Katolický týdeník: Je eutanázie „dobrá smrt“?

Můžeme rozhodovat, kdy a jak zemřeme? Toto téma se neustále vrací na pořad dne. Čerstvě asistovanou sebevraždu uzákonil americký stát New Jersey, Belgie vydala nová data, podle kterých už zde eutanazií umírá šest lidí denně. Církev se vůči „smrti na požádání“ vymezuje a má pro to dobré důvody. A na řadě z nich se shodne i se sekulární veřejností.

Platí to však spíše pro odborné kruhy. Jak ukazují průzkumy, většina lidí v Česku se k eutanázii staví příznivě. Obecný postoj by šlo shrnout: člověk má právo zemřít tak, jak chce a kdy chce. Dokument slovenského režiséra Tomáše Krupy nazvaný prostě Dobrá smrt (což je doslovný překlad řeckého „euthanasia“) si na letošním filmovém festivalu Febiofest vysloužil jednu z cen, podle poroty jako „pronikavý portrét o právu člověka na důstojnou smrt“. Protagonistka – žena, která ve filmu podstoupí asistovanou sebevraždu – sama režiséra oslovila, neboť chtěla s jeho pomocí toto údajné právo obhájit.

Svobodnou volbou pacienta argumentují i někteří čeští odborníci, ačkoli Česká lékařská komora „smrt na požádání“ opakovaně označila za nepřípustnou, roku 2001 pak navíc s dodatkem: „Civilizovaný stát musí chránit život, a ne legalizovat jeho likvidaci.“ Už několikrát pak uspořádala odborné diskusní fórum s tématem „Eutanázie – pro a proti“, kde vystupují i křesťanští experti na lékařství a jeho etiku; příští se plánuje na polovinu května v Praze.

Život jako nedotknutelné dobro

Debata je totiž víc než nutná – ukazuje se, že ti, kdo volají po legalizaci dobrovolné smrti, leckdy neznají souvislosti. Často vidí jen dvě možné cesty: buď se umírá v nesnesitelných bolestech – nebo lékař prostě „něco“ podá a život milosrdně ukončí. To je však falešné dilema. Stále se zdokonalující paliativní medicína už umí bolest účinně tlumit. A ani lékař nemá vždy jen jednu možnost: je podstatný praktický, ale především morální rozdíl mezi ukončením léčby v případě, že je smrt nevyhnutelná, asistovanou sebevraždou, kdy si pod odborným dohledem pacient sám aplikuje smrtící látku, a eutanázií, kdy smrtící přípravek podá s úmyslem zabít lékař.

Církev svůj odmítavý postoj k eutanázii a asistované sebevraždě opírá o výsostnou úctu k životu, „který je nedotknutelné dobro“ – jak učí podtitul encykliky sv. Jana Pavla II. Evangelium vitae. V ní zavrhuje tyto pokusy „ovládnout smrt tím, že ji způsobíme předčasně“ a jako protiváhu staví paliativní péči, která ulevuje od bolesti a dává umírajícímu „odpovídající lidské zázemí“. Hospicovému hnutí, které usiluje o totéž, se od roku 1995, kdy byla tato encyklika vydána, už i v Česku podařilo dosáhnout značného pokroku.

„Hájíme právo na důstojné umírání. Plně soucítíme s člověkem, který trpí, a vnímáme utrpení jako obtížnou situaci nejen pro umírajícího, ale i pro jeho okolí. Současně však nesouhlasíme se snahou tuto situaci odstranit usmrcením nemocného člověka pomocí smrtícího prostředku,“ shodli se ve společném prohlášení z roku 2005 čeští židé, muslimové a evangeličtí i katoličtí křesťané – za ty poslední deklaraci podepsal olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Poukázali na důsledky, které by uzákonění „smrti na požádání“ přineslo: falešné pojetí lidské důstojnosti či hodnoty života, nedůvěru pacientů vůči zdravotníkům, usmrcování za pacientova souhlasu získaného pod nátlakem, anebo přímo bez souhlasu, vyvolávání atmosféry, v níž by se starý či nemocný cítil jako přítěž a „musel se sám před sebou či před druhými omlouvat, že ještě vůbec žije“.
Pro důstojné umírání je nezbytné „zprostředkovat umírajícímu vědomí, že zůstává naším bližním, že není ponechán sám sobě a není opuštěn,“ napsali představitelé. Obdobný postoj, který hájí život až po jeho přirozený konec, vytrvale obhajuje i Světová lékařská asociace (WMA).

Přesto se pokušení „ovládnout smrt“ neustále vrací a podněcuje právní, etické, ale i věroučné otázky, které není vždy snadné beze zbytku zodpovědět. Proto na ně reagujeme touto dvoustranou, na které se chceme dotknout alespoň některých z nich. Lékař a teolog Jaromír Matějek přiblíží, kudy se současná debata ubírá. Načrtneme vývoj situace v zemích, kde je „smrt na požádání“ možná, a nastíníme, jak odpovídají tamní katolická společenství. A svou zkušeností přispěla i někdejší pracovnice Domácího hospice Cesta domů, která si své teoretické zásady nedávno ověřila při doprovázení své umírající maminky.

(autorka anonce: Alena Scheinostová) 

Více v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

Posel naděje v Maroku

Do Maroka zavítal s mottem „Služebník naděje“ papež. Přiletěl 34 let po Janu Pavlu II. a 800 let po setkání sv. Františka z Assisi s egyptským sultánem.

Rozhovor: Dana Němcová

Byt Němcových v centru Prahy byl legendární. V letech před listopadem 1989, kdy sloužil jako azyl disidentům, nonkonformní mládeži i kněžím bez státního souhlasu. Více v rozhovoru.

Hazard

Lidé závislí na hře. Gambleři. O trápení lidí, kteří propadli patologickému hráčství a jak jim lze pomoci, se lze dočíst v rodinné rubrice Doma.

Příště: VČELY

Vylétají hojně v těchto dnech z úlů a jsou obrazem Božího stvoření. O včelách a včelaření pohovoří Karel Sládek – teolog, včelař a myslivec, autor knížky Žít s moudrostí včel.

^{(Zdroj: Jiří Macháně, KT)}