Obsah
Obsah
Portál
Přihlásit se
20. 9. 2019, 10.00
Ve většině zemí EU (s katolickou tradicí) je vyučování náboženství ve státních školách ovlivňováno jednotlivými církvemi. O tom, jaká je situace ve výuce náboženství v jednotlivých zemích Evropy informuje P. Mariusz Kuźniar, ředitel Katechetické sekce České biskupské konference.
Foto ilustrativní
Ve všech zemích, kde je ve státním vzdělávacím systému přítomna výuka náboženství (a to jak povinná i nepovinná), je financována z veřejných zdrojů. Tato situace je normální a demokratický právní stát to uznává. Podle ústavy jsou totiž rodiče zodpovědní za výchovu dětí (jejich tělesný, citový, rozumový, mravní a s tím spojený duchovní vývoj)a pokud tedy si přejí přítomnost náboženství ve školách, stát je povinen to zajistit.
V 23 zemích EU se výuka náboženství učí ve veřejných školách, zatímco v 5 zemích (Bulharsko, Francie, Nizozemsko, Lucembursko a Slovinsko) se výuka náboženství koná ve farnostech nebo jenom na církevních školách.
Výuka náboženství ve školách je významným úspěchem evropské právní kultury v oblasti respektování svobody svědomí a náboženského vyznání. Výuka náboženství je považována za předávání „kulturního kódu“ potřebného k pochopení nás obklopující reality a civilizačního dědictví. Proto je povinná na základě společenského přesvědčení, že náboženské poznání je tak důležitou součástí evropské kultury, že i nevěřící by se s ní měl setkat.
V naprosté většině zemí EU (s katolickou tradicí) má výuka náboženství ve státních školách konfesijní charakter a garantují ho jednotlivé církve. V některých zemích (především s protestantskou tradicí) má náboženství nadkonfesijní charakter (přibližně jako religionistika). V 8 zemích EU je výuka náboženství povinná (Rakousko, Kypr, Dánsko, Řecko, Malta, Německo, Švédsko a Spojené království).
Oproti tomu v 16 zemích EU je výuka náboženství dobrovolná, v závislosti na přání rodičů nebo v případě středních škol - samotných studentů (Belgie, Chorvatsko, Česká republika, Estonsko, Finsko, Španělsko, Irsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Srbsko, Slovensko, Maďarsko a Itálie). Ještě jiný model výuky náboženství je zaveden v některých zemích EU, kde je princip sekularismu a oddělení náboženství od veřejné sféry zakotven v ústavě (Francie, Nizozemsko a Slovinsko). V těchto zemích je výuka náboženství organizována v mimoškolních náboženských zařízeních. Tento model je však v Evropě menšinový. Dokonce i v sekulární Francii je ve dvou regionech (Alsasko a Lotrinsko) - výuka náboženství je přítomna ve veřejných školách. Jedná se o dědictví německého právního systému, který stále pokračuje jako projev úcty k místním tradicím pohraničí.
V Lucembursku byla v lednu 2015 výuka náboženství stažena ze škol a nahrazena novým předmětem Výchova k hodnotám, který má sekulární charakter.
V některých zemích EU studenti mohou maturovat z náboženství. Náboženství mohou mít na maturitním vysvědčení (Rakousko, pět spolkových zemí Německa, Irsko a Finsko. To platí i pro ČR, a to navzdory skutečnosti, že náboženství je nepovinným předmětem).
Státní školy nabízejí volbu mezi výukou náboženství (státem uznávaných církvi) a etickou výchovou. Náklady s tím spojené hradí Ministerstvo školství. Z důvodů přesvědčení rodiče mohou písemně uvolnit dítě z obou předmětů.
V některých církevních školách je možné pořádat hodiny pravoslavného náboženství. Katolická církev může organizovat pouze farní katechezi.
Výuku náboženství reguluje Školský zákon 561/2004 Sb., který v § 15 stanovuje, že ve školách lze v souladu se zásadami a cíli vzdělávání podle § 2 vyučovat náboženství. Náboženství mohou vyučovat registrované církve nebo náboženské společnosti, kterým bylo přiznáno zvláštní právo vyučovat náboženství ve státních školách.
V základních a středních školách zřizovaných státem, krajem, obcí se vyučuje náboženství jako nepovinný předmět, pokud se k předmětu náboženství uskutečňovanému danou církví nebo náboženskou společností přihlásí ve školním roce alespoň 7 žáků školy. K vyučování náboženství lze spojovat žáky z několika ročníků jedné školy nebo více škol, nejvýše však do počtu 30 žáků ve třídě. Spojovat žáky z více škol k vyučování náboženství lze na základě smlouvy mezi příslušnými školami, která upraví rovněž úhradu nákladů spojených s tímto vyučováním. Vyučovat náboženství může v základním pracovněprávním vztahu k právnické osobě, která vykonává činnost dané školy, pověřený zástupce církve nebo náboženské společnosti, který splňuje předpoklady dané školským zákonem pro výkon činnosti pedagogického pracovníka. Pověření vydává statutární orgán církve nebo náboženské společnosti. Většinou se výuka koná v den, kdy je méně hodin, obvykle odpoledne.
Na církevních školách je výuka náboženství povinná, nebo fakultativní. Záleží na konkrétním zřizovateli. Většina církevních škol má svého kaplana. Výuka náboženství může být zvolená studentem v rámci maturitní zkoušky.
Výuka náboženství ve veřejných školách nemá nic společného s konfesijní výukou náboženství. Jedná se o předmět „učení o křesťanství“. Ten je povinný ve všech typech škol a jeho náklady hradí stát. Je povinný od 1. do 10. ročníku, s výjimkou 7. a 8. třídy, kdy se studenti připravují na tzv. konfirmaci ve farnostech pod vedením pastora. Děti z nevěřících rodin během této doby absolvují předmět „učení o křesťanství“ ve škole. Ve vyšších třídách předmět ten zohledňuje jiná náboženství a prezentaci různých světonázorů.
Na základě zákona o náboženské svobodě každý student na základní a střední škole má právo na konfesijní výuku náboženství podle svého příslušenství. Za jeho organizaci a financování zodpovídají obce. Studenti, kteří nechodí na výuku náboženství, si mohou zvolit etickou výchovu. Studenti si mohou zvolit na maturitní zkoušce náboženství nebo etiku.
Každé předškolní dítě, které chodí do mateřské školy, má možnost navštěvovat výuku náboženství nebo etiku. Tyto předměty mají obecně křesťanský charakter. Třídy jsou financovány samosprávami.
Ve státních školách není výuka náboženství organizována kvůli radikálně chápanému principu sekularismu, který zakazuje používání náboženských prvků ve státních prostorách. Školský zákon z roku 1982 vyžaduje, aby každá veřejná škola poskytovala jedno volné odpoledne od pondělí do pátku pro výuku náboženství mimo školu. Jeho náklady částečně hradí rodiče, zčásti církve. Ve dvou východních departementech Francie, Alsaska a Lotrinska výuka náboženství je povinná ve veřejných školách ve formě, ve které existovala v těchto oblastech před rokem 1871, tj. předtím, než byly tyto oblasti znovu začleněny do francouzského státu po první světové válce.
Výuka náboženství je volitelná a má konfesijní charakter. Může být vyučovaná 2 hodiny týdně.
Na základě konkordátu z roku 1984 stát nese břemeno financování výuky náboženství ve školách a mateřských školách. V mateřské škole a na základních školách se nabízí dvě hodiny týdně, na středních školách - jedna hodina. Předmět není povinný.
Učitelé náboženští jsou jmenováni diecézním biskupem a musí mít ukončené studium v oboru teologických a pedagogických nauk. Je-li kanonická mise stažena, učitel se musí vzdát výuky katolického náboženství. Osnovy výuky náboženství připravuje tým odborníků jmenovaný ministrem školství a předsedou episkopátu. Učebnice musí mít církevní schválení 'nihil obstat'.
Šest dalších církvi nebo náboženských menšin (včetně judaismu) má právo vyučovat náboženství na veřejných školách, ale na vlastní náklady. Podmínkou pro získání povolení musí být písemná žádost studentů nebo jejich rodičů. Na základě doporučení italského episkopátu vydalo ministerstvo v roce 1999 vyhlášku o uznávání výuky náboženství jako jednoho z volitelných předmětů pro studenty středních škol, může být také zohledněn u koncové klasifikace studentů.
Výuka náboženství má konfesijní charakter. Vyučuje se ve všech školách. Zodpovědnost za výuku nese příslušná církev. Rodiče nemusí posílat své děti do výuky náboženství, pokud si to nepřejí. Náklady na výuku náboženství nese stát. Lze maturovat také z předmětu výuka náboženství.
Výuka náboženství není povinná a má konfesijní charakter. Obvykle se vyučuje 1 hodina týdně.
Církve mají právo nabízet výuku náboženství ve veřejných školách, ačkoliv to není závazek státu. Pokud se tento předmět vyučuje v prostorách veřejných škol, avšak není součástí jejích programu, učitel náboženství není členem pedagogického sboru a známky nejsou zařazeny do vysvědčení. Učitelé náboženství jsou proto zaměstnanci církve, ale stát za ně poskytuje odměnu. Dává je církvím formou samostatných dotací.
V Německu je právo vyučovat náboženství ve školách zaručeno ústavou (čl. 7 odst. 3), podle níž se má výuka náboženství konat odděleně pro různá náboženství, ale se vzájemným respektem. Výuka náboženství je považováno za řádný předmět (v souladu se základními právními předpisy o náboženské výchově), v rámci školního rozvrhu má dvou hodinovou týdenní dotaci ve všech veřejných školách. Jedná se spíše o informace o náboženských tématech určených všem studentům bez ohledu na náboženskou příslušnost. Příprava na svátosti se však koná v církvi.
Výuka náboženství ve veřejných školách - s výjimkou nekonfesních škol - je proto standardním předmětem. Náboženství se vyučuje podle požadavků jednotlivých církví a je pod jejich kontrolou. Do 14 let o účasti dítěte na hodinách náboženství rozhodují rodiče, později i samotný student. Podle § 7 odst. 1 písm. 3 německé ústavy, výuka náboženství musí mít stejnou kvalitu jako jiné předměty. Známka je tedy zapsaná do vysvědčení a počítá se do průměru. Lze maturovat z náboženství. Studenti veřejných škol mohou nosit náboženské symboly. Náklady spojené s výukou náboženství hradí spolkové země. Podrobná pravidla stanoví každá ze spolkových zemí.
Ústava Polské republiky §53 odst. 1 písm. 4 a zákony o vztahu státu k dané církvi regulují výuku náboženství na veřejných školách. V současné době 24 církví a náboženských organizací registrovaných v Polské republice organizuje výuku náboženství ve školách. Výuka náboženství, etika, výchova k rodinnému životu a jazyky národnostních či etnických menšin, patří do skupiny volitelných předmětů. Výuka těchto předmětů se však stává povinnou, pokud rodiče vyjádří s touto výukou souhlas nebo samotný student, má-li zákonný věk.
Výuka náboženství se nabízí dvě hodiny za týden. U předškolních děti jen hodinu týdně. Hodina ve škole trvá 45 minut a ve třídách mateřských škol pro 3-4leté děti 15 minut, pro děti ve věku 5-6 let půl hodiny. Snížení počtu hodin je možné pouze s písemným souhlasem diecézního biskupa. V praxi se to stává pouze z nedostatku personálu.
Zodpovědnost za výuku náboženství nese škola. Pokud se přihlásí nejméně 7 studentů, výuka probíhá ve třídách nebo skupinách, zatímco meziškolní skupiny jsou organizovány pro 3 osoby. Podobná ustanovení jsou platná pro všechny křesťanské církve a také pro stoupenci islámu nebo judaismu.
Výuka náboženství na státních školách je povinná. Článek 2 školského zákona z roku 1962 stanovuje, že cílem rakouského školství je spolupráce - prostřednictvím řádného vzdělávání – v rozvoji kompetencí mladých lidí v souladu s jejich náboženskými hodnotami.
Náklady s tím spojené jsou hrazené z veřejných prostředků. Ve třídách - kde většina studentů jsou křesťané- musí být také zavěšený kříž. Studenti mladší 14 let nemusí navštěvovat výuku náboženství na škole, pokud o to rodiče písemně požádají. Starší studenti si mohou vybrat sami, ale zohlední se pouze písemné prohlášení.
Učitelé náboženství na státních školách mohou být pouze osoby akceptované příslušnou církví a musí mít kanonickou misi. Učební osnovy výuky náboženství zůstávají v pravomoci církví. Ministerstvo školství musí být o jejím obsahu informováno, ale nemusí jej akceptovat. Příprava učebnic pro výuku náboženství, stejně jako u jiných předmětů, je financována státem.
Každý rakouský absolvent střední školy si může vybrat náboženství v rámci maturitní zkoušky. Známka z výuky náboženství však neovlivňuje hodnocení studenta. Zohledňuje se však, když student zamýšlí studovat teologii.
Výuka náboženství je organizovaná jednotlivými církvemi pro ty třídy, které mají přihlášených nejméně 10 studentů, a na středních školách - 15. Učební plány jsou připravované společně se státní správou a církevními autoritami, musí být sladěné s aktuálním školním kurikulem.
V základním a sekundárním vzdělávání se náboženská výchova provádí v souladu s doktrínou pravoslavné církve. Učitelé náboženství, stejně jako duchovní, mají status vládních úředníků a dostávají odměnu. Jejich jmenování, stejně jako osnovy, zcela závisí na pravoslavné církvi. Studenti, kteří nejsou ortodoxní, se nemusí těchto aktivit účastnit. Rodičům je zaručeno právo vychovávat děti v souladu s jejich vlastní náboženskou vírou.
Výuka náboženství ve veřejných školách má konfesní charakter, je dobrovolná a je financována ministerstvem školství. Jako alternativa se nabízí také Etická výchova. Učební osnovy tohoto předmětu garantují jednotlivé církve.
Církev má právo organizovat výuku náboženství ve škole. Je jim nabízena hodina týdně. Pokud student na začátku školního roku zvolí tento předmět, výuka náboženství se pro něj stává povinným předmětem do konce cyklu.
Ve veřejných školách jsou učitelé náboženství určeni katolickými diecézemi a hradí je stát. Výuka náboženství je volitelná. V případě jiných náboženství, stát financuje výuku náboženství, jestliže nejméně 10 studentů navštěvuje tento předmět. Známka z náboženství nemá vliv na klasifikaci studenta, ani na přidělení stipendií.
Většinu škol, i soukromých, dotuje stát. Zákon o školských standardech z roku 1998 obsahuje ustanovení o náboženském projevu v těchto „dotovaných“ školách. Všichni studenti se musí každé ráno účastnit společné modlitby. Měla by mít „široce křesťanský“ charakter, ale neměla by odkazovat na konkrétní křesťanskou církev.
Výuka náboženství ve školách tohoto typu má nadkonfesijní charakter. Program připravují expertní týmy. K nim patří zástupci anglikánské církve, jiných náboženství, sdružení učitelů a lokální samosprávy, která má v kompetenci školské vzdělávání. Právo 'veta' má však pouze anglikánská církev, která zaručuje, že žádný prvek náboženského vyučovacího programu nebude v rozporu se zásadami státního náboženství.
Připravil: P. ThLic. Mariusz Kuźniar, Th.D.
Tisk
