Milicionář s automatem na mě řval: 'Vstávej, holomku!'

U příležitosti 90. narozenin P. Josefa Koláčka SJ s ním přinášíme rozhovor, který byl publikován v Katolickém týdeníku v roce 2008.

^{Foto: Martin Davídek / CC BY-SA 3.0}

P. Josef Koláček letos oslavil své 79. narozeniny a také 60 let od vstupu do Tovaryšstva Ježíšova. Je autorem řady knih, odborných textů, překladů z němčiny, italštiny, španělštiny a francouzštiny (přeložil např. díla sv. Terezie od Ježíše, Jana Pavla II., Tomáše Špidlíka). V roce 1950 byl coby mladý novic spolu s ostatními jezuity zbaven osobní svobody a deportován do internačních klášterů. Po celý svůj život pak nepřestal bojovat proti zvůli komunismu.

V 19 letech jste vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. Dva roky nato jste byl zatčen a deportován do internačních klášterů, později k PTP. Jak jste prožíval toto životní období?

Maturoval jsem v srpnu 1948, po únorovém tzv. vítězství, komunistickém převratu, a když jsem vstupoval do Tovaryšstva, hodně mých spolužáků se divilo, že jsem prý příliš odvážný. Já se na to ale tenkrát tak nedíval. V noviciátě na Velehradě jsme byli pochopitelně dost izolovaní, dozvídali jsme se jen tu a tam od novicmistra, který nám nic neskrýval, že něco hrozí, naznačoval, že asi nastane pronásledování církve. My byli ale mladí a nebrali jsme to moc vážně. Až pak v březnu byl na dvacet pět let odsouzen náš provinciál, spolu s dalšími deseti představenými různých řádů, a to už nám začal běhat mráz po zádech.
Pak po Velikonocích, na tu noc nikdy nezapomenu, z 13. na 14. dubna v roce 1950 nás o půl dvanácté v noci vzbudili. Nade mnou stál milicionář s automatem a řval na mě: „Vstávej, holomku!“ A pak začala ta anabáze. Bylo nás sedmdesát, všechny nás naložili do čtyř autobusů a odvezli do Bohosudova, do tzv. centralizačního kláštera. Tam nás čekal tvrdý režim, každá drobnost byla potrestána vždy ještě dalším zpřísněním.
Později nás přeložili do Oseku, ale jen na pár měsíců. Odtud jsme byli my, z mladších ročníků, odvedeni do PTP. Denně jsme přibližně 10 až 11 hodin manuálně pracovali, pak následovalo dvouhodinové školení a ještě různé noční poplachy.
U PTP jsem byl až do 1. ledna 1954, pak nás pustili, většinou nás čekaly doly, železné hutě nebo stavby. Já si z PTP odnesl zdravotní potíže – za pomoci lékařů jsem se naštěstí dostal do Bremy v Brně, po jejím zrušení pak do Zbrojovky, kde jsem zůstal až do roku 1968.

To muselo být velmi náročné období. A nelehká byla i cesta k vašemu kněžskému svěcení. Kdy a za jakých okolností probíhalo?

Čekal jsem na svěcení celých 20 let. To si málokdo dovede představit... Tenkrát bylo těžké sehnat nejen studijní materiál, ale i profesory na zkoušku. Někdy se nám sice podařilo získat dané texty a naučit se je, než jsme ale sehnali profesora, látku ke zkoušce jsme zapomněli. Tak se to opakovalo i několikrát za sebou.
Velikým problémem tohoto soukromého studia byly také minimální prameny, neměli jsme k dispozici moc studijního materiálu. Knihy jsme si pochopitelně půjčovali, ale každý styk, i ten náhodný, byl sledován a zaznamenáván StB. S páterem Chromečkem jsme se například setkávali u sv. Tomáše a u dalšího výslechu se mne hned ptali, co že jsme to spolu pekli. Dozvěděl jsem se, že jen mě měli za úkol sledovat asi čtyři policajti, když jsem pak přišel k výslechu, moje složka byla tlustá asi dvacet centimetrů. Vyslýchající v tom jen listoval, listoval a ptal se: „Kde jste byl tehdy a tehdy s tím a tím?“

Takže o vás měli perfektní evidenci. Jak často jste chodil k výslechům?

To začalo vždy okolo procesů. Čekalo nás asi devět hodin výslechu. Já coby novic jsem naštěstí u soudu nebyl, asi mne ještě považovali za „vyškolitelného“.
Ale zpátky k tomu kněžskému svěcení. V roce 1966 jsem se přes přátele dozvěděl, že existují tajní biskupové. Pak začala další „schovávaná“, protože všechny tajné semináře a přednášky se musely fingovat, aby nás neodhalili. Dokonce pod záminkou zájezdu do Egypta jsme chodili jakoby na arabštinu, ve skutečnosti jsme se učili hebrejsky. Asi po dvou měsících se to ale proláklo a skončilo.
Když se blížilo Pražské jaro, situace se uvolňovala, byly tendence vysvětit kandidáty ke kněžství, kteří již byli s přípravou hodně daleko, protože se předpokládalo, že vše se pak zase zpřísní. Já čekal na svěcení dvacet let, a tak jsem 19. ledna 1968 přijal jáhenské svěcení a 21. ledna pak svěcení kněžské. To vše se odehrálo v obyčejné místnosti jedné holky, s kterou jsem takzvaně měl chodit.

Jak jste se pak dostal do Říma?

V roce 1968, měsíc po invazi, jsem dostal povolení k výjezdu do Salzburgu pod záminkou, že jedu na výstavu přítele, který tam skutečně tehdy vystavoval. Když jsem pak už byl v Rakousku, tak kdepak Salzburg, jeli jsme rovnou do Innsbrucku studovat.
Před odjezdem proběhlo ještě nezapomenutelné setkání s naším provinciálem P. Šilhanem, který nám řekl památnou větu: „Carissimi, je to na dvacet let zabitý. Kdo má odvahu, jeďte dostudovat ven. Nikoho neposílám, protože vím, co je to stesk po domově, ale kdo se odváží, jeďte ven.“ A já byl do měsíce pryč. P. Šilhan nás pak v Innsbrucku ještě navštívil a obrátil se na mě, že je za potřebí omladit tým ve Vatikánském rozhlase. Já si tehdy ještě udělal nějakou stáž ve Vídni v ÖRF a 1. října 1970 jsem přijel do Říma do Vatikánského rozhlasu. A od té doby jsem tam.

Bylo možné v Římě udržovat kontakty s rodnou vlastí, rodinou?

Jedině oklikou. Bylo to tak kontrolované, že i prostý pozdrav, který jsem po někom poslal, způsobil, že byl dotyčný ihned volán k výslechu. Občas mi zavolala neteř, to byla odvážná holka, ale pak zas vyslýchali ji. Jelikož všechno bylo nahrané, nebylo třeba nic zapírat. Já nic zvláštního do telefonu neříkal, řešili jsme jen rodinné záležitosti, oni v tom ale stejně viděli zas nějaký tajný systém. Kontakt s domovem byl tedy minimální.
Maminka za mnou mohla ještě v roce 1969 přijet do Innsbrucku, ale pak už povolení nedostala, takže tehdy jsem ji viděl naposledy. Styk byl velmi obtížný, zprávy jsme dostávali oklikou, když do Československa náhodou někdo jel. Hodně nám pomáhali holandští, němečtí a rakouští jezuiti. Velmi odvážní byli i Američané (jeden dokonce jel do Prahy studovat socialistický hospodářský systém), kteří k nám jezdili a leccos nám vzkázali. Přímý styk byl téměř nemožný.

Třicet let jste pak vedl českou sekci Vatikánského rozhlasu. Jaké jsou vaše vzpomínky na toto období? Jistě jste se setkal i s Janem Pavlem II.

Ano, to byly asi ty nejsilnější momenty. Dnes už si nikdo nedovede představit tu atmosféru, když se jsme se dozvěděli, že novým papežem byl zvolen krakovský arcibiskup Wojtyła. Byla to pro nás velká injekce, protože jsme věděli, že on zná komunismus z vlastní zkušenosti, že on s ním bojoval, měl komunisty přečtené a nedal se opít rohlíkem. To, co jsme o něm věděli, stačilo, abychom získali velkou naději. Já sám jsem zažil s Janem Pavlem II. překrásný moment. Bylo to na Velikonoce 1983. Tenkrát udělali komunisté zátah proti františkánům, kteří se setkávali při společném slavení Velikonoc, a všechny je zatkli. Já jsem naštěstí o jejich zatčení dostal velmi brzy zprávu a přemýšlel jsem, co udělat. Po přímém přenosu Urbi et Orbi zašel Svatý otec vždy do Aula delle Udienze (audienční aula, pozn. red.) pozdravit všechny, co se na přenosu podíleli – od kardinála až po hasiče. Když přišel ke mně, řekl jsem mu o tom zatčení. On zpozorněl, vše si vyslechl a jenom říkal: „To se musí sledovat.“ A pak jsme jenom žasli, jak z celého světa začaly chodit protesty do Československa. Všechny zatčené tenkrát propustili, a to velmi brzy. Jen dva z nich odsoudili, ale pouze podmínečně. Pak jsme se dozvěděli, že za vším stál právě Jan Pavel II.

Autorem znělky Vatikánského rádia je prý Čech. Proč si vybrali právě tuto znělku?

Ano, jejím autorem je jeden brněnský skladatel. Šlo o skladbu Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus vládne všem. Ještě si pamatuji, že jsme ji zpívali v kostele. V rozhlase si ji vybrali, protože to byla jednoduchá, ale výrazná melodie. Zpočátku tam byly jen zvony, ale oni potřebovali nějakou znělku a zvolili právě tuto, neboť se jim náramně zamlouvala.

Rád zpíváte a máte rád především moravskou lidovou muziku. Jaké jsou vaše oblíbené písničky?

Tak pochopitelně z moravského Slovácka: Když jsem šel z Hradišťa, Zaspala nevěsta, Svítaj, Bože, svítaj a mnoho jiných. Když jsem byl mladší, tak jsem moc rád zpíval. Teď si taky zazpívám, ale obyčejně nenacházím dost těch, kteří by zpívali se mnou. Když jsem s mladšími, zjišťuji, že už to neznají, a to je mi pak trapné, když zpívám sám. Ale my jsme zpívali, kdekoliv jsme se setkali, při každé příležitosti. Začalo to zbožným zpěvem a končilo většinou těmito slováckými písničkami.

Rozhovor připravila: Monika (Vývodová) Klimentová

_{Vydáno v Katolickém týdeníku 2008/45}