Apoštolát modlitby na květen je za církev v Africe

Květnový evangelizační úmysl nás vybízí k modlitbám za církev v Africe, aby se stala kvasem jednoty mezi národy a znamením pro celý tento světadíl.

^{Ilustrační foto: bastian. (CC BY-NC-ND 2.0)}

Úmysl evangelizační:

Za církev v Africe, aby se přičiněním vlastních členů stala kvasem jednoty mezi národy a znamením naděje pro celý tento světadíl.

Korunka k Božímu milosrdenství je modlitba, kterou nám svěřila svatá Faustyna Kowalská. Je s ní spojen příslib pro toho, kdo se ji modlí: bude v krátké době ve svém srdci vnímat Ježíšovu přítomnost – mimořádný dotek jeho lásky – a zároveň jeho slovo, které bude odpovědí na nějakou jeho otázku nebo problém. Tato modlitba je pro nás příležitostí, jak mít účast na problémech těch, kteří nežijí v naší bezprostřední blízkosti. Afrika je bohatý světadíl a jeho největším, nejcennějším bohatstvím jsou mladí lidé. Stojí před možností dvojí volby – buď podlehnout těžkostem, anebo tyto obtíže proměnit v příležitost. Nejúčinnější cestou k tomu, abychom jim pomohli v tomto rozhodnutí, je investovat do jejich vzdělání. Pokud nemá mladý člověk možnost vzdělávat se, co bude moci dělat v budoucnosti? Modleme se za možnost vzdělání mladých lidí v Africe a za smírná řešení krvavých bojů mezi africkými státy a etniky. 

Úmysl národní:

Ať v našich rodinách i farnostech vládne atmosféra LASKAVOSTI a vzájemného přijetí.

V životě křesťanských manželů a rodiny vystupuje také další ctnost, která bývá v této době uspěchaných a povrchních vztahů značně opomíjena, a tou je něžnost (Amoris laetitia, 28). Papež František připomíná jednu z jejích forem: spojení věřícího s jeho Pánem vyjadřuje rysy otcovské a mateřské lásky. Objevuje se zde jemná a něžná důvěrnost, která je mezi matkou a jejím děťátkem, novorozencem, který dřímá v náručí své matky a vědomě se tulí k matce. Je to tedy důvěrný vztah vědomý, a ne pouze biologický. Proto žalmista zpívá: „Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně“ (Žl 131,2). Podobně můžeme myslet na jinou scénu, kde prorok Ozeáš klade Bohu coby otci do úst tato dojemná slova: „Když byl Izrael ještě chlapcem, zamiloval jsem si ho. Pouty laskavosti jsem je táhl, provazy lásky: byl jsem k nim jako ti, kdo zdvihají dítě ke svým tvářím, a skláněl jsem se k němu, abych mu dal najíst“ (Oz 11,1.3–4).

^{(Zdroj: česká pobočka Celosvětové sítě modlitby, Pavel Ambros SJ)}