka jako téma sexuality. Sexualitou se vyznačuje každá žena a každý muž, je jim potěšením nebo se jí obávají. Před sexualitou nemůžeme utéct a musíme se naučit k ní přistupovat. Je citlivým tématem, ale i zamlčovaným - a o tom se moc nemluví. Sexualita je na jedné straně doslova všudypřítomná: ve filmu, v televizi, literatuře nebo na internetu. Na straně druhé bývá v osobních hovorech tabuizovaná. Studie vydaná nakladatelstvím Springer „Wie ticken Jugendliche“ z roku 2016 a studie o mládeži firmy Shell (2015) docházejí ke shodnému závěru: v hovoru na téma partnerský život a vztahy mluví o sexualitě jen málo lidí.

Církev v Německu si musí nechat líbit námitku, že v hlásání víry a v katechezi se o ní rovněž mlčí, obzvláště v kontaktu s mladými lidmi. Toto téma se stěží objeví v přípravě na biřmování. Například i tam, kde probíhá živá a aktivní práce s mládeží, je toto téma zpravidla obcházeno. A že je stále zmiňovaný rozpor mezi církevní naukou a reálným životem velice zjevný, nikoho nepřekvapuje.

Také během příprav takzvané „synodní cesty“ Německé biskupské konference a Ústředního výboru německý katolíků (Zentralkomitee der Deutschen Katholiken) byl konstatován tento rozpor a účastníci došli k závěru, že je třeba sexuální morálku církve „dále rozvíjet“, aby se přiblížila skutečnému životu člověka. Další rozvoj znamená stavět na stávajícím a prohlubovat existující. Z mnoha stran je ale požadován (například ve zveřejněném prohlášení profesora Schockenhoffa na jarním zasedání Německé biskupské konference v Lingen) nikoli další rozvoj, nýbrž změna, řečeno otevřeně, průlom v té církevní nauce, která byla právě v posledních 50 letech hlásána.

Já naproti tomu mám za to, že církevní sexuální morálka je poklad. Nastiňuje cestu pravé lásky skrze tělo i duši. Kdo našel lásku, našel štěstí. Ano, je to náročná cesta, ale je to cesta, která vede k naplnění. A naplnění je něco víc než uspokojení, které izoluje a zanechává jen prázdnotu. Ve skutečnosti naléhavě potřebujeme reformu v oblasti sexuální morálky nikoli tím, že změníme učení, ale uchopíme ho jako poklad, který je třeba znovu ukázat. K tomu uvádím dvanáct důvodů:

1. Přirozená touha po opravdovém vztahu

Zmíněné studie (Shell 2015 a Springer 2016) rovněž dokládají: Mladí lidé touží po opravdovém vztahu, který by měl být silný, krásný a výjimečný. Většina mladých lidí si pro svou budoucnost jako model přeje vztah v manželství, s dětmi ve vlastním domě nebo bytě. Touha po věrnosti, jedinečnosti a spolehlivosti je vložena do lidského srdce. Ve svém srdci ji najdeme. Vložil ji do nás Stvořitel, dal nám ji. Církevní učení ukazuje cestu, které vede k naplnění této skutečnosti skrze Boží milost, aby tato touha nezůstala nenaplněna.

 2. NE jakékoli formě nepřátelství vůči tělu

Sexualita je úžasný Boží dar, skrze který si my lidé máme darovat lásku, která vytváří nový život. Toto poselství naší víry zároveň vyznává důstojnost lidského těla, které je neoddělitelnou součástí jedinečné lásky. Proti této výslovné ohleduplnosti k tělu se staví prakticky žitá nenávist k tělu. Sex oddělený od lásky a plodnosti se stává předmětem konzumu, kde je člověk degradován na objekt vlastního uspokojení. Poselství církev zní: ANO tělu, ANO sexualitě – NE jakékoli formě nepřátelství k tělu.

 3. Člověk – bytost, mající tělo a duši

Na základě tohoto přesvědčení si církev váží tvorstva a chrání jej. My, lidé, žijeme z podmínek, které jsme si neutvořili my sami. K nim patří i to, že jsme osobami, bytostmi s tělem a duší. Naše tělo se všemi schopnostmi a náš duch mají svůj význam. Na čistě biologické rovině slouží sexualita k předávání života. My ale nejsme přece „biologie“ a tělo, nýbrž i duch. Sexualita je zároveň východiskem pro exkluzivní, zcela výjimečný vztah mezi mužem a ženou. A ještě více; Stvořitel dává člověku zvláštním způsobem podíl na své tvůrčí schopnosti. Lásku dvou lidí obdařil plodností a zajistil tak pokračování lidského rodu. Dvojí význam sexuality - láska a život - k sobě patří nedílně jako tělo a duše, které Stvořitel vetkal do svého tvorstva. Pokud jde o smysl a cíl člověka, nemohou nám být nápomocné žádné lidské vědy. Předmětem jejich zkoumání totiž není „proč“, nýbrž „jak“. Humanitně vědecké poznatky mohou v mnohém napovědět, nikoli však v objevení smyslu a cíle lidského života.

 4. Touha po lásce, která prostupuje vše

Láska, která prostupuje vše, není jen touhou člověka, ale i hlavním poselstvím Ježíše Krista a dar Spasitele v pravém slova smyslu. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo (..) položí svůj život.“ (srov. Jan 15,13). To pro nás udělal Ježíš. Vydal se za nás, abychom i my mohli milovat, a sice naplno, s vydaností. Tento Spasitelův dar zahrnuje a přináší vydanost muže a ženy sobě navzájem, která je smyslem manželského slibu. Církevní učení nabízí jakousi navigaci k naplnění této touhy s pomocí Zmrtvýchvstalého.

5. Vnější projevy jako vyjádření srdce

Láska chce být autentická, opravdová a upřímná. Neupřímnost ničí charakter a rozbíjí pravou lásku. O této opravdovosti církev učí: Míra lásky a vyjádření lásky musí být v souladu. Tělo má svou řeč. Intenzivní polibek je tedy jasným znamením, kterým říkáme: jsme pár a tento výraz něhy je jen náš. Ovšemže toto gesto není znamení trvalého a časově neomezeného svazku. Intenzivním tělesným znamením lásky mezi mužem a ženou je pohlavní společenství. Bible pro tento akt používá sloveso „poznat“. Žena a muž se sobě navzájem zcela a výlučně odevzdávají, aby se poznali. V určitém smyslu se dávají jeden druhému všanc. Tělo říká: „Daruji se ti zcela a bezvýhradně.“ Právě proto patří pohlavní spojení do manželství muže a ženy. Pokud by toto bylo sdělením těla, ale duch by říkal: „Mohu od tebe kdykoli odejít,“ pak je takové znamení neautentické, nepravé a neupřímné. Postoj ducha a tělesné gesto jsou v rozporu a lze to i vycítit. Jak se asi cítí mladá žena, která do vztahu lásky dala vše, i tělesně, ale potom zůstane opuštěná? Ke kolika zraněním dochází! Nevěra a rozvod po sobě zanechávají zamlčené utrpení a zranění. Nezmění se na tomto pozadí v naprostý cynismus, když jedna pojišťovna na billboardech propaguje: „Milostný víkend? Odskočit si? Rodinné plánování? Nezáleží na tom, kde jsi a na tom, co děláš, my se o tvé zdraví postaráme!“ – neskutečná banalizace něčeho tak velikého a nádherného!

 6. Přikázání nás zprošťují egoismu a chrání před ním

Přikázání nejsou brzdou potěšení, jsou jakýmsi svodidlem. A že přikázání máme a musíme mít, za to může naše člověčenství: můžeme mít sebelepší úmysly a touhy, přesto se může stát, že se zachováme egoisticky a druhé využijeme. My, teologové, nazýváme tento jev dědičným hříchem. Podléháme pokušení, jsme chabí a slabí. Dokážeme se využít i zneužít navzájem. Říkáme „láska“, a myslíme „sex“. Církevní přikázání a pokyny nás chrání před naším egoismem. K tomu je třeba připočítat, že naše city jsou velice nestálé. V jedné přednášce jsem slyšel toto konstatování: „Věrnost chrání lásku před zvůlí citů.“ (Michaela Heremannová). Kdo o přikázáních nemluví a zamlčuje je, prokazuje člověku a jeho důstojnosti medvědí službu.

 7. Ano dětem a společné plodnosti

Děti jsou vzácným Božím darem. „Ano“ dítěti znamená „Ano“ účasti na Boží tvůrčí síle. Protože dítě je Božím darem, rodiče jsou povoláni, aby zodpovídali za počet dětí. Je to speciální výzva, která může i obtěžovat. Lákavě snadné je použití antikoncepčních prostředků, aby byla plodnost dočasně nebo navždy manipulativně vyloučena. V žádném případ tím však není respektován dvojí význam, který stvořitel vložil do sexuality: předávat život a darovat lásku. A navíc: Můžeme skutečně mluvit ještě o celkovém darování se navzájem, pokud fakticky říkáme: „Přijímám tě s výjimkou tvé plodnosti. Daruji se ti kromě své plodnosti.“ Přechodná zdrženlivost za účelem zábrany těhotenství tento význam nemanipuluje, nýbrž ho respektuje. Z úcty k němu prožívají manželé svou sexualitu.

Není o tom žádných pochyb: tato cesta zodpovědného rodičovství v úctě ke Stvořiteli je náročná, ale čím dál tím víc párů v církvi i mimo ni ji objevuje a žije. Jde o partnerskou cestu, kterou lze jít pouze společně. Vystačí si bez hormonů, chemie a gumy. Metoda přirozeného plánování rodičovství pomáhá nejen těhotenství zabránit, nýbrž o ně i usilovat. Láska i plodnost jsou neustále ve vztahu propojeny.

8. Zdrženlivost není pauza v lásce

Zdrženlivost je důležitým stavebním kamenem lásky. Sexualita je pud, jehož vlastností je nutkavost. Abychom řekli „ne“, musíme tedy použít větší sílu, než abychom řekli „ano“. Sexualita jako ostatní vášně, může nabírat na dynamice a vést k nadvládě nad námi. Už ne my ovládáme sexualitu, ale ona ovládá nás. Tím se přeměňuje ve svou odvrácenou tvář: je vším jiným než vyjádřením lásky a předáváním života. K nezbytným procesům učení každého člověka patří i říci „ne“ svým vášním a pudům, „krotit“ je. V manželském životě je tak jako tak mnoho situací, ve kterých je zdrženlivost požadována. Například v době nemoci, nebo nutného několikatýdenního odloučení na služební cestě. Co se stane, když zdravotní situace na delší dobu znemožní pohlavní spojení? Měl by to být konec lásky? Nebo neposiluje naopak praktická zdrženlivost lásku? Jestliže láska není jenom sex, pak zdrženlivost v sexu není pauzou v lásce.

 9. Mravní postoje jsou prokazovány v činech

Katolická sexuální morálka je otevřená a upřímná. Uskutečňuje se v týmu. Někteří teologové říkají, že plodnost sexuality lze v zásadě akceptovat, ale v jednotlivých případech by bylo možné ji i manipulací vyloučit. Podle této logiky bychom si ale v zásadě mohli nárokovat pravdomluvnost, ale v jednotlivých případech bychom mohli zalhat. To je nejen v explicitním rozporu s církevní naukou, která takovouto „teologii“ vícekrát odmítla, odporuje to ale i zdravému rozumu. Mravní postoje jsou prokazovány činy. Činy jsou lakmusovým papírkem pro postoje.

10. Každý den se vydat na cestu

Rozpor mezi církevními přikázáními a životní realitou současných lidí je v oblasti sexuální morálky zjevný. To je pravda. Ale je to něco nezvyklého? V předvečer svého utrpení řekl Ježíš svým učedníkům: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ (srov. Jan 13,34). Když se upřímně podívám na svůj život, každý den prožívám rozpor mezi svým reálným životem a tímto Ježíšovým příkazem. Evangelijní poselství nikdy není popisem reality lidského života, nýbrž je proroctvím, motivací, povzbuzením a vytyčením cíle. Jde o to se každý den vydat na cestu. Problémem není rozpor mezi mým životem a Ježíšovým příkazem, doporučením, nýbrž umět se s tímto rozporem popasovat, nevzdávat se nerezignovat. Být křesťanem znamená začínat každý den znovu.

11. Měrou církve je Kristus

Církev nežije z lidské moudrosti a síly. Kdyby tomu tak bylo, brzy by zanikla. Žije z Ježíšova příslibu Ducha Svatého. On „vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.“ (Srov. 14,26). Když církev učí, má se řídit podle Krista. Dokumenty učitelského úřadu církve nejsou diskusním příspěvkem, nýbrž skutečným hlásáním na základě Ježíšova mandátu. Nejde tu o lidskou moudrost, ale o moudrost Boží. Ta je pro nás a naše myšlení možná trochu nepohodlná. Ostatně, tak tomu bylo i pro apoštoly. Když Ježíš mluvil o nerozlučitelnosti manželství, lekli se a řekli: „Pak je lepší se neženit…“ (srov. Mt 19,10). Hlásat s odvahou a radostí i „nepohodlné“ stránky Zjevení je trvalá, neměnná úloha církve.

12. Nikoli: „Ty bys měl“, nýbrž „Ty jsi“

Poselství církve k sexualitě a lásce není především „Měl bys“, nýbrž „Ty jsi“. Bůh tě miluje, obdaroval tě. Nejprve dar, pak úloha. Víra požaduje, aby se stala viditelnou ve skutcích. A náš život je navíc proniknut a nesen laskavým Božím milosrdenstvím. Bůh ví o naší slabosti a podléhání pokušení. Ví, že často „je duch ochotný“, ale „tělo je slabé“ (Mt 26,41). Nejde o perfekcionalismus, nýbrž o milost, o vydání se na cestu, o spoléhání na Krista, na jeho pomoc a náklonnost. Jde však i o důvěru, že Bůh je milosrdným otcem, který stále s otevřenou náručí čeká na svého syna, na svou dceru. Boží milosrdenství je větší, než si myslíme. Je především záležitostí pastorace, aby dokázala toto milosrdenství zviditelnit a dát ho zakusit. Nesmíme také opustit lidi, jejichž životní styl odporuje tomu, co církev hlásá. Je zapotřebí otevřeného srdce a porozumění: žádné povýšené poučování, nýbrž láskyplné doprovázení a pravdivé zvěstování evangelia. V této souvislosti je téma homosexuality především pastorační výzvou. Právě v takových případech nesmíme člověka nechat samotného.

Církevní učení o sexualitě a lásce je opravdovým pokladem. Nemůžeme ho zakopat, nýbrž ukázat a zpřístupnit lidem. To je výzva a povinnost. Nemáme však žádný důvod k rezignaci, abychom poklad zakopali na poli a radostnou zvěst nechali zmutovat v bezvýznamný popis životních událostí. Sv. Jan Pavel II. nám ve svém díle „Teologie těla“ zanechal materiál, který nám pomůže, aby se cesta lásky, štěstí a plnosti znovu rozzářila. 

_{Zdroj: Die Tagespost online, Mons. Dominikus Schwaderlapp}